ECLI:CZ:US:2023:4.US.1081.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1081/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti a posteriori.cz, s. r. o., sídlem Na Týnici 95, Chýnice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2023 č. j. 9 Afs 141/2021-36 a ze dne 3. března 2023 č. j. 8 Afs 54/2022-37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a dále jimi byl porušen princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se se svým projektem softwarového řešení pro notáře rozhodla zapojit do dotačního programu podpory ICT A SDÍLENÉ SLUŽBY a na základě rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 8. 11. 2017 č. j. MPO 70331/17/61200 (dále jen "dotační rozhodnutí") se stala příjemkyní dotace na tento projekt, který byl rozdělen do tří etap. Po proplacení dotace za první etapu projektu vedlejší účastník naznal, že podle nařízení Komise (EU) č. 651/2014, jímž se prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (dále jen "nařízení GBER"), lze jako způsobilý výdaj uplatnit pouze náklady na nově vytvořená pracovní místa, a proto část dotace byla stěžovatelce vyplacena neoprávněně. Následně vedlejší účastník zohlednil nařízení GBER a upravil znění Pravidel pro žadatele a příjemce z operačního programu podnikání a inovace pro konkurenceschopnost - Zvláštní část, jakož i dotační rozhodnutí. Stěžovatelka požádala o změnu projektu, a to o snížení počtu uplatňovaných pozic na dvě a snížení odpovídajících způsobilých výdajů, kterou vedlejší účastník schválil dodatkem k dotačnímu rozhodnutí, a poté stěžovatelka vrátila neoprávněně vyplacenou část dotace za první etapu projektu. Následně stěžovatelka podala žádost o platbu za druhou a pak i za třetí etapu projektu. Vedlejší účastník dvěma opatřeními (pro druhou a pro třetí etapu) obě platby podle §14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, zkrátil. Proti těmto opatřením podala stěžovatelka námitky, které ministr průmyslu a obchodu dvěma rozhodnutími zamítl. Proti zamítavým rozhodnutím stěžovatelka podala žaloby k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který je rozsudky ze dne 20. 5. 2021 č. j. 11 A 2/2021-49 a ze dne 15. 2. 2022 č. j. 15 A 44/2020-64 zamítl s tím, že vedlejší účastník změnou dotačních podmínek po zahájení projektu neporušil její legitimní očekávání. Legitimní očekávání nemohla založit ani nepravdivá (zavádějící) informace poskytnutá stěžovatelce projektovou manažerkou, podle které bylo vedle vrácení neoprávněně vyplacené části dotace jednou z možností, jak situaci řešit, také krácení nezpůsobilé části dotace z první etapy v etapě druhé a třetí. Podle městského soudu se vedlejší účastník nedopustil ani dvojího krácení dotace, když důvodem pro vrácení neoprávněně vyplacené části dotace bylo nesprávné uplatnění osobních nákladů na více míst, než kolik bylo způsobilých podle dotačních podmínek. Naopak ke krácení dotace došlo v důsledku změny dotačního rozhodnutí podle §14o rozpočtových pravidel, o kterou žalobkyně sama požádala a kterou snížila celkovou výši osobních nákladů.
3. Stěžovatelka napadla rozsudky městského soudu kasačními stížnostmi, které Nejvyšší správní soud napadenými rozsudky zamítl jako nedůvodné. Připomenul, že dotační rozhodnutí od počátku výslovně uvádělo, že dotace se vztahuje k pracovním místům vytvořeným v přímé souvislosti s realizací projektu, přičemž vytvořením pracovního místa se rozumí čistý nárůst počtu pracovních jednotek. Soud měl navíc za to, že ani původní znění pravidel pro žadatele neumožňovalo zahrnutí osobních nákladů na stávajícího zaměstnance převedeného na projekt do způsobilých výdajů. Namítané dvojí krácení dotace bylo důsledkem souběhu několika okolností, a to vrácení neoprávněně čerpané části dotace, použití čl. 143 odst. 4 nařízení o fondech na tuto částku a změny dotačního rozhodnutí dodatkem č. 2 na žádost stěžovatelky, jímž došlo ke snížení celkových osobních nákladů projektu za všechny tři etapy.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že soudy přisvědčily tvrzení vedlejšího účastníka, že na základě dodatku č. 1 k rozhodnutí o poskytnutí dotace nedošlo ke změně podmínek poskytnutí dotace, ale pouze k jejich zpřesnění, s čímž stěžovatelka zásadně nesouhlasí. Postup vedlejšího účastníka podle ní jasně svědčí o tom, že před tím, než přistoupil ke změně dotačních pravidel, vykládal si uvedené podmínky odlišně oproti tomu, jak činí nyní (jde-li o určení počtu způsobilých pozic k uplatnění). Stěžovatelce z tohoto pohledu připadá absurdní, že jí soudy při přezkumu napadených rozhodnutí vytýkají, že si měla počínat s větší obezřetností a pečlivostí, jde-li o vyhodnocení možností uplatnit osobní náklady, měla se seznámit s požadavky práva Evropské unie a přezkoumat správnost informací sdělených vedlejším účastníkem a soulad dotačních pravidel s touto úpravou. Postup vedlejšího účastníka založil u ní legitimní očekávání, že stanovené dotační podmínky jsou v souladu s nařízeními práva Evropské unie a že výklad dotačních podmínek poskytovatelem dotace je správný. Stěžovatelka neměla důvod tyto závěry vedlejšího účastníka zpochybňovat.
5. Soudy se nyní zpětně snaží vykládat původní znění dotačních pravidel tak, že z věty "počet pozic není omezen výší závazného ukazatele nových pracovních míst" nelze usuzovat, že počet pozic, na které se vztahuje dotace, není omezen počtem nově vytvořených pracovních míst. Zpětně přicházejí s výkladem, že tato věta znamená, že pro proplacení způsobilých výdajů není rozhodné, zda se na projektu podílejí též další kmenoví zaměstnanci, tedy jinými slovy, že překážkou pro poskytnutí dotace není skutečnost, že vedle zaměstnanců na nových místech se projektu účastní i stávající zaměstnanci. Stejně tak je v napadaných rozhodnutích bagatelizován význam nesprávných pokynů projektové manažerky pro jednání stěžovatelky, přičemž její pokyny byly přinejmenším zavádějící, zčásti však přímo nesprávné. Nesprávně poskytnuté informace od projektové manažerky vedly stěžovatelku ke krokům, které ve svém konečném důsledku vedly k újmě stěžovatelky, a to znovu pouze a jen proto, že stěžovatelka jednala s důvěrou ve správnost informací, které jí správní orgán poskytuje. Soudy rezignovaly na to, aby hodnotily kroky vedlejšího účastníka ve svém souhrnu.
6. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky tedy nemohou obstát při ústavním přezkumu, neboť jimi byl v zásadě aprobován postup orgánu veřejné moci, který však nepochybně postupoval chybně a veškerá odpovědnost za následky tohoto pochybení je nedůvodně formalisticky přisuzována stěžovatelce a zpětně je jí vytýkáno, že informace, které jí tento orgán poskytoval, nijak nezpochybňovala, což je v přímém rozporu s principem důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci.
7. Pro vyřešení věci je podle stěžovatelky stěžejní otázka, zda může legitimní očekávání konkrétní osoby v jistých případech založit i opakované uvádění téže informace a sdělení správního orgánu (ač jde o sdělení, která tento orgán posléze zpětně označí za nesprávná), na základě kterých přistoupí adresát těchto sdělení k volbě kroků, které poté v důsledku změny přístupu zmiňovaného orgánu povedou k újmě u této osoby, jež by však nikdy nenastala, kdyby byly informace poskytnuté správním orgánem správné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
10. V posuzované věci Ústavní soud takový relevantní zásah neshledal. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud napadenými rozsudky neporušil základní práva stěžovatelky.
11. Ze stěžovatelčiny argumentace zařazené do ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry správních soudů, které vedla již v řízeních před nimi. Je zjevné, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které uplatnila v řízení před správními soudy a které byly vyčerpávajícím způsobem vypořádány (viz zejména podrobná odůvodnění v části III. napadených rozsudků). Ústavní soud uzavírá, že v tomto směru nelze správním soudům vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo porušení stěžovatelčiných základních práv. Soudy se náležitě zabývaly všemi základními žalobními námitkami stěžovatelky a v dostatečném rozsahu je vypořádaly. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, jakými úvahami byl Nejvyšší správní soud při posouzení obou věcí veden a k jakým závěrům dospěl. Ústavní soud přitom shledal jeho závěry ústavně souladnými a opakovaně připomíná, že do výkladu a použití podústavního práva mu nenáleží vstupovat. Skutečnost, že stěžovatelka se s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu