ECLI:CZ:US:2023:4.US.1091.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1091/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného Mgr. Martinem Matuševským, advokátem, sídlem Husovo nám. 82/10, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 2725/2022-444, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2022 č. j. 11 Co 411/2021, 11 Co 18/2022-419 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. května 2021 č. j. 20 C 11/2019-369, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. listopadu 2021 č. j. 20 C 11/2019-402, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhal po vedlejší účastnici (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky 8 910 580 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny nezákonným trestním stíháním pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže ve stádiu přípravy, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 49 T 1/2016 a v němž byl pravomocně zproštěn obžaloby. Požadovaná částka zahrnovala náhradu nemajetkové újmy způsobené mu výkonem vazby, náhradu škody spočívající v ušlém zisku, jenž mu měl náležet v souvislosti s výkonem funkce rozhodčího po dobu tří let, když byl spolkem Fotbalová asociace České republiky (dále jen "FAČR") vyřazen z nominační listiny rozhodčích, a dále náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním. Stěžovatel po vedlejší účastnici rovněž požadoval zaslání omluvy v žalobě specifikovaného znění a uveřejnění na jejích internetových stránkách. Po provedeném dokazování Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze v malé části a proto napadeným rozsudkem, ve znění doplňujícího usnesení, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částky 44 385 Kč, 61 200 Kč a 60 000 Kč s úrokem z prodlení (I., III. a V. výrok), zamítl žalobu co do částek 765 195 Kč, 39 800 Kč a 7 940 000 Kč s příslušenstvím (II., IV. a VI. výrok), zamítl žalobu o uložení povinnosti vedlejší účastnici uveřejnit omluvu na jejích internetových stránkách ve specifikovaném znění (VII. výrok) a o uložení povinnosti vedlejší účastnici zaslat omluvu ve specifikovaném znění určeným subjektům (VIII. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IX. až XI. výrok).
3. Proti konkretizovaným výrokům rozsudku obvodního soudu podal odvolání stěžovatel a také vedlejší účastnice. Městský soud shledal stěžovatelovo odvolání částečně důvodné a napadeným rozsudkem potvrdil II., IV., X. a XI. výrok rozsudku obvodního soudu, změnil VI. výrok tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli 10 000 Kč s příslušenstvím, jinak ho potvrdil (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění zejména uvedl, v návaznosti na závěry obvodního soudu, že okolnost, že stěžovatel dobrovolně ukončil po skončení svého trestního stíhání působení u Policie České republiky (dále jen "policie"), neboť je považoval s ohledem na jím tvrzené vztahy s kolegy za neudržitelné, nelze přičítat k tíži státu. Policisté, jako jeho kolegové, měli ctít presumpci neviny, zvláště poté, co byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby. Stejnou úvahu bylo nutno použít i vůči dopadům trestního stíhání na výkon jeho činnosti coby fotbalového rozhodčího, neboť jak správně konstatoval již obvodní soud, samotné vnitřní předpisy FAČR za bezúhonnou označují osobu, která nemá záznam v rejstříku trestů, když samotné trestní stíhání není objektivní překážkou pro výkon funkce rozhodčího. Vyřadily-li příslušné orgány FAČR stěžovatele z možnosti vykonávat funkci rozhodčího, šlo o jejich vlastní rozhodnutí, za něž stát nenese odpovědnost. Nepřípadný je podle městského soudu i stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 417/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), když pozici fotbalového rozhodčího nelze srovnávat s aktivním politikem kandidujícím v parlamentních volbách, neboť v takovém případě výkon politické funkce trestně stíhaným politikem má dopad na samotné fungování demokratického právního státu, kdežto výkon fotbalového rozhodčího je ve svém důsledku ryze soukromou aktivitou, která na fungování státu nemá vliv, byť stát takovou volnočasovou aktivitu i finančně podporuje.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolání Nejvyšší soud hodnotil jako zčásti nepřípustné, neboť stěžovatel v něm nevymezil žádnou právní otázku, která by jeho přípustnost zakládala, a zčásti jeho dovolání odmítl pro vady. Městský soud se podle Nejvyššího soudu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, dospěl-li k závěru, že mezi újmou (škodou) vzniklou z nemožnosti stěžovatele vykonávat funkci fotbalového rozhodčího, respektive jeho rozhodnutím opustit služební poměr u policie, není dán vztah příčinné souvislosti k nezákonnému trestnímu stíhaní jeho osoby, neboť tento vztah je přetržen právě rozhodnutím orgánů FAČR, když - jak již konstatovaly oba soudy nižších stupňů - samotné trestní stíhání stěžovatele nepředstavovalo objektivní překážku pro výkon funkce rozhodčího, resp. rozhodnutím stěžovatele opustit služební poměr u policie (když tím stěžovatel podle svého vlastního tvrzení dobrovolně reagoval na nevhodné chování svých kolegů, čímž byl opět vztah příčinné souvislosti mezi jeho nezákonným trestním stíháním a ukončením služebního poměru přerušen). Zpochybňoval-li stěžovatel v dovolání výši finanční náhrady, která mu byla přiznána za dobu, kdy vykonával vazbu, trpí dovolání tím, že stěžovatel u této otázky nevymezil splnění předpokladů přípustnosti. Nevymezil-li stěžovatel v dovolání žádnou otázku, pro něž by mohlo být posouzeno jeho dovolání jako přípustné, nemohl se Nejvyšší soud zabývat ani stěžovatelem tvrzenými vadami, proti nimž lze jinak brojit žalobou pro zmatečnost, ani jinými vadami.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Těžiště stěžovatelovy argumentace tvoří jeho odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 417/21, neboť podle jeho názoru je fotbal v České republice věcí obecného zájmu, a proto akceptuje postup orgánů FAČR, když mu po dobu trestního stíhání nedovolily vykonávat funkci rozhodčího, neboť se staraly o ochranu pověsti fotbalu. Stěžovatel se domnívá, že jeho situace je tak srovnatelná s výkonem politické funkce nebo funkce soudce, který také může být z důvodu trestního stíhání dočasně zproštěn výkonu své funkce.
6. Skutečnosti, že stěžovatel z důvodu zhoršení mezilidských vztahů musel opustit svůj služební poměr u PČR, je opět přičitatelná státu, neboť policisté nejsou dostatečně vedeni k tomu, aby ctili princip presumpce neviny, a to dokonce i po skončení trestního stíhání.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na skutečnost, že odpovědnost státu za následky jeho nezákonného trestního stíhání je o to větší, že jeho údajná trestná činnost a s tím spojené nezákonné trestní stíhání jeho osoby souviselo s činností policejního provokatéra. Stát tak ve skutečnosti vykonával svoji pravomoc nad rámec ústavních mezí, neboť činil kroky k tomu, aby své vlastní občany podnítil k páchání trestné činnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti proto není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
10. Ke stěžovatelovým námitkám Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na napadená rozhodnutí, která považuje za přesvědčivá a řádně odůvodněná. Dále připomíná, že odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci nutno i nadále hodnotit jako odpovědnost subsidiární, tedy tak, že nárok poškozeného vůči státu na náhradu škody (újmy) vzniká až tehdy, nemůže-li se poškozený subjekt domoci náhrady jím utrpěné škody (újmy) po primárním škůdci [srov. k tomu např. rozsudek městského soudu ze dne 22. 5. 2017 č. j. 72 Co 23/2017-633 nebo přiměřeně i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.)].
11. Přiléhavé je podle Ústavního soudu i hodnocení, které obecné soudy formulovaly vůči použití nosných důvodů nálezu sp. zn. II. ÚS 417/21, v němž jsou obšírně popsány zvláštnosti výkonu politické funkce, včetně zvýšené odpovědnosti, která je s tím spojena. Vzhledem k této specifitě nutno pak závěry uvedené v tomto nálezu vykládat. Obdobná je situace, odkazuje-li stěžovatel na možnost ministra spravedlnosti v souladu se zákonem dočasně zprostit výkonu funkce soudce, který je trestně stíhán, a to do pravomocného skončení trestního stíhání (v této souvislosti zákon určuje podmínky pro vyplácení odměny soudce po dobu jeho eventuálního dočasného zproštění funkce, jakož i způsob, jak se soudci toto zkrácení odměny nahradí, nedošlo-li nakonec k zániku jeho funkce). Přitom činnost fotbalového rozhodčího nelze podle Ústavního soudu - jak již naznačeno - srovnávat ani s funkcí vrcholného ústavního činitele, ani s funkcí soudce. Jak v této souvislosti konstatovaly obecné soudy, výkon funkce fotbalového rozhodčího je spojen toliko se zájmovou sportovní činností, a byť je tato činnost v České republice populární, nelze její význam pro společnost srovnávat s potřebou maximální důvěryhodnosti soudce nebo vrcholného veřejného činitele.
12. Uvedená východiska ve svém důsledku neznamenají, že by se stěžovatel nemohl bránit vůči shora popsanému postupu FAČR nebo vůči postupu policie; jde jen o to, že nárok na náhradu škody (újmy) musí uplatňovat vůči subjektům, které mu podle jeho tvrzení nesprávným použitím předpisů způsobily tuto újmu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2204/2011).
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje jím již uplatněnou námitku v řízení před obecnými soudy, že nebýt použití agenta provokatéra, k jeho trestnímu stíhání by vůbec nedošlo. K tomu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se konstatuje, že použití agenta se zproštěním obžaloby v případě stěžovatele nesouviselo. Stěžovatel však v ústavní stížnosti tento závěr důsledně nerozporuje.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu