ECLI:CZ:US:2023:4.US.1129.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1129/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem, sídlem Půtova 1219/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2023 sp. zn. 4 To 13/2023 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, ze dne 26. ledna 2023 č. j. NCOZ-2369-218/TČ-2021-412203-H, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 11 a čl. 39 Listiny základních práv svobod a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením podle §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč, neboť dne 24. 1. 2023 na služebně policejního orgánu poté, co byl v procesním postavení osoby podávající vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu poučen o svých právech a povinnostech podle §158 odst. 8 trestního řádu, včetně opakovaného poučení podle §66 odst. 1 trestního řádu, neoprávněně odepřel podání vysvětlení.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu za použití §146a odst. 2 trestního řádu stěžovatelovu instanční stížnost zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že byl potrestán za to, že v souladu s názorem svého právního zástupce, podle kterého nebyl řádně a v souladu se zákonem zproštěn mlčenlivosti, odepřel podat vysvětlení. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 7. 7. 2015 ve věci M. N. a ostatní v. San Marino, stížnost č. 28005/12, podle kterého bankovní informace představují osobní údaje týkající se jednotlivce, a tedy jsou chráněny čl. 8 Úmluvy.
5. Stěžovatel tvrdí, že jako bývalý zaměstnanec X (dále jen "X"), je nadále vázán povinností mlčenlivosti podle §25a a násl. zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o družstevních záložnách"). Zproštění v záležitosti předcházející vstupu X do likvidace mu nemůže udělit likvidátor, ale pouze představenstvo X, což však neučinilo (a nebylo požádáno policejním orgánem ani vrchním soudem o vyjádření). Stěžovateli nebylo doručeno ani zproštění mlčenlivosti likvidátorem, přičemž předložení odpovědi likvidátora policejnímu orgánu na žádost o zproštění mlčenlivosti v kopii při podání vysvětlení není řádným zproštěním mlčenlivosti.
6. Stěžovatel má za to, že likvidátor X není osobu kvalifikovanou a vhodnou k tomu, aby zastupoval X a rozhodoval o zproštění mlčenlivosti, neboť nedodržuje povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, proplácel z majetku X extrémně vysoké částky za nejasné a zřejmě pouze fiktivní služby, když v průběhu čtyř let likvidace vynaložil na nákladech likvidace částku vyšší než 217 000 000 Kč. Navíc likvidátor od roku 2014 nesvolal ani jednu členskou schůzi družstva, i když byl o její svolání opakovaně žádán.
7. Stěžovatel ze znění §25a a násl. zákona o družstevních záložnách dovozuje, že zproštění mlčenlivosti představuje jednostranný úkon adresovaný zproštěnému, což likvidátor nedodržel. Působnost likvidátora, vytýká dále stěžovatel, nelze bez dalšího rozšiřovat věcně co do rozsahu oprávnění zprostit mlčenlivosti zaměstnance spořitelního družstva. X má "stálé" představenstvo ve složení P. M. a J. K. jako předseda a místopředseda představenstva. Předmětem výslechu navíc mělo být období před vstupem X do likvidace, nikoli období navazující. Nelze proto dovodit, že působnost představenstva přešla v této záležitosti na likvidátora. Poukazuje na předchozí úkony policejního orgánu, který vždy žádal o zproštění mlčenlivosti představenstvo spořitelního družstva, přičemž nyní svým postupem opomenul ochranu zájmu stanovenému zákonodárcem v podobě povinnosti mlčenlivosti, kdy jde o ochranu vztahu mezi spořitelním družstvem a jeho klientem.
8. Posléze stěžovatel namítá nepřiměřenou výši uložené pokuty a vytýká, že policejní orgán pro účely stanovení předmětné částky zjistil, jaké vlastní nemovité věci a vozidlo, ačkoli v trestním řízení vystupuje jako svědek. Podle stěžovatele jde o porušení principu proporcionality.
9. Stěžovatel též upozorňuje, že usnesení policejního orgánu mu policisté doručovali v brzkých ranních hodinách, což představovalo nepřípustnou formu nátlaku.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry soudu či jiného orgánu veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je slučitelný s ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Podle zjištění Ústavního soudu neobsahuje ústavní stížnost relevantní ústavněprávní argumentaci k napadeným rozhodnutím, která by byla způsobilá založit její důvodnost. Nadto jde o spor o zjevně bagatelní částku [srov. usnesení ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1248/23 a ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 534/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://usoud.cz), jimiž Ústavní soud dospěl ke shodnému závěru ve vztahu k pořádkovým pokutám ve shodné výši jako v nyní posuzované věci], přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti nedoložil, že i přes svou bagatelní povahu vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně významnou újmu (srov. např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 nebo ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19). Není proto namístě, aby Ústavní soud dále podrobněji posuzoval obsah napadených rozhodnutí. Tento výklad nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenské shody o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Obdobně z usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 vyplývá, že při rozhodování sporů o bagatelní částku je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u stěžovatelů brojících proti rozhodnutím vydaným v bagatelních věcech. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, v nichž jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, ve kterých skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17). V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné okolnosti, které by způsobily porušení základních práv stěžovatele a odůvodňovaly tak kasační zásah Ústavního soudu.
13. Ústavní soud zjistil, že vrchní soud napadené rozhodnutí dostatečným, přesvědčivým a ústavně souladným způsobem odůvodnil a řádně vysvětlil, proč neshledal v postupu policejního orgánu pochybení. S odkazy na komentářovou literaturu dovodil, že na likvidátora přechází okamžikem jeho ustanovení do funkce vnější jednatelská působnost statutárního orgánu, do níž spadá též zproštění stěžovatele mlčenlivosti. Zásilka obsahující sdělení likvidátora o zproštění mlčenlivosti byla uložena na poště a stěžovatel si ji ve stanovené lhůtě nevyzvedl, tudíž došlo k jejímu doručení do jeho sféry. Stěžovatel neformuloval v ústavní stížnosti ani důvody, pro které považuje výši pokuty za excesivní, přičemž využití údajů z katastru nemovitostí a registru silničních vozidel pochybení nepředstavuje.
14. Ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku ve věci M. N. a ostatní v. San Marino se ESLP zabýval případem, kdy příslušný soud v San Marinu nařídil zajištění bankovních dokumentů vztahujících se ke stěžovatelům, ačkoliv probíhající trestní vyšetřování praní špinavých peněz v Italské republice se netýkalo přímo jich. Stěžovatel v nyní posuzované věci však netvrdí, že se předmětné vysvětlení týká jeho práva na ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy, a Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (v daném případě navíc nekonkretizované) však podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 nebo ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18).
15. Výhrady stěžovatele k průběhu likvidace neodpovídají předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti. Jejímu petitu není podřaditelný ani postup při doručování usnesení policejního orgánu.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu