ECLI:CZ:US:2023:4.US.1233.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1233/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. T., zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. července 2022 č. j. 1 VZN 1558/2022-74, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze k podnětu pro výkon dohledu ze dne 3. března 2022 č. j. 1 VZN 1550/2022-30, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze o postoupení části podání příslušnému státnímu zastupitelství ze dne 3. března 2022 č. j. 1 VZN 1558/2022-26, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2022 č. j. 1 KZN 103/2021-72, usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2022 č. j. 1 KZN 683/2021-94, vyrozumění Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Ústí nad Labem, ze dne 16. března 2022 č. j. GI-2277-114/ČJ-2021-842030-K, usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, ze dne 31. prosince 2021 č. j. KRPU-106880-192/TČ-2021-040070-RY, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Ústí nad Labem, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 6 a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práv podle čl. 2, 3, 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 19. 6. 2021 příslušníci Policie České republiky provedli služební zákrok vůči poškozenému S. T. (bratru stěžovatelky, dále jen "poškozený"), který po tomto zákroku na něj zemřel. Stěžovatelka podala dne 24. 6. 2021 trestní oznámení adresované Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS").
3. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") prověřovala podezření ze spáchání zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, proti neznámému pachateli, který měl prodat či jiným způsobem opatřit psychotropní látky poškozenému, který v důsledku jejich užití zemřel. Policejní orgán po provedeném prověřování konstatoval, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání a napadeným usnesením rozhodl o odložení trestní věci podezření z výše uvedeného zločinu podle §159a odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které ji napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítlo jako nedůvodnou.
5. Následně stěžovatelka podala Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu nad postupem krajského státního zastupitelství podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Vrchní státní zastupitelství rozhodlo o části podnětu vyrozuměním ze dne 3. 3. 2022 č. j. 1 VZN 1550/2022-30 a konstatovalo, že v postupu dozorového státního zástupce krajského státního zastupitelství nebyly v rámci vymezeného výkonu instančního dohledu zjištěny závady namítané stěžovatelkou. V části podnětu pro výkon dohledu, který se týkal zákonnosti a přiměřenosti zásahu policistů, byla věc postoupena krajskému státnímu zastupitelství k samostatnému rozhodnutí, a to vyrozuměním vrchního státního zastupitelství ze dne 3. 3. 2022 č. j. 1 VZN 1558/2022-26.
6. Krajské státní zastupitelství v návaznosti na toto vyrozumění reagovalo na stěžovatelčina podání napadeným vyrozuměním s tím, že neshledalo pochybení v postupech policejních orgánů.
7. Ve "druhém řízení", v němž věc prověřovala GIBS, tento policejní orgán napadeným vyrozuměním věc odložil ad acta bez dalších opatření.
8. Proti tomuto vyrozumění stěžovatelka podala žádost o přezkum postupu ke krajskému státnímu zastupitelství podle §157a odst. 1 trestního řádu, na základě které toto státní zastupitelství vyrozuměním ze dne 2. 6. 2022 č. j. 1 KZN 103/2021-72 konstatovalo, že neshledalo pochybení v postupech GIBS.
9. Následně vrchní státní zastupitelství vyrozuměním ze dne 26. 7. 2022
č. j. 1 VZN 1558/2022-74 neshledalo podnět k výkonu dohledu důvodným.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka námitky obsažené v ústavní stížnost rozčlenila do dvou hlavních částí, kdy první označuje za hmotněprávní a druhou coby procesní.
11. V první části se stěžovatelka zaměřuje na hodnocení povahy policejního zákroku, a to v kontextu porušení práva na život a dále zákazu mučení a jiných forem nelidského a ponižujícího zacházení.
12. K porušení práva na život podle stěžovatelky došlo jednak způsobením smrti či vážného ohrožení života nepřiměřeností zásahu, jednak porušením pozitivního závazku chránit život.
13. Stěžovatelka v souvislosti s vytýkanou nepřiměřeností zákroku (nerespektování negativního závazku představovaného povinností zdržet se použití nepřiměřené síly) připomíná, že poškozený byl v době policejního zásahu intoxikován. K problematice smrti v důsledku užití síly v případě silně intoxikované osoby Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") judikoval, že je nutné posuzovat především to, zda si orgány státu uvědomovaly nebo měly uvědomit, že se daná osoba nachází ve stavu zranitelnosti, který vyžaduje vysokou míru opatrnosti, a tomu přizpůsobit konkrétní volbu způsobu zásahu. Zasahující policisté si byli vědomi, že poškozený měl viditelné známky zranění (známky pohmoždění na těle a z úst mu vytékala krev), choval se zvláštně a zmateně a nekomunikoval. Z jeho vzhledu a chování bylo možné usoudit, že může být buďto pod vlivem návykové látky, anebo v atace duševní poruchy. I velitel zásahu následně uvedl, že bylo zřetelné, že poškozený je pod vlivem drog. Policisté měli proto povinnost přistupovat k němu se zvýšenou opatrností a přizpůsobit tomu povahu svého zákroku. Konkrétně, v průběhu zákroku měli primárně zvolit takový způsob zásahu, který by byl co nejméně invazivní, zohledňující i skutečnost, že poškozený nedokázal vstát a nikoho fakticky svým jednáním neohrožoval. Dále měli bez zbytečného odkladu kontaktovat zdravotnickou záchrannou službu a zdravotní stav sledovat.
14. Stěžovatelka namítá, že policejní zásah vůči jejímu bratrovi nesplňoval požadavek nezbytné přiměřenosti, a to jak vzhledem k okolnostem případu, tak z hlediska zranitelnosti dané intoxikací a s tím souvisejícím stavem rozrušení. Zejména lze uvést, že fixace celého těla i po jeho znehybnění a spoutání nebyla nezbytná po celou dobu zásahu, a zejména pak již nebylo potřeba ve fixaci těla pokračovat ve chvíli, kdy došlo k znehybnění.
15. Na uvedeném podle jejího názoru nic nemění skutečnost, že znalecké posudky vyhodnotily jako bezprostřední příčinu smrti poškozeného selhání srdce při intoxikaci pervitinem. Znalecké posudky jsou pouze jedním z důkazů, ze kterých bylo možno vycházet, přičemž zároveň ani neposkytují logické odpovědi, zda a jak policejní zásah ovlivnil samotný fatální důsledek, přičemž to je jednou z hlavních otázek zkoumání. Poškozený zemřel v průběhu zákroku, resp. bezprostředně po zákroku a vztah mezi zásahem a jeho úmrtím je podle názoru stěžovatelky předpokládatelný. Navíc šlo o zásah, kdy policisté věděli, nebo alespoň vědět měli, že poškozený je ve stavu zranitelnosti z důvodu požití drog; zároveň nebyl bezprostředně nebezpečný, proto způsob provedení zásahu (déletrvající fixace těla a zakleknutí v horní části těla, v oblasti krku), nebyl ve smyslu požadavků práva na život nevyhnutný, ani přiměřený. Stěžovatelka přitom nerozporuje vliv drog, pouze tvrdí, že je nesmyslné konstatovat - jak by se snad daly znalecké posudky vyložit - že by poškozený zemřel přesně v daný okamžik, jak i zemřel, a to i bez zákroku policistů. Vypovídací hodnota posudků je ovlivněna skutečností, že byly vypracovány znalci, kteří jsou činní ve stejném regionu jako vyšetřující orgán, který znalce zná, spolupracuje s nimi a vzájemně jsou na sobě do jisté míry profesně závislí, což vzbuzuje důvodnou obavu o nezávislosti, a tím i objektivity daného důkazu. Stěžovatelka kritizuje přímočaré odpovědi znalců, které nijak nepracovaly s vlivem pravděpodobnosti, či bližšího vysvětlení okolností a podmínek, které mají na daný závěr vliv. Ve svém podání také navrhovala přibrání znalců a vypracování znaleckého posudku o přiměřenosti a zákonnosti zákroků policistů a její návrh byl odmítnut. Po zahájení vyšetřování také navrhovala provedení další pitvy nezávislým znalcem.
16. Dále stěžovatelka vytýká porušení pozitivního závazku chránit život, a to tvrzením odkazujícím na zprávu zástupkyně Veřejného ochránce práv, která konstatovala, že zasahující policisté pochybili, protože zdravotnickou záchrannou službu volali až s tříminutovým zpožděním, ačkoli nutnost lékařského ošetření byla od počátku zjevná s ohledem na zdravotní stav poškozeného (ovlivnění návykovou látkou, vytékání krve z úst), a nikdo z policistů nesledoval zdravotní stav osoby, vůči níž zákrok směřoval, a včas nezjistil, že tento člověk přestal vykazovat známky života. Stěžovatelka zdůrazňuje, že policisté nepřivolali okamžitě zdravotnickou záchrannou službu a zadrženého neuložili do stabilizované polohy.
17. Následně stěžovatelka namítá špatné zacházení policisty. Jak bylo uvedeno, stěžovatelka označuje fixování těla poškozeného, včetně zakleknutí beder a krku (horní části těla), za nepřiměřené svým rozsahem a časem trvání. K fixování těla docházelo i poté, kdy byl poškozený znehybněn, neprojevoval odpor a nebyl nebezpečný okolí, ani sobě. Navíc, zasahujícími policisty nebyl sledován jeho zdravotní stav a k přivolání pomoci došlo opožděně. K nasazení pout došlo podle stěžovatelky ve chvíli, kdy nebyl nebezpečný. Pouta byla sejmuta až ve voze záchranné služby, a to na žádost zdravotníka. V tomto kontextu ESLP vždy posuzuje případ od případu, zda policejní orgán neužívá pouta, i když to už není nezbytné. Za normálních okolností takový zásah nepředstavuje porušení čl. 3 Úmluvy, nepřekračují-li orgány to, co lze rozumně považovat nezbytné. V tomto případě ovšem poutání po celou dobu zákroku, a i po ztrátě vědomí, rozumně nezbytné nebylo. S ohledem na všechny tyto okolnosti, stěžovatelka namítá, že došlo k porušení i hmotněprávní části práva nebýt podroben špatnému zacházení.
18. Stěžovatelka následně (ve druhé části své ústavní stížnosti) obrací pozornost k procesněprávní části práva na život a zákazu špatného zacházení. Připomíná, že pojem účinnosti vyšetřování má několik dimenzí, přičemž dovozuje, že došlo k porušení kritérií rychlosti, nezávislosti a důkladnosti vyšetřování. K rychlosti vyšetřování stěžovatelka uvádí, že podala trestní oznámení u GIBS již dne 24. 6. 2021, avšak rozhodnutí obdržela až dne 16. 3. 2022. Jde-li o nestrannost a nezávislost vyšetřování, stěžovatelka má za to, že toto kritérium nebylo naplněno u policejního orgánu, který je podle ní institucionálně a hierarchicky propojen s policisty, které měl prověřovat. Prověřování věci nebylo důkladné, zejména nebylo objasněno, zda smrt nastala výlučně vlivem drog, resp. jestli ji užití síly nemohlo vyvolat či urychlit. Prošetřeno nebylo ani to, zda si policisté byli vědomi stavu zranitelnosti poškozeného. GIBS trestní oznámení uložila ad acta, proto stěžovatelka nemohla podat opravný prostředek proti rozhodnutí, čímž jí byla odepřena participační práva. Závěrem stěžovatelka tvrdí, že vedle namítaného porušení práva na život a práva nebýt podroben špatnému zacházení došlo i k porušení zákazu diskriminace, a to z toho důvodu, že GIBS nezkoumala možný a namítaný rasový motiv zásahu policistů. Poškozený byl totiž Rom a podle názoru stěžovatelky byla nepřiměřenost zákroku z hlediska rozsahu i trvání, stejně tak jako opožděné zavolání záchranné služby a nekontrolování jeho zdravotního stavu důsledkem předsudku policistů vůči Romům. Vzhledem k tomu, že rasový motiv nebyl zkoumán, došlo k porušení i zákazu diskriminace v souvislosti s porušením práva na život a práva nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby blízkou příbuznou poškozeného (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 9. 1998 ve věci Yaşa v. Turecko, stížnost č. 22495/93). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Pochybení svědčící o opaku Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
21. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci a související zdrženlivost v zasahování do jejich činnosti. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741)]. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím či jiným zásahem je spojeno porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností dosažení určitého výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu [srov. např. usnesení ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) ].
22. Stěžovatelkou zpochybňované závěry orgánů činných v trestním řízení byly založeny na znaleckých posudcích v odvětvích soudního lékařství a soudní toxikologie. Povaha předmětných otázek vyžadovala, aby se jejich posouzení odvíjelo ze skutkového podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí ve formě předjímané v §105 odst. 1 trestního řádu; je tomu tak proto, že orgánům činným v trestním řízení - z mnoha nepochybných důvodů - nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "posouzením" vlastním, což na druhé straně není v kolizi s požadavkem, aby orgány činné v trestním řízení měly alespoň základní znalosti těch disciplín, které se nejčastěji ve znalectví uplatňují, jako je kriminalistika, soudní lékařství, soudní psychiatrie a soudní psychologie, a ani nezbavuje orgány činné v trestním řízení odpovědnosti za vedení přípravného řízení.
23. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ústavní soud si je vědom toho, že požadavek, aby orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný. Uznává také správnost názoru, že orgán činný v trestním řízení nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost rozhodování státního orgánu na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek připustit. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na závěry nálezu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149).
24. Stěžovatelka namítá, že znalci nijak nepracovali s vlivem pravděpodobnosti, či bližšího vysvětlení okolností a podmínek, které mají na daný závěr vliv. Z ustálené judikatury vyplývá, že mají-li být závěry znalce opřeny o různé subjektivní údaje (např. o svědecké výpovědi o chování zkoumané osoby v době spáchání trestného činu) nebo o podkladové materiály, které jsou rozporné nebo se vzájemně vylučují, pak by měl znalec vypracovat podmíněný nebo alternativní závěr pro všechny možné varianty řešení, přičemž definitivní závěr o spolehlivosti podkladových materiálů a výběr jedné z variant právního řešení musí učinit orgán činný v trestním řízení, nikoliv znalec. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Stěžovatelka však svoji kritiku situovala jen do obecné roviny, proto na ni nelze reagovat jinak než konstatováním, že tyto pro závěry orgánů činných v trestním řízení stěžejní důkazní prostředky nezpochybnila způsobem, který vyvolává opodstatněné pochybnosti o jejich správnosti. "Přímočarost" odpovědí ani absence "práce s vlivem pravděpodobnosti" tehdy, je-li namístě dovodit závěry jednoznačné, vadu znaleckého posudku bez dalšího nepředstavují.
25. Dlužno konstatovat, že oba znalecké posudky se zabývaly okolnostmi a podmínkami svých závěrů. Příčinou smrti poškozeného bylo selhání srdce v důsledku intoxikace pervitinem. V jeho organismu bylo prokázáno toxické množství metamfetaminu a z provedených vyšetření vyplynuly závažné akutní změny srdeční svaloviny, které se podle rozsahu rozvíjely zhruba hodinu před náhlou oběhovou zástavou, tj. ještě poměrně dlouho předtím, než se k němu (v souvislosti s agresivním chováním) dostavila policejní hlídka. K překročení kardiovaskulárních rezerv došlo v příčinné souvislosti s intoxikací předmětnou psychostimulační látkou, nikoli zákrokem. Smrt tedy nastala v příčinné souvislosti s intoxikací pervitinem. Znalecký posudek z odvětví toxikologie prokázal u poškozeného intenzivní abúzus psychotropní látky pervitin, a to již nejméně v průběhu čtyř měsíců před smrtí. Tomu ostatně odpovídají závěry řady svědků, kteří nezávisle na sobě potvrdili, že poškozený byl pravidelným a dlouhodobým uživatelem pervitinu, což nezpochybňuje ani stěžovatelka. K dispozici byla též zpráva zdravotnické záchranné služby. Vůči těmto závěrům znalců stěžovatelka nic konkrétního neuvedla a nepředložila ani kupř. oponentní posudek.
26. Ústavněprávního významu nedosahuje ani námitka, že znalci jsou činní ve stejném regionu jako vyšetřující orgán. Tato okolnost bez dalšího nevyvolává pochybnosti o nepodjatosti znalců. Tvrzení o "profesní závislosti" stěžovatelka rovněž ponechala bez náležité argumentace.
27. Stěžovatelka vytýká, že nebylo nařízeno znalecké dokazování o přiměřenosti a zákonnosti zákroků policistů, nicméně přehlíží, že jde převážně o právní otázku a že související skutkové aspekty vyhodnotila Policejní akademie České republiky v Praze. Měla-li stěžovatelka proti předmětným skutkovým závěrům výhrady, mohla zadat vyhotovení dalšího znaleckého posudku a případná odlišná zjištění prezentovat na podporu své argumentace.
28. Stěžovatelka navrhla opakovanou pitvu, nicméně ani v této souvislosti neoznačila žádné konkrétní nedostatky pitvy ze dne 21. 6. 2021 (či alespoň opodstatněná podezření na tyto diskrepance), při níž nebyly zjištěné známky násilí vůči poškozenému, jako např. tlak na krk, tlak na hrudník, zakleknutí, zalehnutí nebo uplatnění jiného mechanismu zasahujícími policisty, který se podílel na jeho úmrtí.
29. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřela argumentaci, která však přes svůj rozsah a odkazy na judikaturu není způsobilá přesvědčivě zpochybnit závěry učiněné zejména na základě znaleckých posudků. Stěžovatelka totiž svoji polemiku konstruuje na základě své verze, která je zcela odlišná od skutečností, ze kterých vyšly orgány činné v trestním řízení opírajíce se o znalecké posudky a jejich hodnocení, které nikterak nevybočuje ze standardů očekávatelných v trestním řízení.
30. Orgány činné v trestním řízení shledaly, že v daném případě byla zachována příčinná souvislost mezi intoxikací poškozeného pervitinem a jeho úmrtím. Nepostupovaly tedy jakkoli nepředvídatelně, prověřovaly-li podezření ze spáchání zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Okolnost, že prověřování v tomto směru prováděl výše uvedený policejní orgán, nevyvolává důvodné pochybnosti o respektování pravidel upravujících věcnou, funkční a místní příslušnost těchto orgánů. Další vyšetřovací úkony zaměřené na posouzení zákonnosti zásahu policistů prováděla GIBS, tj. orgán, který splňuje podmínky nezávislosti.
31. Stěžovatelka tvrdí, že zasahující policisté při služebním zákroku postupovali nepřiměřeně, nicméně z výše konkretizovaných důkazních prostředků vyplynulo, že tento zákrok - jehož průběh byl ozřejměn výpovědí řady svědků, včetně místních obyvatel, a to i známých poškozeného, kteří zjevně neměli důvod stranit zasahujícím policistům - nevedl k úmrtí poškozeného, tedy nebyla dána příčinná souvislost mezi zákrokem a účinkem intoxikace v podobě jeho smrti. Zákrok policistů prokazatelně nepředstavoval skutečnost, bez které by k fatálnímu následku nedošlo. Příčinou úmrtí nebyla "poziční asfyxie" (způsobená údajně polohou poškozeného ležícího na břiše), o níž se píše ve zprávě zástupkyně Veřejného ochránce práv, a to bez opory v jakékoli lékařské zprávě.
32. Za tohoto skutkového stavu zasahující policisté nemohli porušit právo poškozeného na život. Jde-li o výhrady týkající se údajného porušení zákazu mučení a jiných forem špatného zacházení, stěžovatelka namítá, že policisté měli přistupovat k poškozenému "s vysokou mírou opatrnosti", "co nejméně invazivně" a s ohledem na "skutečnost", že "nikoho neohrožoval". Tomu ovšem neodpovídají svědecké výpovědi. Svědek R. K. uvedl, že poškozený "útočil na policajty" a "byl jak smyslů zbavený". Svědek F. K. vypověděl, že poškozený na policisty "začal útočit, mávat rukama, škrábat...", "skoro všem poškrábal ruce". Svědek D. H. sdělil, že poškozený se po policistovi "ohnal a udeřil jej", dalšího policistu "kousl do ruky". Podobně vypovídal svědek V. B. Napadení poškozeným popsali též policisté Z. V., M. Š. a D. V. Z videozáznamu přitom vyplynulo, že již před tímto zákrokem poškozený napadal a pokousal svědka V. B. a opakovanými údery pěstí a hlavou poškodil zaparkované vozidlo Hyundai, přičemž po druhém úderu hlavou upadl na zem. Tato zjištění zjevně neodpovídají skutkové verzi zastávané stěžovatelkou, podle které poškozený nikoho neohrožoval. Stěžovatelce je třeba dát za pravdu potud, že při samotném zákroku bylo nutno vzít v potaz zdravotní stav poškozeného, nicméně současně nelze přehlížet, že v době jeho průběhu nebyly k dispozici poznatky o tom, že je v ohrožení života. Policistům stejně jako svědkům bylo zřejmé, že poškozený se nachází pod vlivem drog, což je ovšem odlišné zjištění. Zdravotnická záchranná služba byla přivolána právě kvůli jeho intoxikaci drogou.
33. Stěžovatelka též s poukazem na zprávu zástupkyně Veřejného ochránce práv namítá, že zdravotnická záchranná služba byla přivolána opožděně. Policisté přijeli na místo zásahu v čase 14:58 až 15:00 hodin (přesný okamžik nebyl zjištěn) a ihned po jeho provedení v 15:03:06 hodin kontaktoval jeden z nich operační středisko zdravotnické záchranné služby. Ústavní soud považuje za určující, že i kdyby bylo možné přivolat zdravotnickou záchrannou službu o několik desítek vteřin až několik minut dříve (což ostatně neučinili ani přítomní svědci), úmrtí poškozeného by se tím podle znaleckých posudků nepředešlo. Dlužno dodat, že lékař zdravotnické záchranné služby J. F. uvedl, že poškozený na sobě neměl viditelná zranění. Policistům tedy nelze důvodně vytýkat, že nerozpoznali okamžitě, že poškozený je nejen intoxikován drogou, ale nachází se v ohrožení života.
34. Jde-li o výtky, že policisté nesledovali dostatečně zdravotní stav poškozeného a nepovšimli si okamžitě, že upadl do bezvědomí, je pravděpodobné, že v době příjezdu zdravotnické záchranné služby již nebyl při vědomí. Tato kritika postupu policistů nicméně opomíjí, co lze považovat za stěžejní, tedy že nebylo v možnostech policistů cokoli na zdravotním stavu a jeho nepříznivém vývoji změnit, a to ani tehdy,
vyhodnotili-li by jej případně rychleji. Není přitom důvod nevěřit výpovědi policistů, že se pokoušeli s poškozeným komunikovat a zjistit jeho zdravotní problémy.
35. Resuscitaci prováděli přivolaní členové zdravotnické záchranné služby za situace, kdy poškozený vykazoval v jejich zprávě konkretizované příznaky poruchy zdraví, a to po dobu přibližně 30 minut až do odstoupení od ní a konstatování exitu letalis. Příčiny úmrtí byly stanoveny až na základě výsledků pitvy a znaleckým dokazováním. Teprve na základě provedené pitvy bylo soudním lékařem zjištěno, že u poškozeného došlo k závažnému poškození buněk srdeční svaloviny ve smyslu odúmrti ještě před příjezdem zasahující hlídky, přičemž k selhání srdeční funkce by došlo i bez předmětného zákroku. Z provedeného vyšetření vyplynulo, že k závažné akutní změně srdeční svaloviny došlo ještě před náhlou oběhovou zástavou, tedy dlouhou dobu před příjezdem policistů. Stěžovatelka přehlíží, že ze žádného důkazního prostředku nevyplývá, že kdyby - hypoteticky - policisté prováděli zákrok jiným způsobem, resp. zjistili-li by zdravotní problémy poškozeného dříve, mohli by jeho úmrtí předejít.
36. Významným faktorem, který aktivuje povinnost státu zabývat se možným porušením čl. 3 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace ve smyslu čl. 14 Úmluvy je existence tzv. předsudečných indikátorů (rozsudek ESLP ze dne 20. 10. 2015 ve věci Balázs v. Maďarsko, č. stížnosti 15529/12, bod 52. odůvodnění). Stěžovatelka tvrdí, že orgány činné v trestním řízení neprověřily, zda zasahující policisty ovlivnila při zákroku skutečnost, že poškozený byl Rom. S touto její námitkou se však napadená rozhodnutí ústavněprávně konformním způsobem vypořádala, a to i s poukazy na výpovědi svědků příslušných k téže etnické menšině, kteří jednoznačně uvedli, že by podle jejich názoru proběhl zákrok stejně, i kdyby tato okolnost nebyla dána. Nikdo z těchto svědků přitom neuvedl, že má poznatky o diskriminačním chování policistů v T., projevujícím se v jiných případech. Stěžovatelčiny výhrady tedy nejsou ničím podloženy.
37. Ústavní soud sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí nevykazuje neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že orgány činné v přípravném řízení trestním nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatelky o tom, jak mělo být v řízení postupováno, neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva na účinné vyšetřování trestné činnosti, jakož i stěžovatelkou uváděných ústavně zaručených základních práv a svobod.
38. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu