ECLI:CZ:US:2023:4.US.1253.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1253/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PROSTOR, a. s., sídlem Čimická 317/90, Praha 8 - Bohnice, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2023 č. j. 9 Afs 187/2022-55, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 472/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ke stanovení daně v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro hl. město Prahu (dále jen "správce daně") vydal v červenci 2019 dva dodatečné platební výměry, jimiž stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2014 a 2015 a současně jí uložil povinnost uhradit penále. Správce daně přihlédl k tomu, že stěžovatelkou předložené doklady, jež měly prokazovat vynaložení nákladů k zajištění úklidových služeb, byly v rozporu s faktickým stavem. Proto uzavřel, že stěžovatelka neprokázala, že by vynaložila náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu §24 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů").
3. Vedlejší účastník v odvolacím řízení doplnil dokazování a poté odvolání zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil.
4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který žalobu zamítl.
5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, ve které namítla jeho nepřezkoumatelnost. Zpochybnila závěry o odůvodněnosti pochybností správce daně, když podle jejího názoru správní orgány neunesly své důkazní břemeno a trvala na tom, že výpovědi svědků v daňovém řízení nelze nahradit listinnými důkazy z trestního řízení. Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůraznila, že podstatou věci je její zásadní nesouhlas se závěry soudů a správních orgánů, podle kterých neunesla důkazní břemeno o svých tvrzeních týkajících se uskutečnění příslušných zdanitelných plnění a zdanitelných výdajů (nákladů). Stěžovatelka tvrdí, že k závěrům o fiktivní fakturaci dospěl Nejvyšší správní soud na základě prokázané absence materiálního a personálního zázemí u dodavatelů. Takové hodnocení nepřímých důkazů v neprospěch stěžovatelky nemůže obstát.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka krátce shrnula skutkový základ věci a následně argumentovala nálezem Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 12. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 259/2022 a je přesvědčena, že Ústavní soud Slovenské republiky vystihl problematiku stavu non liquet v daňovém řízení. Ve smyslu zmíněného nálezu má stěžovatelka za to, že stojí-li pohyby správce daně toliko na nepřímých důkazech, musí tyto vyloučit jakoukoliv jinou skutkovou alternativu děje, tedy správce daně musí prokázat, že plnění bylo fiktivní. Nicméně stěžovatelka tvrdí, že správce daně fiktivnost dodavatelských plnění neprokázal, nijak nevyvrátil skutkový děj tak, jak jej po celou dobu řízení tvrdila a dokládala. Stěžovatelka předložila vše, co mohla a co po ní bylo možno rozumně požadovat, když ani její odběratelé v tomto neměli v porovnání s ní cokoliv navíc. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stojí podle názoru stěžovatelky na přepjatém výkladu důkazního břemene v její neprospěch.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
10. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybný výklad či použití podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádně vedeného soudního procesu. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k porušení ústavně zaručených práv [srov. nálezy ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509) a ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)].
11. Ústavní soud připomíná, že při vybírání daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, ale cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené. Při realizaci tohoto práva státu je nutno respektovat práva a oprávněné zájmy daňového subjektu, mezi nimiž je i právo na objektivně provedené dokazování, vedoucí k řádně zjištěnému skutkovému stavu. Tento obecně formulovaný princip však nebyl postupem příslušných finančních orgánů ani správních soudů, rozhodujících v posuzované věci, nijak porušen.
12. Těžiště věci přesvědčivě shrnul Nejvyšší správní soud, jenž uvedl, že stěžovatelka stále znovu předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů, které ústí v její názor, že unesla břemeno tvrzení a prokázala všechny skutečnosti, které byla povinna uvést v daňovém přiznání. Stejně podrobně vysvětlil, jakým způsobem je rozloženo v daňovém řízení důkazní břemeno, které skutečnosti prokazuje daňový subjekt a na základě čeho mohou správci daně vzniknout důvodné pochybnosti o údajích uvedených v daňovém přiznání. Nejvyšší správní soud uzavřel, že požadavky správce daně nebyly nepřiměřené ani objektivně nesplnitelné, jak se domnívá stěžovatelka.
13. Je důležité, že v předmětném daňovém řízení vznikly pochybnosti, zda ke zdanitelnému plnění vůbec došlo. Daňové řízení přitom stojí na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost daň přiznat a svá tvrzení doložit. Nese tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Svá tvrzení prokazuje zejména správným, úplným, průkazným a srozumitelným účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy, současně je však třeba trvat na souladu skutečného stavu a stavu formálně právního. Účetní doklady ani smlouvy totiž zpravidla samy o sobě ještě neprokazují, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila. Daňový doklad, který zjevně pouze simuluje uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení logicky vede k požadavku správce daně na předložení skutečných důkazů o existenci zdanitelného plnění.
14. V posuzované věci, jak uvedly správní soudy, vznikly důvodné pochybnosti správce daně a byly dostatečně konkrétní. Skutečnosti jako nedostatky ve sbírce listin v obchodním rejstříku, trvalý pobyt jednatele či široké živnostenské oprávnění jsou sice spíše okrajové a samy o sobě by stěží mohly založit důvodné pochybnosti správce daně o tvrzeních daňového subjektu. Mohou však sloužit jako prvotní indicie. Naproti tomu pochybnosti o materiálním a personálním zázemí relevantně a zásadně zpochybňují tvrzení stěžovatelky, že jí daná plnění byla poskytnuta. Za těchto okolností bylo objektivně pochybné, že se poskytnutí služeb událo tak, jak stěžovatelka deklarovala předloženými účetními doklady. Nemohla se proto dovolávat toho, že unesla důkazní břemeno tím, že předložila formálně bezvadné účetnictví. Faktické poskytnutí služeb nebylo možné prokázat předloženou fotodokumentací, neboť z ní vyplývala pouze existence provedených služeb, nikoli to, v jakém období byly provedeny. Poskytnutí služeb nebylo prokázáno ani výpovědí svědků, které navrhla sama stěžovatelka. Její poukaz na nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. I. ÚS 259/2022 není přiléhavý, neboť se týká daně z přidané hodnoty. Ústavní soud opětovně připomíná, že náklad je daňově účinný, byl-li skutečně vynaložen na konkrétní plnění za účelem dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů a stěžovatelka jako daňový subjekt musí jednoznačně a transparentně prokázat vynaložení nákladů.
15. Právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) a nevykazují žádné znaky neústavnosti. Stěžovatelka sice zastává opačný právní názor, to však kasaci napadeného rozsudku neodůvodňuje. Rozsah práva na soudní ochranu nelze vykládat tak, jako by se zajišťoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Vzhledem k argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti, lze proto stěžovatelku odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy.
16. Stěžovatelka měla správním soudům a orgánům veřejné moci svá tvrzení dostatečně prokázat, k čemuž měla v řízení patřičný prostor, a nikoliv toliko opakovaně odkazovat na to, že tak již vlastně učinila různými doklady a údajnými důkazy, které však tyto orgány nikoliv neoprávněně považovaly za nevěrohodné. Je tedy namístě uvést, že jednotlivá zjištění učiněná správcem daně i na základě provedených důkazů vedla ke správně zjištěnému skutkovému stavu, skutkovému stavu plnému pochybností, jež byly řádně správními orgány zdůvodněny.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu