ECLI:CZ:US:2023:4.US.1418.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1418/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Miloslavem Drbálkem, advokátem, sídlem Na Návsi 15, Radslavice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 6 Tdo 1240/2021-573, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. prosince 2020 č. j. 2 To 78/2020-548 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. října 2019 č. j. 2 T 127/2018-492, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 10. 2019 č. j. 2 T 127/2018-492 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně uvedeno, v tom, že spolu s R. M. jednali, jako osoby vystupující za obchodní společnost A, s poškozenou obchodní společností B ohledně dodání zásobníku na zkapalněný zemní plyn (dále jen "LNG zásobník"), přičemž mimo jiné uvedli, že zásobník s technickými parametry, který obchodní společnosti B požaduje, již mají rezervovaný u výrobce obchodní společnosti C, a že ho musí toliko zaplatit a poté bude dodán. To i v souvislosti s dalšími tvrzeními vedlo k uzavření kupní smlouvy, kterou dne 11. 11. 2016 v M. podepsaly obchodní společnosti A jednající R. M., a B jednající K. N., jejímž obsahem byl zejména závazek, že obchodní společnost A dodá společnosti B LNG zásobník o objemu 20,15 m3 specifikovaný v předané technické dokumentaci, a to do 31. 12. 2016, za cenu 2 452 670 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), kdy výrobcem zásobníku měla být obchodní společnost C. Závazku uhradit kupní cenu kupující dostál v průběhu listopadu a prosince 2016, avšak prodávající dohodnutý zásobník nedodal, a to ani po jednáních a urgencích. R. M. a stěžovatel od počátku závazku lhali o tom, že požadovaný LNG zásobník u obchodní společnosti C objednali, obdrženou kupní cenu ani nepoužili na jeho úhradu, naopak tyto peníze použili ve svůj prospěch nebo ve prospěch spřátelených osob, a od počátku jednali s vědomím, že kupující poškozenou ohledně dodání konkrétního LNG zásobníku předem objednaného u obchodní společnosti C klamou, v čemž pokračovali i poté, co se dostali do prodlení. Škodu, kterou svým jednáním poškozené způsobili, jejíž výše odpovídá uhrazené kupní ceně v částce 2 452 670 Kč včetně DPH, ponížili teprve tím, že poškozené dne 23. 5. 2017 vrátili 1 000 000 Kč, a částku ve výši 1 452 670 Kč poškozené dlužili až do jejího zaplacení dne 27. 9. 2018.
4. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 12. 2020 č. j. 2 To 78/2020-548 bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021 č. j. 6 Tdo 1240/2021-573 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s tím, že nebyly zjištěny žádné vady, pro které by bylo nutno jím napadené rozhodnutí rušit.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel upozorňuje, že kupní smlouvu mezi obchodními společnostmi A a B nepodepisoval a nebyl ani účastníkem pozdější dohody o narovnání. Rovněž jeho e-mailová adresa nefigurovala mezi e-mailovými kontakty určenými ve smlouvě pro komunikaci. Nebyl ani statutárním orgánem obchodní společnosti A a neměl za ni podpisové právo v bance. Žádnou škodu nezavinil. Ke krachu projektu došlo nikoliv jeho vinou, nýbrž tím, že dodávka nebyla technicky dostatečně vyjasněna. V řízení nebyly provedeny některé jím navrhované důkazy, zejména výslech svědka K., zaměstnance obchodní společnosti C, který dne 10. 2. 2016 zaslal objednávku kontejneru do obchodní společnosti D, byl odmítnut pro nadbytečnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě závažných pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud neshledává žádného důvodu ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nutno konstatovat, že ústavní stížnost ani neobsahuje jakoukoliv zásadnější argumentaci. To, že stěžovatel nebyl osobou, která by podepisovala příslušný kontrakt, ani další jím uváděné skutečnosti nijak nevyvracejí existenci stěžovatelova protiprávního jednání. Tvrzení, že objednané zboží nebylo dodáno pro jeho nedostatečnou specifikaci či jiné technické obtíže představuje tvrzení obhajoby, kterým se obecné soudy zabývaly, a jestliže mu neuvěřily, učinily tak na základě důkazů v řízení provedených. Sama skutečnost, že nebylo vyhověno některým důkazním návrhům stěžovatele, pak opět nesvědčí o porušení jeho ústavně zaručených práv (viz výše bod 8), když soud není povinen provést všechny navržené důkazy, nýbrž toliko musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu