ECLI:CZ:US:2023:4.US.1421.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1421/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Martinem Grobelným, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2023 č. j. 47 To 112/2023-128 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. března 2023 č. j. 0 Nt 16029/2023-69, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že obecné soudy jimi porušily jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Národní protidrogová centrála, Služba kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ostrava, usnesením ze dne 27. 2. 2023 č. j. NPC-1839-338/TČ-2022-2200E6 zahájila proti stěžovateli trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a pro pomoc ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.
3. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením na základě návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") stěžovatele vzal do vazby podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) trestního řádu s tím, že vazba se započítává od dne a hodiny zadržení, tj. 27. 2. 2023 v 10:05.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel instanční stížnost, na jejímž základě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl podle §71 odst. 2 písm. a) trestního řádu per analogiam, že se stěžovatel ponechává na svobodě za existence vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu, když důvod vazby podle §67 písm. b) trestního řádu pominul, a podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu přijal písemný slib stěžovatele a uložil mu podle §73 odst. 5 trestního řádu zákaz vycestování do zahraničí a podle §73 odst. 1 písm. c) téhož zákona dohled probačního úředníka.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozsudky ze dne 1. 3. 2001 ve věci Dallos v. Maďarsko, stížnost č. 29082/95, a ze dne 25. 7. 2000 ve věci Mattoccia v. Itálie, stížnost č. 23969/94, z nichž vyplývá povinnost soudu rozhodujícího o návrhu na vzetí obviněného do vazby zabývat se zákonností zahájení trestního stíhání. Podle stěžovatele obecné soudy nevzaly v potaz, že policejní orgán rozhodující o zahájení trestního stíhání v rozporu s §160 odst. 1 trestního řádu nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, neopatřil si veškeré potřebné podklady a nezbytná vysvětlení k objasnění a prověření skutečností rozhodných pro trestněprávní posouzení věci z hlediska objektivní stránky trestného činu, nevypořádal se s absencí obligatorního znaku skutkové podstaty vytýkaných trestných činů, a to subjektivní stránky trestného činu, a nezabýval se zásadními skutečnostmi rozhodnými pro předběžné posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Z těchto okolností stěžovatel dovozuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonné, a proto na něm nelze založit ústavněprávně souladné rozhodnutí o vzetí do vazby.
6. Dále stěžovatel upozorňuje, že v dostatečném časovém předstihu před začátkem vazebního zasedání zaslal okresnímu soudu prostřednictvím svého obhájce podání zahrnující důkazní návrhy, avšak soud toto dokazování neprovedl.
7. Stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost se při vazebním zasedání seznámit s podklady předloženými státním zástupcem krajského státního zastupitelství, nemohli k nim ze svého pohledu zaujmout vlastní informované stanovisko, čímž došlo k porušení práva obhajoby na spravedlivý proces nerespektováním zásady kontradiktornosti řízení při vazebním zasedání. Stěžovatelem označené faktury přitom nebyly součástí vyhrazené části spisu a nic nebránilo tomu, aby se s nimi obeznámil. Odposlechy sice byly a nadále jsou součástí vyhrazené části spisu, nicméně policejní orgán jejich obsah (účelově) interpretoval v usnesení o zahájení trestního stíhání a přehrál je u výslechu svědkyně A. K. Okresní soud při vazebním zasedání pouze "konstatoval spis" a přečetl výpověď stěžovatele. Opakované žádosti obhajoby, aby jí soud umožnil nahlédnout do relevantní části spisu, nebylo vyhověno. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává rozsudku ESLP ze dne 21. 3. 2013 ve věci Vecek v. Česká republika, stížnost č. 3252/09, který vyžaduje, aby informace mající zásadní význam pro posouzení zákonnosti vazby byly poskytnuty jeho právnímu zástupci způsobem odpovídajícím dané situaci.
8. V usnesení krajského soudu považuje stěžovatel za nesprávnou formulaci výrokové části, podle které se "ponechává na svobodě" (nikoli "propouští z vazby na svobodu"). Krajský soud se nevypořádal se stížnostní námitkou obhajoby na přezkum existence vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu ke dni rozhodování okresního soudu, tedy rezignoval na posouzení toho, zda byl z tohoto důvodu stěžovatel vzat do koluzní vazby v souladu se zákonem.
9. Krajský soud, vytýká dále stěžovatel, odkazoval na usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství ze dne 31. 3. 2023 č. j. 1 KZV 28/2023-159, kterým byla stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta jako nedůvodná. Toto usnesení však bylo vydáno téměř měsíc poté, co okresní soud rozhodl o jeho vzetí do vazby. Krajský soud tedy vycházel z rozhodnutí "druhé procesní strany", navíc odkazoval na skutečnosti absentující v návrhu na vzetí stěžovatele do vazby, jakož i v napadeném usnesení, např. týkající se účelu cesty stěžovatele do Spojených států amerických. Stěžovatel se o této argumentaci dozvěděl až z odůvodnění usnesení krajského soudu, proto nemohl včas namítat, že cílem jeho plánované cesty - uskutečňované pravidelně každý rok s výjimkou období pandemických restrikcí - nebylo uprchnout před trestním stíháním. Krajský soud se nevypořádal s jeho výhradami jiným způsobem než souhrnným odkazem na důkazy obsažené ve vyšetřovacím spisu, s nímž se však stěžovatel nemohl obeznámit. Rovněž krajský soud převzal závěry z usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž stěžovatelem navrhované dokazování označil za nadbytečné s vysvětlením, že by šlo o projev nedůvěry v předmětné rozhodnutí policejního orgánu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. K rozhodování o návrhu na zrušení usnesení okresního soudu, které zrušil krajský soud, není Ústavní soud příslušný, neboť je nemůže zrušit podruhé.
11. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, která byla ve vazbě na základě nezákonného rozhodnutí nebo v ní zůstala bez rozhodnutí o ponechání ve vazbě po uplynutí zákonem stanovené lhůty, však není zhojeno jejím propuštěním z vazby nebo převedením do výkonu trestu. Proto by - při porušení základních práv stěžovatele usnesením okresního soudu - byl Ústavní soud povolán pouze konstatovat předmětné porušení, aniž by současně přikročil k uložení zákazu pokračovat v jejich porušování nebo příkazu k obnovení stavu před porušením [srov. nález ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2952/16 (N 178/86 SbNU 831), bod 23., přiměřeně také nálezy ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401), body 33. až 34., nebo ze dne 18. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 639/2000 (N 77/22 SbNU 157); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Skutečnost, že stěžovatel již není ve vazbě, nečiní ústavní stížnost neopodstatněnou [např. nálezy ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 385/03 (N 59/33 SbNU 95), ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79), ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517), ze dne 26. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1692/19 (N 165/96 SbNU 125), ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 652/20 (N 146/101 SbNU 23), ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 3939/19 (N 190/102 SbNU 171) nebo ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 637/21].
12. Zájem obviněného na posouzení zákonnosti vazby může být dán i poté, ať už bude usilovat jen o pouhé konstatování její nezákonnosti, jež samotné pro něj může představovat určitou satisfakci, nebo se bude následně domáhat i náhrady škody. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673), které se situaci, kdy Ústavní soud rozhoduje o vazbě v době, kdy již vazba netrvá, věnuje, by problematický neměl být ani postup orgánů činných v trestním řízení po zrušení vazebního rozhodnutí, byl-li stěžovatel již v mezidobí z vazby propuštěn na svobodu, nebo mu byl nařízen výkon trestu odnětí svobody, případně bylo řízení proti němu pravomocně skončeno uložením jiného trestu či bylo od uložení trestu upuštěno nebo bylo řízení pravomocně zastaveno.
13. Krajský soud napadené usnesení okresního soudu zrušil s odůvodněním, že po jeho vydání odpadl důvod vazby koluzní, neboť v tomto období byli vyslechnuti označení svědci. Tento procesní vývoj, dovodil dále krajský soud, umožnil nahrazení vazby navrženými substituty. Krajský soud tedy nedeklaroval, že usnesení okresního soudu bylo nezákonné bez dalšího a již od počátku.
14. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost ve všech částech s výjimkou návrhu na zrušení usnesení okresního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, např. svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny nebo právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní záruku, že budou respektována práva dotčené osoby, a že nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
16. Vazbě, jako legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
17. Presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom pro předcházení justičním omylům, ale také při vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými ústavními standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny). Uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc.
18. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vykládat vždy výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody a je na příslušných orgánech, aby jejich existenci dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je obsažena již v čl. 8 Listiny, ale plyne i z jejího čl. 4 odst. 4. Také podle judikatury ESLP má seznam výjimek z osobní svobody vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem čl. 5 Úmluvy (rozsudky ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
19. Ústavní soud podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo ke zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika nebo důvodné obavy musejí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně uznávaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453) nebo ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by takové pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v jejích shora specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) v souladu s uvedenými obecnými východisky.
21. První část stěžovatelových námitek směřuje proti závěrům o důvodnosti zahájení trestního stíhání, kterou soudy rozhodující o vazbě posoudily jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, kterým stěžovatel požaduje zrušení napadených usnesení (včetně již zrušeného usnesení okresního soudu). Z tohoto důvodu nemůže přezkoumávat další rozhodnutí vydaná v předmětném trestním řízení, tzn. usnesení o zahájení trestního stíhání a procesně navazující usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství. Vzhledem k argumentaci stěžovatele je vhodné připomenout, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině nebo nevině obviněného.
22. Kontradiktornost vyžaduje i rozhodování o vazbě, jak kromě ESLP již mnohokráte konstatoval i Ústavní soud [související judikatura je podrobně rekapitulována v nálezu ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 2942/13 (N 150/74 SbNU 281), zejména v bodě 12. odůvodnění, a v nálezu ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 1959/22, zejména v bodech 28. až 34. odůvodnění], stejně jako zajištění, že obviněný je informován o důvodech, pro něž je vzetí do vazby (či její trvání) navrhováno, a skutečnostech, na nichž se tyto důvody mají zakládat [srov. např. nález ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 (N 80/33 SbNU 273)], byť ani z hlediska kontradiktornosti nelze vyžadovat od rozhodování o vazbě stejný standard jako v hlavním líčení [např. návrh na vzetí do vazby může být podložen i úředními záznamy o podaných vysvětleních, neboť trestní stíhání bylo teprve zahájeno a výslechy svědků naplňující požadavky kontradiktornosti nemohly ještě být provedeny; srov. Fenyk, J. in Draštík, A. a kol.: Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. K §73g, citováno podle ASPI (právní informační systém), bod 4.].
23. Proces dokazování ve vazebních věcech se také řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Právní řád neukládá soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) nebo ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Význam zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska vede k tomu, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
24. Obecné soudy v napadených usneseních odkazovaly na sledování stěžovatele při konkretizovaných činnostech, dále na odposlechy a konečně na prohlídky uskutečněné zejména v objektech obchodní společnosti Czechiapharm Group, s. r. o. Dovodily, že v dané fázi trestního řízení je dostatečně odůvodněno podezření, že stěžovatel si byl vědom, které obchodní společnosti jsou zapojeny do obchodů s prekurzory (Opavská distribuční, s. r. o., Distripharma, s. r. o., a Pharmar distribuce léčiv, s. r. o.), přičemž těmto obchodním společnostem byly obchodní společností Czechiapharm Group, s. r. o., záměrně opatřovány neinformované "kvalifikované osoby" a fakturovány mnohem vyšší částky než obchodním společnostem s řádnou činností, a to za situace, kdy uvedené obchodní společnosti obchodující s prekurzory do skladů obchodní společnosti Czechiapharm Group, s. r. o., žádné zboží nevozily a tablety dodávaly přímo na tzv. "černý trh". Orgány činné v trestním řízení výslovně poukazovaly na rozhovor mezi stěžovatelem a spoluobviněným I. Š. ze dne 18. 1. 2023 (ze kterého vyplynula jejich vědomost o tom, že akceptuje-li zájemce o koupi společnosti předmětnou výši nájmu, "nebude tam něco čistého"), na rozhovor mezi stěžovatelem a K. (podle které "P. dělá psychotropy"), jakož i na odposlechy, z nichž bylo zjevné, že stěžovatel je podrobně informován o činnosti skladu, pravidelně do sídla obchodní společnosti jezdil a v Opavě pracoval, jednal se zaměstnanci a velmi dobře věděl, jak spoluobviněný I. Š. opatřuje "kvalifikované osoby".
25. Dále je předmětem námitek stěžovatele skutečnost, že krajský soud odkázal na usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství č. j. 1 KZV 28/2023-159, kterým byla stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta jako nedůvodná, nicméně jeho příklon k závěrům tohoto usnesení bez dalšího neporušuje požadavek, podle kterého se soudy nesmějí stavět do postavení pomocníka veřejné žaloby. Je zřejmé, že krajský soud odkázal na uvedené usnesení poté, co na základě vlastních skutkových a právních úvah dospěl k obdobným závěrům.
26. Stěžovatel vytýká, že okresní soud opomenul provést dokazování důkazními prostředky, jejichž seznam mu před vazebním zasedáním předložil. Tato námitka by byla opodstatněná, postupoval-li by obdobně soud v průběhu hlavního líčení. Procesní úprava nicméně předpokládá, že soudy rozhodující o vazbě předběžně posoudí odůvodněnost trestního stíhání, přičemž stěžovatelovy požadavky tuto úpravu zjevně přesahovaly. Stěžovatel namítá porušení principu kontradiktornosti, avšak ani v ústavní stížnosti, tj. za situace, kdy je obeznámen se závěry, které obecné soudy učinily z vyšetřovacího spisu, neuvádí, jaké argumenty by mohl ke své obhajobě uplatnit při širším přístupu k procesním informacím při vazebním zasedání nebo v průběhu řízení o instanční stížnosti.
27. Proti závěrům obecných soudů (srov. specifika vazebního zasedání podle §73d a násl. trestního řádu) o důvodnosti zahájení trestního stíhání Ústavní soud nemá v tomto smyslu zásadních výhrad a pro stručnost na ně odkazuje.
28. Dále je nutné se při ústavněprávním přezkumu zabývat výhradami stěžovatele k jednotlivým vazebním důvodům.
29. Posuzování vazebních důvodů nebo jejich trvání in concreto je úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [např. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)]. Dlužno opětovně připomenout, že rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě.
30. Soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu, přičemž reálnou obavu předpokládanou uvedeným ustanovením dovodily ze skutečnosti, že stěžovatel je stíhán jako člen organizované skupiny působící ve více státech a páchající závažnou drogovou trestnou činnost ve velkém rozsahu a s rozvinutými kontakty na podobné skupiny v zahraničí, jež se nadto vyznačuje vysokým stupněm plánování, koordinace i konspirace. K tomu uvedly, že prověřování a odhalování takové trestné činnosti trvalo poměrně dlouhou dobu, bylo prováděno za použití několika forem operativně pátracích prostředků, a dodaly, že obvinění jsou v případě prokázání viny ohroženi vysokým trestem, u stěžovatele v rozmezí od 10 do 18 let. Exces nepředstavuje ani konstatování krajského soudu, že existenci tohoto vazebního důvodu nasvědčuje plán stěžovatele vycestovat i s rodinnými příslušníky (včetně nezletilých dětí) do Spojených států amerických, byť za účelem založení farmaceutické společnosti. I když stěžovatel cesty do Spojených států amerických uskutečnil již v minulosti a vrátil se zpět do České republiky, je zřejmé, že tehdejší okolnosti byly výrazně odlišné.
31. Okresní soud dovodil, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. b) trestního řádu. K tzv. koluzní vazbě Ústavní soud již dříve judikoval, že soudy rozhodující o této vazbě "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" [srov. nález ze dne 11. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 264/98 (N 85/11 SbNU 261)]. Tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Proto nemůže být koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný koluzní záměry skutečně má [srov. nález ze dne 6. 9. 2000 sp. zn. IV. ÚS 371/2000 (N 131/19 SbNU 205)]. Ústavní soud však neshledal, že by odůvodnění koluzního důvodu vazby stěžovatele bylo nepřesvědčivým nebo natolik obecným, že by vybočovalo ze shora nastíněných zásad pro její uvalení. Okresní soud vymezil, jaké svědky je nutno vyslechnout, přičemž krajský soud konstatoval, že následně vyslechnuti byli, v důsledku čehož tento vazební důvod odpadl (krajský soud tedy závěry okresního soudu přezkoumal). Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat, že okresní soud mohl opodstatněně předpokládat, že výpovědi označených svědků budou mít vysokou důkazní hodnotu pro posouzení trestného jednání, a tudíž je nutno minimalizovat případnou snahu stěžovatele na ně působit. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že požadavek dostatečného a rozumného podkladu pro opodstatnění obavy působení na svědky nebo jiné maření vyšetřování byl v posuzované věci v době, kdy okresní soud rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby, vzhledem k okolnostem věci naplněn. Patří se připomenout, že u koluzního důvodu vazby nelze vazbu nahradit alternativními opatřeními přímo ze zákona.
32. Usnesení krajského soudu bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Do stěžovatelových základních práv nezasahuje ani formulace výroku o "ponechání na svobodě". Důvody, pro které krajský soud rozhodl výše specifikovaným způsobem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy řádného procesu, použité ve vazebním řízení, stejně jako presumpce neviny a zásada subsidiarity vazby, nebyly podle zjištění Ústavního soudu porušeny. Obdobné závěry lze přijmout i ohledně usnesení okresního soudu podle právního i skutkového stavu ke dni jeho vydání, v důsledku čehož není prostor k vydání nálezu s tzv. akademickým výrokem. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, neústavní nedostatky nevykazuje.
V.
Závěr
33. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně návrhu na zrušení usnesení okresního soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do výše specifikovaných ostatních částí ústavní stížnosti) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu