ECLI:CZ:US:2023:4.US.153.23.1
sp. zn. IV. ÚS 153/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Kateřinou Jakubíčkovou Fišerovou, advokátkou, sídlem Benešovo nábřeží 3954, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. prosince 2022 č. j. 6 To 341/2022-142, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá v záhlaví specifikované usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a jeho základní právo na ochranu zdraví podle čl. 31 věty první Listiny základních práv a svobod.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace procesního vývoje
3. Stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 10. 2020 č. j. 4 T 152/2020-41 uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců.
4. Usnesením ze dne 10. 6. 2022 č. j. 4 T 152/2020-104 okresní soud podle §83 odst. 1 trestního zákoníku, ve spojení s §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že stěžovatel tento trest vykoná, a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku za použití §83 odst. 5 trestního zákoníku k jeho výkonu zařadil stěžovatele do věznice s ostrahou.
5. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou napadeným usnesením Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že ve stěžovatelově případě jsou dány důvody k "přeměně" podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný, neboť stěžovatel ve zkušební době podmíněně odloženého trestu odnětí svobody uloženého mu trestním příkazem konkretizovaným výše v bodě 3. tohoto usnesení spáchal další trestný čin obdobného charakteru, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 1. 2021 č. j. 5 T 19/2020-66, v důsledku čehož mu byla prodloužena zkušební doba tohoto trestu o dva roky; a přesto v ní stěžovatel spáchal další trestný čin, pro který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2022 č. j. 38 T 12/2022-232. Krajský soud tedy ve shodě s okresním soudem uzavřel, že stěžovatel ve zkušební době nežil řádným životem, nevyužil příležitosti se napravit, která mu opakovaně byla soudy poskytnuta, musel si být dobře vědom toho, že spáchání dalšího trestného činu povede již k nařízení výkonu trestu odnětí svobody ve věznici, a přesto se další trestné činnosti dopustil. Krajský soud za správné považoval i zařazení stěžovatele do věznice s ostrahou a k námitce nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele podotkl, že tato otázka bude řešena až následně v souvislosti se samotným výkonem trestu, a to s přihlédnutím jak ke stanovisku věznice k možnostem poskytování lékařské péče stěžovateli, tak i k aktuálním lékařským zprávám o zdravotním stavu stěžovatele.
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve stručně vymezuje splnění podmínky přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti, následně rovněž koncizně skutkově shrnuje svou kauzu a vymezuje, která svá ústavně zaručená základní práva vnímá jako porušená napadeným rozhodnutím a poté předkládá vlastní argumentaci pro jeho zrušení:
7. Stěžovatel upozorňuje, že jeho zdravotní stav je vážný, trpí řadou onemocnění, zejména neuropatií a těžkou spánkovou apnoí, je odkázán na pomoc dalších osob, zejména své manželky, a sám není schopen si zajišťovat denní potřeby. K běžnému každodennímu životu potřebuje celou řadu zdravotnických pomůcek, v noci nemůže spát bez přístroje, který musí být nepřetržitě zapnutý, a i v domácím prostředí je značně omezen, tím spíše by se mu ve výkonu trestu ve věznici nedostalo potřebné péče a jeho zdravotní stav by se mohl značně zhoršit. V podmínkách věznice by se stěžovateli nedostalo ani nezbytného přístupu ke zdravotní péči, ani potřebné celodenní asistence. Stěžovatel je rovněž zásadně omezen v mobilitě, pohybovat se může jen za pomoci dvou holí a podlamují se mu nohy. Podle jeho názoru nebyla otázka jeho zdravotního stavu při rozhodování o nařízení přímého výkonu trestu odnětí svobody brána dostatečně vážně. Stěžovatel není po svém soudu zdravotně způsobilý k výkonu trestu odnětí svobody.
V. Posouzení opodstatněnosti Ústavním soudem
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto musí důsledně dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní posuzovaném případě.
9. Ústavní soud po nastudování obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady argumentaci stěžovatele nepřisvědčil.
10. V prvé řadě Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel učinil předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko usnesení krajského soudu jako soudu stížnostního, nikoliv i usnesení specifikované výše v bodě 4., jímž okresní soud rozhodl o tzv. "přeměně" trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na trest nepodmíněný (ve skutečnosti však o nařízení výkonu trestu odnětí svobody - pozn. Ústavního soudu). Tím Ústavnímu soudu zúžil rozsah přezkumu pouze na posouzení, zda krajský soud dostál všem ústavněprávním požadavkům v řízení o stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 987/21 ze dne 27. 7. 2021, bod 20.; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2204/22 ze dne 6. 9. 2022, bod 17.). Otázka ústavní konformity rozhodnutí okresního soudu jako soudu prvého stupně naopak předmětem přezkumu Ústavního soudu není.
11. Obecně k tématu možného porušení ústavně zaručených základních práv osoby odsouzené k trestu odnětí svobody v důsledku neslučitelnosti jejího zdravotního stavu s výkonem trestu odnětí svobody Ústavní soud poukazuje na závěry své dřívější rozhodovací praxe, podle nichž je povinností orgánů veřejné moci zajistit, aby výkonem trestu odnětí svobody osob ve špatném zdravotním stavu nedošlo k ohrožení zdraví či života takových osob (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3063/20 ze dne 20. 4. 2021). K tomu však slouží především instituty odkladu výkonu trestu podle §322 odst. 1 trestního řádu, přerušení výkonu trestu podle §325 odst. 1 trestního řádu a upuštění od výkonu zbytku trestu podle §327 odst. 3 trestního řádu, přičemž Ústavní soud akcentuje, že pouhá hypotetická potencialita budoucího zhoršení zdravotního stavu odsouzeného k trestu odnětí svobody jeho výkonem apriorním důvodem nenařízení výkonu tohoto trestu není [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 373/06 ze dne 20. 9. 2006 (U 11/42 SbNU 537)].
12. V poměrech nynější věci je zřejmé, že byť napadené rozhodnutí představuje již bezprostřední zásah do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména do jeho osobní svobody, neboť na jeho základě je stěžovatel povinen strpět výkon trestu odnětí svobody, není jím bezprostředně a neodvratitelně zasaženo současně stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na ochranu zdraví podle čl. 31 věty první Listiny, jehož porušení stěžovatel ústavní stížností namítá.
13. Rozhodnutí o nařízení výkonu trestu totiž nevylučuje možnost podání návrhu na odklad jeho výkonu, ani nepředznamenává, jaké konkrétní podmínky poskytování lékařské péče budou v daném případě vzhledem ke stěžovatelově situaci ve výkonu trestu nastaveny. Jak správně podotkl krajský soud, bude stěžovatelův zdravotní stav v souvislosti s nástupem do výkonu trestu odnětí svobody ještě předmětem zkoumání příslušných orgánů veřejné moci na podkladě aktuálních lékařských dokumentů i stanoviska příslušné věznice. Teprve poté bude možno určit, jak konkrétně bude výkonem trestu odnětí svobody do stěžovatelova práva na ochranu zdraví zasaženo a zda tento zásah bude ústavně souladný. Výsledek nyní Ústavní soud nepředjímá.
14. Jelikož se stěžovatel nedovolával porušení žádného dalšího svého ústavně zaručeného základního práva či svobody a ani jeho argumentace neobsahuje žádné jiné výtky vůči napadenému rozhodnutí než nedostatečné přihlédnutí k jeho zdravotnímu stavu, Ústavní soud konstatuje, že v nynější věci nespatřuje žádný důvod, pro nějž by zásah do stěžovatelových základních práv a svobod nařízením výkonu trestu odnětí svobody bylo možno považovat za rozporný s ústavním pořádkem.
VI. Závěr
15. Ústavní soud na podkladě stěžovatelovy argumentace nenalezl v napadeném rozhodnutí žádnou vadu, která by svědčila o možném porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Žádnou flagrantní vadu, která by mohla představovat porušení některého z těchto práv či svobod pak Ústavní soud neshledal ani z vlastního podnětu. Ústavní soud proto neměl potřebu věc projednat meritorně, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu