ECLI:CZ:US:2023:4.US.1530.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1530/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky G. M., zastoupené JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem, sídlem Povltavská 829/36a, Praha-Troja, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. března 2023 č. j. 6 Co 1425/2022-1861, ve znění opravného usnesení ze dne 24. března 2023 č. j. 6 Co 1425/2022-1874, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. září 2022 č. j. 8 P 207/2017-1758, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a J. M. a nezletilých J. M. a Ž. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1, čl. 19 a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka zároveň navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen ,,okresní soud") napadeným rozhodnutím svěřil nezletilého J. M. do péče otce (I.), matce nezletilého upravil styk s ním (II.), včetně období prázdnin (III.), matce uložil povinnost platit na nezletilého výživné (IV.), nahradil souhlas matky s přestupem nezletilého na jinou základní školu (V.), zamítl návrh otce na změnu úpravy péče o nezletilou Ž. (VI.), upravil styk otce s nezletilou (VII.), včetně období prázdnin (VIII.), otci uložil povinnost platit na nezletilou výživné (IX.), zamítl návrh matky na zákaz styku otce s nezletilými (X.), zamítl návrh otce na změnu rozhodnutí, kterým byla nezletilému uložena povinnost využít odbornou poradenskou pomoc určeným psychologem (XI.), zastavil řízení o výchovném opatření podle §13a zákona č. 359/1999 Sb. (XII.), stanovil dohled nad nezletilým (XIII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (XIV. a XV.).
3. Proti rozhodnutí okresního soudu se oba rodiče proti jednotlivým výrokům odvolali. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,krajský soud") potvrdil výroky I., II., III. (vyjma části o styku nezletilého s matkou o letních prázdninách), V., X., XIII. a XIV. rozhodnutí okresního soudu (výrok I.), rozšířil styk matky s nezletilým v období letních prázdnin (výrok II.), změnil výrok IV. o povinnosti matky přispívat na výživu nezletilého (III.), změnil výroky VI., VII. a VIII. týkající se nezletilé, kterou svěřil do střídavé péče rodičů (IV.), rozhodl o povinnosti rodičů přispívat na výživu nezletilé (V., tento výrok byl následně opraven opravným usnesením), změnil výrok XI. rozsudku okresního soudu tak, že zrušil povinnost nezletilého využít odbornou pomoc psychologa (VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VII.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu týkajícími se změny výchovy nezletilého. Od posledního rozhodnutí, kterým byl nezletilý svěřen do péče matky, došlo k takové změně okolností, která odůvodňují jeho změnu. Krajský soud se neztotožnil s rozhodnutím okresního soudu o péči o nezletilou. Krajský soud došel k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilé je střídavá péče obou rodičů. Nezletilému zrušil povinnost využít odbornou pomoc soudem určeného psychologa, neboť podle krajského soudu není s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci vhodné nutit nezletilého docházet k určenému psychologovi.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým závěrům. Je přesvědčena, že u nezletilého se projevuje syndrom zavržení rodiče a tento syndrom hrozí i u nezletilé. Mezi stěžovatelkou a otcem nezletilých neexistuje vzájemný konflikt, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích, soudy přehlížejí, že je to otec, kdo konflikt vyvolává. Otec také děti (zejména nezletilého J.) manipuluje proti stěžovatelce. Krajský soud se podle názoru stěžovatelky nevypořádal s jejími námitkami, vytrhl důkazy z kontextu, podstatnými důkazy se nezabýval. Stejně jako předtím soud okresní, nevzal v potaz konfliktní osobu otce, v odůvodnění poukazuje na vzájemné spory rodičů. Stěžovatelka nesouhlasí s jeho rozhodnutím o svěření nezletilé do střídavé péče. Rozhodnutí krajského soudu dále vytýká zrušení povinnosti využít odbornou pomoc psychologa nezletilým. K výživnému stěžovatelka stručně uvádí, že příjmy rodičů jsou odlišné, soudy to při rozhodování nebraly v potaz. Výživné stanovené otci neodpovídá jeho životní úrovni. Na podporu svých argumentů poukazuje stěžovatelka na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu i soudů obecných.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k porušení ústavně zaručených práv a svobod.
7. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Rozhodování soudů v rodinněprávních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14, veřejně dostupné na https://nalus.usoud.cz).
8. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se skutkovými závěry soudů. Stěžovatelka je toho názoru, že u nezletilého se projevuje syndrom zavrženého rodiče, otec ve vztahu k ní děti negativně ovlivňuje. Ústavní soud si ověřil, že se soudy existencí syndromu zavržení rodiče a manipulace dětí otcem dostatečným způsobem zabývaly a provedly v tomto ohledu rozsáhlé dokazování. S argumenty stěžovatelky se přesvědčivě vypořádaly.
9. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."). Postupuje-li civilní soud v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41]. Ústavnímu soudu pak v takovéto situaci nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Z žádného z provedených důkazů jasný závěr o tom, že by otec účelově působil na nezletilé, nevyplývá. Pokud stěžovatelka poukazuje na zprávu psychologa Mgr. Bc. Pavla Bláhy, který jako jediný hovoří u nezletilého o syndromu zavržení rodiče, z rozhodnutí je zřejmé, že ten sám zdůraznil, že závěr o syndromu formuloval pouze na základě jednoho sezení s nezletilým a informace získával především od stěžovatelky. Soudy vyšly při rozhodování o péči o nezletilého z toho, že od posledního rozhodnutí došlo k výrazným změnám v jeho psychickém rozpoložení, matku odmítá respektovat jako výchovnou autoritu. Tyto změny přitom započaly ještě před vydáním předběžného opatření, kterým byl nezletilý svěřen do péče otce. Nezletilá má pozitivní vztah k oběma rodičům, nepreferuje žádného z nich. Konfliktní vztahy mezi rodiči nejsou v tomto případě na překážku střídavé péči.
10. Ústavní soud ověřil, že soudy při svém rozhodování o péči o nezletilé zvažovaly pro věc všechny podstatné okolnosti jak na straně rodičů, tak především okolnosti podstatné z hlediska zájmů nezletilých. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých, prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Nelze odhlédnout od toho, že byť soudy v případě nezletilého rozhodly o jeho svěření do péče otce, matce umožnily rozsáhlý styk s nezletilým, navíc bez možnosti vzájemného kontaktování se otce s nezletilým v jeho průběhu. Otci soudy zakázaly, aby nezletilému organizoval volnočasové aktivity, které by zasahovaly do doby určeného styku nezletilého s matkou.
11. Stěžovatelka dále napadá rozhodnutí odvolacího soudu, kterým zrušil povinnost uloženou nezletilému využít odbornou pomoc, kterou měl poskytnout Mgr. Bc. Pavel Bláha. I v tomto případě stěžovatelka pouze prezentuje rozdílný pohled na věc. Krajský soud nerozporuje závěr o potřebnosti odborné pomoci pro nezletilého, dostatečným způsobem odůvodnil, proč ale není vhodná s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá i rozhodnutí soudů o výživném. Výše výživného údajně neodpovídá příjmovým a majetkovým poměrům otce. Žádné konkrétní námitky však stěžovatelka neuvádí. Vůči ostatním výrokům stěžovatelka neargumentuje vůbec. Ústavní soud konstatuje, že ani tyto napadené výroky neshledává neústavními a s jejich závěry se také ztotožňuje.
13. Pokud stěžovatelka odkazuje k podpoře svých závěrů na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu o svěření dítěte do péče, nejsou s nimi napadená rozhodnutí v rozporu. Soudy pečlivě posuzovaly Ústavním soudem definovaná kritéria pro rozhodování soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem. Při rozhodnutí zvážily podstatné okolnosti jak na straně rodičů, tak okolnosti podstatné z hlediska zájmu dětí.
14. S ohledem na charakter námitek stěžovatelky Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti všech stran. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že nemůže mít pravomoc konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana.
15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud ani důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po odstranění vad ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu