ECLI:CZ:US:2023:4.US.154.23.1
sp. zn. IV. ÚS 154/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Janem Kerbachem, advokátem, sídlem Spotřebitelská 483, Praha-Lipence, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022 č. j. 36 Co 376/2022-1398, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. K. a nezletilých P. K. a P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici (matce nezletilých) k návrhu stěžovatele rozsudkem ze dne 4. 8. 2022 č. j. 50 P 93/2016-1380 napomenutí podle §925 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud vyšel z toho, že matka po návratu s nezletilými z Italské republiky dne 26. 9. 2021 (za účinnosti ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví) stěžovateli neposkytla protokol o testování nezletilých na COVID-19, pouze fotografii výsledku on-line testování, jehož výsledky nelze zpětně dohledat. Obvodní soud dospěl k závěru, že tím matka porušila povinnosti vyplývající z její rodičovské odpovědnosti ve smyslu §889 a 890 o. z., a to navíc opakovaně, když soud matce napomenutí již dříve v obdobné věci uložil.
3. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu a návrh na uložení napomenutí zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Při přezkoumání matčina odvolání dospěl k závěru, že své povinnosti matka neporušila, když v řízení nebyl ve skutečnosti předestřen konkrétní návrh, v jaké podobě měla stěžovateli informace o provedeném testování nezletilých na COVID-19 poskytnout. Městský soud uvedl, že uložení napomenutí není v tomto případě namístě, neboť posuzovaná situace je výsledkem komunikační neschopnosti obou rodičů. Navíc, měl-li stěžovatel o absolvování testů pochybnosti a chtěl pouze ochránit svou novou rodinu a kamarády nezletilých proti nákaze COVID-19, nic mu nebránilo, aby testy nezletilým provedl sám. K tomu doplnil, že napomenutí podle §925 o. z. soud uloží, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dětí, tento zájem však nespočívá v řešení malicherných sporů, ale naopak v jejich ukončení a v nastolení normální komunikace, neboť děti napětím mezi rodiči trpí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nejprve namítá, že městský soud porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a tím i právo na řádný proces [poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1663/16 (N 230/83 SbNU 583)], když rozhodl opačně než dříve v totožné věci totožných účastníků, aniž změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že na něj městský soud v nepřiměřené míře přenáší negativní důsledky péče druhého rodiče, když v odůvodnění vyslovil, že stěžovatel mohl v případě pochybností provést testy na COVID-19 sám. Soud přehlédl, že je to naopak matka, která se s nezletilými věnuje "nadstandardním" aktivitám (cestuje do zahraničí), a měla by to být ona, kdo je proaktivní a plní si řádně své povinnosti. V poslední části stěžovatel tvrdí, že učiněná skutková zjištění (v ústavní stížnosti podrobně vymezená) tak, jak jsou městským soudem popsána v napadeném rozsudku, jsou v přímém rozporu s rozsudkem obvodního soudu a celkově se nacházejí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Ústavní soud přezkoumává napadené rozhodnutí a soudní řízení jemu předcházející výlučně z hlediska ústavnosti, tj. zda nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Součástí ústavních záruk řádného procesu je předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků. Rozhodnutí samotné pak musí splňovat zejména požadavek na řádné odůvodnění, který je splněn, vypořádá-li se soud adekvátně s návrhy a argumenty uplatněnými účastníky řízení a odůvodnění rozhodnutí obsahuje úvahy, na základě kterých rozhodl [srov. nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391), ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) a ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59)].
7. Ústavní soud neshledal ve stěžovatelově věci žádná relevantní pochybení a ke konkrétním námitkám uvádí následující závěry.
8. Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tom, že rozhodnutím městského soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Ústavní soud v několika svých rozhodnutích vyložil, že předvídatelnost soudního rozhodování nelze vnímat absolutně, neboť i dvě rozdílná řešení (v rovině podústavního práva) ve věcech, které se jeví obdobně, mohou být ústavně souladná, byla-li tato řešení řádně, rozumně a ústavně konformně odůvodněna [např. nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17 (N 234/87 SbNU 801)]. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá pouze pro posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na řádný proces (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). V posuzované věci považuje Ústavní soud za podstatné, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje komplexní úvahu, kterou se městský soud řídil, když rozhodnutí obvodního soudu změnil, přičemž jeho postupu nelze nic vytknout. Stěžovatel přehlíží, že skutková podstata §925 odst. 1 písm. a) o. z. je formulována velmi volně a je plně na uvážení soudu, zda prokázané porušení rodičovských povinností dosahuje takové intenzity, aby v zájmu řádné výchovy dětí napomenutí uložil; tvrzená recidiva rodiče není v tomto ohledu pro soud zavazující.
9. Z obsahu námitky, kterou stěžovatel sleduje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudů obou stupňů, je evidentní, že od Ústavního soudu očekává jejich přehodnocení. Tím však staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, které mu nepřísluší. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy ve věcech rodinných, nýbrž samostatným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, takové rozhodování je doménou obecných soudů. Ústavní stížnost je v tomto ohledu pouhou polemikou a Ústavní soud, jak již výše uvedl, shledal, že městský soud odůvodnil své rozhodnutí dostatečně, přehledně a srozumitelně.
10. Z posuzované věci je navíc zjevné, že pro rodiče nezletilých dětí je obtížné dohodnout se na základních otázkách výchovy a snaží se prosadit své názory a požadavky prostřednictvím obecného soudu a dokonce i Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu není hodnocení vzájemných vztahů rodičů, avšak v tomto konkrétním případě na ně apeluje, aby šetřili základní rodinné vazby, zájem svých dětí a rozpory řešili nejprve vlastními silami.
11. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu