ECLI:CZ:US:2023:4.US.1545.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1545/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Honzíka a Pavly Honzíkové, zastoupených JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2023 č. j. 23 Cdo 93/2022-634 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2021 č. j. 18 Co 81/2018-585, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ladislava Kaisera a JUDr. Zdeňky Kaiserové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé podali žalobu o určení jejich vlastnického práva - jako součásti společného jmění manželů - k pozemku parc. č. X1 o výměře 16 m2 v katastrálním území L., vytvořenému podle geometrického plánu č. X. Tento pozemek je nyní součástí pozemku parc. č. X2 o výměře 22 m2, k němuž je zapsáno vlastnické právo vedlejších účastníků.
3. Stěžovatelé a vedlejší účastníci byli v době zahájení řízení o určení vlastnického práva vlastníky sousedících pozemků v P., v katastrálním území L. Stěžovatelé nabyli pozemek parc. č. X3 o výměře 232 m2 do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 11. 2008 mezi nimi a městem P. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 5. 11. 2008. Město P. odvozovalo své vlastnické právo od kupní smlouvy, kterou s původními vlastníky pozemku uzavřel v minulosti Místní národní výbor P., samotné však nebylo jako vlastník pozemku zapsáno v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že jako vlastníci tohoto pozemku v něm byli zapsáni také Rostislav a Vlasta Wallenfelsovi, kteří v roce 1997 koupili od původních vlastníků všechny nemovitosti zapsané na LV č. X5 pro katastrální území L., byl proveden duplicitní zápis vlastnictví. Tento duplicitní zápis byl zrušen na základě notářského zápisu ze dne 28. 7. 2011 obsahujícího prohlášení Rostislava a Vlasty Wallenfelsových, že vlastníkem pozemku jsou stěžovatelé.
4. Pozemek parc. č. X2 o výměře 22 m2 má trojúhelníkový tvar a v minulosti funkčně souvisel s pozemkem parc. č. X3. Tvoří jej díl "c" pozemku parc. č. PK X4 o výměře 10 m2, určené geometrickým plánem č. X ze srpna 1973. Tento díl byl původně zapsán ve zjednodušené evidenci na LV č. X5 pro katastrální území L. V roce 1989 ale vznikla nová katastrální mapa a byla přečíslována parcelní čísla. Díl "c" pozemku parc. č. PK X4 v důsledku těchto změn již nebyl zapsán na LV č. X5, a proto se jej netýkaly následné převody nemovitostí zapsaných na tomto listu vlastnictví.
5. Existence dílu "c" pozemku parc. č. PK X4 byla zjištěna až při obnově katastrálního operátu v roce 2000, načež byl v katastru nemovitostí zapsán pozemek parc. č. X2. Jako jeho vlastníci byli zapsáni dřívější spoluvlastníci Josef Hanzálek a Hana Stará. Po smrti Josefa Hanzálka v roce 2003 byl jeho spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. X2 v roce 2009 předmětem dodatečného projednání dědictví, v němž bylo potvrzeno, že se vlastníkem tohoto spoluvlastnického podílu stala závětní dědička Zdeňka Kyriánová. Vedlejší účastníci nabyli pozemek parc. č. X2 do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy uzavřené dne 12. 1. 2010 se Zdeňkou Kyriánovou a Hanou Starou.
6. Hranice oddělující pozemky parc. č. X3 a X2 nebyla v roce 2000, kdy byl posledně uvedený pozemek vytvořen, katastrálním úřadem určena přesně. Nesprávné vytýčení hranice mělo za následek, že se výměra dílu "c" pozemku parc. č. PK X4, která měla původně výměru 10 m2, zvětšila na 22 m2. Hranice byla nicméně stanovena v dostupných mezích stanovených vyhláškou č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé se žalobou domáhají určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X1 o výměře 16 m2, nově vytvořenému geometrickým plánem, který má představovat právě tu část současného pozemku parc. č. X2, která by při správném vymezení hranic byla jinak nadále součástí pozemku parc. č. X3.
7. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2018 č. j. 12 C 1/2013-360 bylo určeno vlastnické právo stěžovatelů k pozemku parc. č. X1, jak byl vymezen v jejich žalobě (viz bod 2 tohoto usnesení). Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že vedlejší účastníci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci pozemku č. X2, tento pozemek má však vyšší výměru, než jaká odpovídala dílu "c" pozemku parc. č. PK X4, a tedy v jaké tento pozemek mohl být koupen vedlejšími účastníky.
8. K odvolání vedlejších účastníků ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 15. 11. 2019 č. j. 18 Co 81/2018-429 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. Podle jeho názoru byly u vedlejších účastníků naplněny podmínky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2020 č. j. 24 Cdo 1276/2020-491 zrušil rozsudek krajského soudu z důvodu nedostatečného odůvodnění, které pouze souhrnně odkazovalo na související rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Krajskému soudu uložil, aby v potřebné míře zprostředkoval skutkové okolnosti věci, které jsou významné pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, a následně je v souladu s uvedenou rozhodovací praxí zhodnotil. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal zejména na právní závěry obsažené v nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163) [všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], jemuž se později podřídila i jeho rozhodovací praxe (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2019 sp. zn. 31 Cdo 353/2016), nebo usnesení ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 775/16. Relevantní rozhodovací praxe je shrnuta mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 429/2018, v němž je také podrobně vyloženo, jakým způsobem mají obecné soudy při posuzování nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka postupovat.
9. Krajský soud napadeným rozsudkem znovu změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba stěžovatelů zamítá. Po doplnění dokazování setrval na právním názoru, že vedlejší účastníci nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. X2 jako celku, byť jeho část nabyli od nevlastníka. Při svém posouzení krajský soud vyšel ze shora uvedených okolností, za nichž byl tento pozemek vytvořen. Hranice mezi pozemky parc. č. X3 a X2 byla katastrálním úřadem vytýčena nesprávně, avšak v dostupných mezích stanovených katastrální vyhláškou. Tím se výměra dílu "c" pozemku parc. č. PK X4 zvětšila o 12 m2. O existenci tohoto pozemku tehdejší spoluvlastník Josef Hanzálek věděl a stěžovateli jej nabídl ke koupi. Stěžovatelé tuto nabídku ale nepřijali. Domnívali se, že mají zajištěno právo užívání pozemku dohodou o přenechání nemovitostí k dočasnému užívání ze dne 11. 7. 1973. O tento pozemek neprojevili zájem ani v roce 2008, kdy se na základě kupní smlouvy ze dne 3. 11. 2008 uzavřené s městem P. stali vlastníky pozemku parc. č. X3. Když se pak vedlejší účastníci dne 9. 9. 2009 při vytyčování hranic sousedících pozemků dozvěděli, že pozemek parc. č. X2 stěžovatelé dosud nekoupili, iniciovala vedlejší účastnice schůzku s jeho vlastnicemi. Dne 12. 1. 2010 byla mezi nimi uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě nabyli vedlejší účastníci do společného jmění manželů tento pozemek.
10. Nebyly shledány okolnosti, které by neumožňovaly nahlížet na vedlejší účastníky jako na dobrověrné nabyvatele. Krajskému soudu bylo z úřední činnosti známo, že při digitalizaci katastrální mapy obvykle docházelo ke vzniku nových pozemků, případně změnám hranic, z důvodu nepřesnosti předchozí evidence. Docházelo také k dělení pozemků podle pozemkových knih na pozemky, které byly přečíslovávány, a ani pro znalce nebyla jejich identifikace snadná. Krajský soud proto nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů, že vedlejší účastnice se jako právní profesionálka mohla v dědickém řízení dopátrat pozadí vzniku sporného pozemku a mohla rozpoznat chybu v jeho výměře. Ani stěžovatelé by bez znaleckého posudku nemohli zjistit, že pozemek parc. č. X2 měl být o 12 m2 menší. Vedlejší účastníci tak před uzavřením kupní smlouvy ze dne 12. 1. 2010 neměli žádné informace, které by v nich mohly vzbudit pochybnosti o vlastnickém právu prodávajících.
11. Podle krajského soudu byly u vedlejších účastníků dány okolnosti, pro které byli důvodně v dobré víře, že uzavřením kupní smlouvy a zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí se stanou skutečnými vlastníky pozemku parc. č. X2. Jde o mimořádnou situaci, ve které dobrověrní nabyvatelé nemohli ani při vynaložení veškerého úsilí, které po nich bylo možné požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Krajský soud jim proto poskytl ochranu a žalobu stěžovatelů zamítl. S ohledem na vztahy mezi účastníky a stanovisko vedlejších účastníků nepřicházelo v úvahu řešení, podle něhož by byl sporný předmět vlastnického práva mezi ně rozdělen.
12. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné, neboť krajský soud respektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, představovanou zejména jeho rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 429/2018.
II.
Argumentace stěžovatelů
13. Stěžovatelé tvrdí, že v minulosti nabyli vlastnické právo k pozemku, jenž je předmětem řízení o jejich žalobě o určení vlastnického práva, v dobré víře a následně o něj přišli napadenými rozhodnutími obecných soudů. Podmínky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka měly být u vedlejších účastníků posouzeny nesprávně. Zatímco v minulosti Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi upřednostňoval původní vlastníky, nyní učinil pravý opak a nepřiměřeně zvýhodnil nové nabyvatele. Ti přitom nebyli v dobré víře.
14. Obecné soudy podle stěžovatelů vůbec neposuzovaly, zda lze nalézt takové řešení kolize práva dobrověrného nabyvatele a práva původního vlastníka, při němž by zůstalo oběma zachováno z jejich základních práv co nejvíce. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy navrhovali "podělení" pozemku tak, aby ve vlastnictví stěžovatelů zůstala alespoň jeho část o velikosti 1 m2, která jim umožní dokončit stavbu bazénu. S ohledem na to, že vedlejší účastníci nabyli pozemek parc. č. X2 za cenu 3 300 Kč, by takovéto řešení v podstatě nijak nezasáhlo do jejich vlastnického práva.
15. Pochybení spatřují stěžovatelé také v celkovém posouzení okolností nabytí vlastnického práva za situace, kdy pozemek vznikl umělým vyměřením (umělým zaměřením "od stolu", při němž byla chybně určena jeho výměra) a dobrověrnou nabyvatelkou byla vedlejší účastnice, která je advokátkou. Právě u ní bylo třeba klást zvýšené nároky při prověřování nabývacího titulu. Vedlejší účastnice okamžitě poté, co se o pozemku dozvěděla, zahájila kroky k jeho získání. Dne 12. 1. 2010 uzavřela s tehdejšími vlastnicemi kupní smlouvu, na jejímž základě se vedlejší účastníci stali vlastníky tohoto pozemku. Stalo se tak jen proto, aby vedlejší účastníci mohli stěžovatelům zkomplikovat a zamezit dokončení stavby zastřešeného bazénu. Takovéto zneužití práva nemá požívat právní ochrany.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnými navrhovateli, je přípustná (stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), rozhoduje-li o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, není další instancí v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
18. Pro posouzení ústavní stížnosti je rozhodné, že pozemek parc. č. X2 v části, která je v žalobě stěžovatelů vymezena jako pozemek parc. č. X1, přesahuje díl "c" pozemku parc. č. PK X4, a to na úkor stěžovateli vlastněného pozemku parc. č. X3. Ústavní soud přezkoumal právní závěry obecných soudů, podle nichž vzniklo vedlejším účastníkům v roce 2010 navzdory uvedené nesprávnosti vlastnické právo k pozemku parc. č. X2 jako celku, a to zčásti nabytím od nevlastníka. Bylo-li tomu tak, žaloba stěžovatelů nemohla být důvodná a jejím zamítnutím nemohlo být porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tedy v období do 31. 12. 2013, nebylo nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka upraveno zákonem, takovýto následek však podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [shrnuté v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12; z pozdějšího období např. nálezy ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 415/15 (N 158/78 SbNU 379), nebo ze dne 21. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1862/16 (N 108/85 SbNU 767)] a Nejvyššího soudu mohl nastat za splnění v ní vymezených podmínek, které lze dovodit přímo z ústavního pořádku.
19. Originární nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka bylo podle zákonné úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, jestliže nabyvatel byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, respektive v oprávnění převodce, který nebyl vlastníkem, převést vlastnické právo k dané nemovitosti. Uplatnil se zde princip právní jistoty, tvořící součást principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jenž chrání důvěru jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, a tedy i dobrou víru účastníků soukromoprávních vztahů v akty státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování demokratického právního státu.
20. Zápis do katastru nemovitostí je při převodu evidovaných nemovitostí nezbytnou, ač ne jedinou, podmínkou nabytí vlastnického práva novým vlastníkem a má konstitutivní účinky. Ústavní ochrany je s ohledem na princip právní jistoty obecně hoden nabyvatel v katastru evidované nemovitosti, který jednal v dobré víře v (konstitutivní) akt státu, byla-li tímto aktem do katastru jako vlastník předmětné nemovitosti zapsána osoba, která následně měla na nabyvatele vlastnické právo k dané nemovitosti převést. Tento závěr se přitom uplatní i v případě, že tak tato osoba ve skutečnosti učinit nemohla, neboť oprávněným vlastníkem věci nebyla. Po vyznačení jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí, které představuje další konstitutivní akt státu, tento nabyvatel navíc může být v dobré víře i o tom, že se platně stal vlastníkem předmětné nemovitosti. Takovému dobrověrnému nabyvateli svědčí přinejmenším právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") [nález sp. zn. I. ÚS 2219/12, body 33 a 34 odůvodnění].
21. Samotná nutnost ochrany dobrověrného nabyvatele nicméně ještě neznamená, že by obdobnou ústavní ochranu nebylo třeba poskytnout i původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo nikdy převedeno na jinou osobu vzhledem k absolutní neplatnosti provedeného převodního úkonu. V takovém případě princip ochrany dobré víry dalšího nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Přesněji řečeno, právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu působí proti vlastnickému právu původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu [nález ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359)]. Jde o střet dvou základních práv. Při jeho řešení musejí obecné soudy s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti [např. nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563), nález ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647) nebo nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 3571/10 (N 91/61 SbNU 415)]. Vždy musí zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti konkrétní rozhodované věci. Samotnou existenci dobré víry dalšího nabyvatele je třeba vždy náležitě posoudit a přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí dalším nabyvatelem (nález sp. zn. I. ÚS 2219/12, body 35, 36 a 47 odůvodnění).
22. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu, podle nichž vedlejší účastníci nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. X2 jako celku, byť se tak ve sporné části tohoto pozemku stalo od nevlastníka, obstojí z hlediska uvedených ústavních požadavků. Jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí (body 9 až 11 tohoto usnesení), Krajský soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů bylo možné považovat vedlejší účastníky za dobrověrné nabyvatele uvedeného pozemku. Vedlejší účastníci objektivně ani při zachování maximální obezřetnosti nemohli zjistit, že kupují nemovitost od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Krajský soud také zdůraznil, že chyba ve výměře tohoto pozemku, která se stala při obnově katastrálního operátu v roce 2000, nebyla s ohledem na nepřehlednost dřívější evidence pro vedlejší účastníky seznatelná. Tento závěr se uplatní bez ohledu na to, že vedlejší účastnice byla advokátkou. V podrobnostech lze plně odkázat na relevantní části jeho odůvodnění.
23. Tvrdí-li stěžovatelé, že ve věci bylo možné dosáhnout jiného řešení uvedené kolize "podělením" sporného pozemku, takovéto možnosti neodpovídá předmět řízení, jak jej vymezili v žalobě. Určení vlastnického práva k menšímu pozemku by bylo možné jen za situace, že by jej stěžovatelé v žalobním návrhu vymezili.
24. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz výše bod 1), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu