ECLI:CZ:US:2023:4.US.1590.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1590/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2023 č. j. 96 Co 286/2022-695, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. září 2022 č. j. 0 P 30/2021-637, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a M. D. a nezletilých M. J. J. a A. Z. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení obou v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 30/2021 se podává, že okresní soud zamítl návrh stěžovatele na změnu výlučné péče matky na střídavou péči v týdenním intervalu (výrok I.). K návrhu matky zároveň zvýšil stěžovateli výživné na obě nezletilé děti (výroky II. a IV.), a to i zpětně. Ke splácení vzniklého nedoplatku stanovil měsíční splátky (výroky III. a V.). Okresní soud neshledal změnu poměrů nezletilých a rodičů za natolik podstatnou, aby odůvodňovala změnu péče. Dospěl k závěru, že stěžovatel nejevil v posledních třech letech o nezletilé výraznější zájem, což se mj. projevovalo i tím, že nevyužíval stanovené víkendy, aby se s nimi viděl, nezjišťoval si, jak prospívají ve škole nebo jaký je jejich zdravotní stav, nenavštěvoval jejich volnočasové aktivity ani se nezajímal o jejich běžný život. Stěžovatel v tomto ohledu zvýšil svoji aktivitu až v průběhu řízení o návrhu na změnu péče. Ačkoli avizoval svůj záměr koupit byt v místě bydliště nezletilých, žádné konkrétní kroky neučinil, neboť podle svých slov vyčkával až na výsledek soudního řízení. Stěžovatel tak nedal nezletilým příležitost, aby se na změnu poměrů pozvolna adaptovali, a to i tím, že by důsledně dodržoval styk v jemu stanovených víkendech. Okresní soud vyhodnotil stěžovatelův návrh na změnu péče jako účelovou procesní strategii vůči matce a jejímu návrhu na zvýšení výživného, což vyplývá i z jejich e-mailové komunikace. Okresní soud vzal rovněž v potaz názor nezletilých, kteří si změnu péče nepřáli, a to i z toho důvodu, že nevěřili slibům stěžovatele, neboť je v minulosti opakovaně zklamal. Při posuzování návrhu matky na zvýšení výživného okresní soud konstatoval, že s narůstajícím věkem obou nezletilých narůstají i výdaje na zajištění jejich potřeb, které dosud nesla převážně matka a její manžel. Jelikož se stěžovateli v uplynulých letech podstatně zvýšil měsíční příjem, soud návrhu matky vyhověl.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Změnu poměrů spatřoval zejména v tom, že od roku 2021 tráví polovinu pracovní doby v Č., tedy blíže nezletilým. Již v řízení před okresním soudem deklaroval, že si v místě bydliště nezletilých zakoupí či pronajme byt.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích týkajících se péče o nezletilé. Mírné změny doznala pouze výše a výpočet výživného a nedoplatku na výživném. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že nedošlo k podstatné změně poměrů obou rodičů s výjimkou změny zaměstnání stěžovatele. Stěžovatel podle krajského soudu neprokázal, že má skutečně zájem podílet se více na výchově nezletilých. Ačkoli opakovaně deklaroval svůj záměr pořídit si bydlení v místě bydliště nezletilých, místo toho si začal hradit bydlení v P. V tomto ohledu nedokázal rozptýlit obavu nezletilých, že by i nadále nemuseli dojíždět 250 km do jeho bydliště, čímž by byly ohroženy jejich kamarádské vztahy i školní docházka. Nezletilí se jednoznačně vyjádřili tak, že u stěžovatele za těchto podmínek nechtějí trávit více času. Namísto toho, aby stěžovatel investoval do rozvoje vztahu s nimi, a to jak časově, tak finančně, raději trávil dovolené se svojí partnerkou. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel nenabídl konkrétní řešení úskalí případného svěření nezletilých do střídavé péče s ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů. Za daných okolností proto nelze předvídat, jak by nezletilí ve střídavé péči prospívali a zda je skutečně v jejich nejlepším zájmu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že napadené rozsudky nejsou dostatečně odůvodněny a nerespektují judikaturu Ústavního soudu, včetně jím nastavených kritérií. Soudům rovněž vyčítá, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Oba soudy podle něj pochybily, jestliže ztotožnily přání nezletilých s jejich nejlepším zájmem. Ačkoli stěžovatel chápe obavy nezletilých, soudy se nevypořádaly s dalšími rozhodnými skutečnostmi a pouze převzaly přání nezletilých. Podrobněji se nezabývaly ani vzájemným vztahem stěžovatele a nezletilých, přičemž z ničeho nevyplynulo, že by byl jakkoli narušený. Stěžovatel dále odkázal i na průběh předchozího řízení o úpravě péče o nezletilé v roce 2019. Během něj mj. předložil znalecký posudek, který upozorňoval na manipulativní chování matky nezletilých.
6. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy nepovažovaly za podstatnou změnu okolností nové zaměstnání, které stěžovateli umožňuje trávit více času s nezletilými, a dále i jeho záměr zakoupit byt v místě jejich bydliště. Pro stanovení střídavé péče přitom není podstatné, zda nezletilí měli možnost si nové uspořádání poměrů vyzkoušet. Jsou to právě soudy, které mají rozhodovat v nejlepším zájmu dětí, nikoli realita všedních dní. Požadavek soudů na zkoušku navrhované péče je alibistický, neboť vede rodiče k tomu, aby jednali protiprávně, tedy v rozporu se soudně stanovenou úpravou styku s nezletilými. Soudy tak na stěžovatele kladou podmínky, které nemají oporu v zákoně, a to včetně nutnosti prokázat tzv. "skutečný zájem", ačkoli shledaly, že jsou oba rodiče způsobilí se o nezletilé postarat stejnou měrou.
7. Podstatným argumentem pro nevyhovění jeho návrhu na stanovení střídavé péče podle stěžovatele není ani vzdálenost jeho bydliště, neboť soudy nevysvětlily, proč tuto vzdálenost považují za překážku. Nevypořádaly se přitom ani se záměrem stěžovatele zakoupit byt v místě bydliště nezletilých. Stěžovatel nadále tvrdí, že matka dětmi manipuluje, což se projevilo i tím, že v minulosti mařila soudem stanovený styk. Návrh na výkon původního rozsudku nepodával proto, že nechtěl zatěžovat nezletilé. Ačkoli matka tvrdí, že nebrání styku stěžovatele s nezletilými i nad rámec rozsudku, jakmile se s předáním nezletilých zpozdí, okamžitě jej obviňuje z porušování rozsudku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takovou vadou může být například extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387)].
10. Ve věcech péče o nezletilé Ústavní soud obecně zastává zdrženlivý přístup, neboť jsou to zásadně opatrovnické soudy, které jsou účastníkům řízení blíže, a proto jsou v mnohem vhodnějším postavení k nalezení řešení, které bude v nejlepším zájmu dětí v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1264/23).
11. Úkolem Ústavního soudu pak je posoudit, zda opatření přijatá soudy skutečně odpovídají nejlepšímu zájmu zúčastněných dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), zda si za tímto účelem obstaraly dostatek potřebných důkazů a zda své rozhodnutí náležitě a srozumitelně odůvodnily. Při zkoumání, zda je nařízení střídavé péče v nejlepším zájmu dětí, musí být v prvé řadě splněno subjektivní kritérium spočívající v tom, že oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem. Dále je třeba zkoumat naplnění objektivních kritérií, jimiž jsou: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [(srov. např. nález ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 (N 180/96 SbNU 263)].
12. V souvislosti s posledním kritériem má nezletilý v souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte právo, aby během řízení dostal možnost své názory vyjádřit, je-li schopný je s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost formulovat. Soudy musí tento názor při svém rozhodování pečlivě zvážit [viz např. nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn.
II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535)]. To samozřejmě neznamená, že soudy mají rozhodovat pouze tak, jak si dítě přeje, přihlédnout musí i k dalším významným skutečnostem [viz např. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)]. Je však zásadní, aby nezletilý konečnému výsledku porozuměl a věděl, z jakého důvodu nebylo nebo nemohlo být jeho přání vyhověno.
13. Společně s nejlepším zájmem dětí, který je předním hlediskem, soudy musí zajistit, aby výsledná úprava péče nepřiměřeně a nedůvodně neomezovala žádného z rodičů. Tím spíše, dospějí-li soudy na základě uvedených kritérií k závěru, že jsou oba rodiče schopni naplňovat rodičovskou odpovědnost přibližně stejnou měrou, tj. dokáží se o děti postarat rovnocenně. V takovém případě se obecně předpokládá, že je v nejlepším zájmu dětí jejich svěření do péče obou rodičů. Ani střídavá péče však nenastupuje bez dalšího a je třeba zvažovat i další významné okolnosti. Omezení péče jednoho z rodičů nicméně vyžaduje objektivní a dostatečně zásadní důvody (viz např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23).
14. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel zejména nesouhlasí se skutkovými zjištěními a jejich hodnocením. Ze soudního spisu i z napadených rozsudků přitom vyplývá, že okresní soud i krajský soud skutkový stav dostatečně zjistily a za tímto účelem si obstaraly množství relevantních důkazů (viz zejména body 4 až 10 rozsudku okresního soudu a bod 5 rozsudku krajského soudu). Pokud považovaly další dokazování za nadbytečné, neměly povinnost v něm pokračovat, jestliže odůvodnily, proč dalším důkazním návrhům nevyhověly (viz zejména bod 18 rozsudku okresního soudu). Napadené rozsudky jsou srozumitelné, logicky a přesvědčivě odůvodněné, nevybočují ze zákonného rámce a nejeví znaky svévole či libovůle.
15. Ústavní soud podotýká, že posouzení jím stanovených kritérií nejlepšího zájmu dětí bude vždy záviset na individuálních okolnostech každého případu, proto nelze závěry ustálené judikatury přebírat mechanicky, zvlášť jsou-li založeny na specifických skutkových zjištěních v konkrétní věci. Byť soudy kritéria výslovně nezmiňují, z odůvodnění napadených rozsudků je patrné, že se jimi implicitně řídily.
16. V této souvislosti se Ústavní soud neztotožňuje s názorem stěžovatele, že okresní soud a krajský soud založily své závěry o nejlepším zájmu dětí pouze na přání nezletilých, byť je patrné, že s ohledem na jejich věk i rozumovou vyspělost správně přisoudily jejich názoru podstatný význam. Zásadní pro posouzení (ne)vhodnosti střídavé péče nicméně bylo, že v průběhu soudního řízení vyvstala pochybnost ohledně splnění již prvního, subjektivního kritéria, tj. zda je stěžovatelův zájem o nezletilé skutečný a upřímný a nikoli pouze tvrzený (viz např. bod 10 krajského soudu).
17. Tato pochybnost vyplynula mj. z neuskutečňování dosavadního stanoveného styku stěžovatele s nezletilými, dále z výpovědí samotných nezletilých, z vyjádření jejich školy, praktické lékařky i orgánu sociálně-právní ochrany dětí (viz zejména body 8 až 10 rozsudku okresního soudu). Rovněž vzájemná komunikace mezi rodiči svědčila o tom, že návrh otce na svěření nezletilých do střídavé péče je pouze jeho procesní taktikou vůči matce a jejímu návrhu na zvýšení výživného. Naopak u matky žádné takovéto podezření soudy nepojaly, proto je logické, že další dokazování zaměřily zejména na dosavadní vztah stěžovatele s nezletilými, na jeho zájem o ně i na to, jaké předpoklady pro zajištění řádného prospívání nezletilých v případné střídavé péči stěžovatel nabízí. Soudy přitom shledaly, že veškeré jím poskytované záruky jsou převážně spekulativního charakteru a pohybují se v rovině pouhé potenciality, a to včetně jeho záměru zakoupit byt v místě bydliště nezletilých. Na tomto základě soudy nemohly jakkoli relevantně posoudit, zda by střídavá péče byla v nejlepším zájmu nezletilých, neboť nebylo ani jasné, kde by péče otce probíhala. Ani stěžovatel přitom nerozporuje, že vzdálenost jeho bydliště od bydliště nezletilých dosud činí více než 250 km, přičemž není zřejmé, jak by v takovém případě byla zajištěna školní docházka i mimoškolní aktivity nezletilých, zvlášť pokud se sami obávají negativního vlivu střídavé péče na jejich školní prospěch či kamarádské vztahy.
18. I další námitky stěžovatele plynou zejména z jeho nesouhlasu s výroky napadených rozsudků, nikoli z jejich nedostatečného odůvodnění. Stěžovatel totiž zjevně záměrně a účelově přehlíží podstatné objektivní skutečnosti, kterými soudy odůvodnily nevhodnost střídavé péče. Není úkolem Ústavního soudu tyto skutečnosti opakovat, proto pouze odkazuje zejména na bod 18 rozsudku okresního soudu a body 9 a 10 rozsudku krajského soudu. Oba soudy nadto stěžovateli poskytly i konkrétní doporučení,
jak by mohl postupovat, aby do budoucna byla střídavá péče proveditelná.
19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud nesouhlasí s tím, že pro rozhodování o svěření nezletilých do střídavé péče není podstatná "realita všedních dní" nebo "zkouška nanečisto", jak tvrdí stěžovatel. Preferovaným způsobem úpravy péče o nezletilé je dohoda rodičů, kteří by měli být schopni navzdory rozpadu svého vztahu společně usilovat o dobro svých společných dětí [viz např. nález ze dne 27. 1. 2005 sp. zn.
I. ÚS 48/04 (N 19/36 SbNU 247)]. I ve spolupráci s dětmi by se proto měli snažit přizpůsobit jejich potřebám a zajistit jim takové podmínky, ve kterých budou řádně prospívat jak po stránce materiální, tak především po stránce citové a mravní. Dosažení tohoto cíle možná někdy vyžaduje jistou míru sebezapření rodičů, zvlášť je-li jejich vzájemný vztah jakkoli narušen. I přesto je ale zapotřebí především neutuchající proud dobré vůle k řešení vznikajících problémů. Svou společnou odpovědnost vzniklou založením rodiny a zplozením dětí spojenou s povinností jejich výchovy a výživy by proto neměli bez dalšího přenášet na soudy, jejichž autoritativní rozhodování by mělo nastupovat až jako poslední možnost, nelze-li jakékoli dohody mezi rodiči a případně i dětmi dosáhnout.
20. Ústavní soud uzavírá, že okresní soud i následně krajský soud ústavním požadavkům na rozhodování o péči o nezletilé dostály. Dostatečně zjistily skutkový stav a své úvahy založily na nejlepším zájmu nezletilých. Jejich právní posouzení není v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a nedopustily se ani jiného porušení ústavnosti, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu.
21. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu