ECLI:CZ:US:2023:4.US.1593.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1593/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Kodyse, zastoupeného Mgr. Veronikou Robotkovou, advokátkou, sídlem Náměstí 13/15, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2023 č. j. 22 Cdo 539/2022-237 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 21. října 2021 č. j. 72 Co 62/2021-204, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Veroniky Kodysové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen ,,okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 11. 2020 č. j. 10 C 195/2019-164 zamítl žalobu na určení, že vedlejší účastnice a stěžovatel jsou podílovými spoluvlastníky rodinného domu. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice nebyla stavebníkem rodinného domu; pomoc rodinných příslušníků vedlejší účastnice vyhodnotil jako sousedskou nebo rodinnou výpomoc.
3. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen ,,krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu a určil, že vedlejší účastnice a stěžovatel jsou podílovými spoluvlastníky ve výroku specifikovaného rodinného domu. Krajský soud dospěl s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce k závěru, že za stavebníka lze považovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci i vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice studovala střední školu, samostatně nevydělávala, na stavbě se ale podílela vlastní prací, spolu se svým otcem. Skutečnost, že stavbu financoval stěžovatel, není překážkou tomu, aby vedlejší účastnice byla stavebníkem ve smyslu občanskoprávním. Výpomoc otce není možné považovat za výpomoc sousedskou nebo rodinnou. Se stěžovatelem vedlejší účastnice plánovala společnou budoucnost, dohodli se, že dům staví společně pro sebe. Rodina vedlejší účastnice poskytovala stěžovateli bezplatné bydlení v jejich domě. Stavba se proto v době svého vzniku stala spoluvlastnictvím obou účastníků řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Odvolací soud se podle něj při posouzení vzniku spoluvlastnictví ke stavbě neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody pro jiné právní posouzení dané otázky. Upozornil, že provádí-li stavbu více osob, které o vlastnictví ke stavbě neuzavřely žádnou dohodu, a z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některé z těchto osob, nelze vyloučit závěr, že stavebníky jsou všechny tyto osoby. Posouzení, zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některé z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Její zpochybnění Nejvyšším soudem přichází v úvahu jen, byla-li by tato úvaha zjevně nepřiměřená. V tomto případě je však závěr krajského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a zakládá se na řádně odůvodněných úvahách, které nelze považovat za nepřiměřené. Námitky stěžovatele a odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu pojmu společná domácnost jsou pro právní posouzení věci bezpředmětné. Nejvyšší soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele o absenci naléhavého právního zájmu na určení. O existenci naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na požadovaném určení není podle Nejvyššího soudu pochyb. K tvrzenému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy Nejvyšší soud uvádí, že pouhé skutkové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména nesprávné právní posouzení skutečností rozhodných pro daný případ, neboť stavebníkem a výlučným vlastníkem stavby je on. S ohledem na specifické okolnosti případu není možné uplatnit dosavadní judikaturu týkající se posouzení vzniku spoluvlastnictví ke stavbě. Krajský soud nesprávně posoudil existenci konkludentní dohody o spoluvlastnictví. Otec vedlejší účastnice pomáhal stěžovateli v rámci sousedské výpomoci, vedlejší účastnice nevynaložila na stavbu žádné peněžní prostředky. Námitky stěžovatele směřují i proti závěrům soudů o vedení společné domácnosti. Nejvyššímu soudu vytýká, že neposoudil závěr nižších soudů o existenci naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na požadovaném určení. Nejvyšší soud se podle stěžovatele také přesvědčivě nevypořádal s tvrzeným extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Těžiště ústavní stížnosti v posuzované věci představuje polemika stěžovatele se skutkovými závěry krajského soudu a na ně navazujícími právními závěry. Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Závěry krajského soudu jsou v otázce posouzení, kdo je stavebníkem a vlastníkem stavby, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud neshledal důvody, pro které by se měl krajský soud, resp. Nejvyšší soud od této judikatury odchýlit. Krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, vypořádal se se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí a také se všemi relevantními námitkami stěžovatele, včetně těch, které stěžovatel znovu uvádí v ústavní stížnosti. Zpochybňuje-li stěžovatel závěr krajského soudu o konkludentní dohodě mezi účastníky o spoluvlastnictví stavby, i Nejvyšší soud ho upozornil, že krajský soud neučinil skutkový závěr o existenci konkludentní dohody o spoluvlastnictví k domu, ale vyšel ze zjištění, že stavebníky byli oba účastníci řízení a nebylo prokázáno, že by se o vlastnictví dohodli jinak.
9. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani výtce stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky uvedl, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Jde-li o námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud nehodnotil právní bezvadnost závěru soudů o tom, zda má vedlejší účastnice naléhavý právní zájem na požadovaném určení, Ústavní soud k tomu uvádí, že Nejvyšší soud jasně osvětlil, proč stěžovatel nedostatečně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání v této otázce. Mimo to navíc objasnil, proč nemůže být o existenci naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na požadovaném určení pochyb. Stejně tak Nejvyšší soud řádně odůvodnil, proč není ani námitka dovolatele týkající se rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy způsobilá založit přípustnost dovolání.
10. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci jde pouze o výklad a použití podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu