ECLI:CZ:US:2023:4.US.1599.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1599/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, sídlem Nuselská 499/132, Praha 4 - Michle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2023 č. j. 67 To 137/2023-146 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. března 2023 sp. zn. 2 PP 3/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, protože neshledal splnění podmínek stanovených v §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Nepřisvědčil tomu, že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Chování stěžovatele podle obvodního soudu výrazněji nevybočovalo z požadavků kladených na vězně. Rovněž bylo třeba přihlédnout k jeho trestní minulosti, neboť zvlášť závažný trestný čin, za jehož spáchání si opykává trest nyní, spáchal ve zkušební době předchozího podmíněného propuštění.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu zamítl. Zrekapituloval trestní minulost stěžovatele i průběh nynějšího výkonu trestu odnětí svobody. Shledal, že jeho žádosti o podmíněné propuštění nelze vyhovět pouze na základě bezproblémového chování ve věznici. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, že u stěžovatele stále přetrvává vysoké riziko recidivy.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud ani městský soud nepřihlédly k judikatuře Ústavního soudu, podle které je třeba každý výkon odnětí svobody chápat jako novou šanci. Opakovaná trestná činnost proto sama o sobě nemůže být důvodem vylučujícím podmíněné propuštění. V tomto ohledu rovněž upozornil na rozpory judikatury Ústavního soudu týkající se hodnocení trestní minulosti odsouzeného. Je proto nadlidský úkol vysvětlit, jak je možné, že žádosti recidivisty s 24 záznamy bylo vyhověno a stěžovateli ne.
5. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily odměny, které v průběhu výkonu trestu odnětí svobody obdržel. Nezohlednily zejména to, že v posledních devíti měsících nebyl hodnocen kvůli úrazu a pracovní neschopnosti, nepřihlédly ani k tomu, že nebyl ani jednou trestán, účastnil se extramurálních aktivit mimo areál věznice, složil odbornou zkoušku, aby mohl pracovat na pozici kotelníka, byl mu stanoven program minimálního zacházení, svého jednání lituje atd. Neví, co víc by pro vyhovění žádosti měl udělat.
6. Městský soud se podle stěžovatele nevypořádal s jeho námitkami a argumentoval pouze obecnými frázemi, aniž by posoudil konkrétní okolnosti jeho věci, mj. jím předloženými sliby. Podstatným důvodem pro zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění bylo podle stěžovatele i aktuální podezření, že se měl v minulosti podílet na spáchání dalšího zvlášť závažného zločinu podvodu, což vyplývá ze zprávy Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování. Zohledňování trestní minulosti odporuje zákazu dvojího přičítání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem proto není přezkum běžné zákonnosti a správnosti napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posouzení výhradně toho, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Tyto vady zároveň již nelze jiným předvídaným způsobem odstranit [viz např. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)].
9. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. nálezy ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 nebo ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22]. Jde o mimořádný zákonný institut, na základě kterého má soud možnost, nikoli povinnost, odsouzeného propustit, jestliže shledá, že dosud odpykanou částí trestu odnětí svobody bylo dosaženo nápravy pachatele a ochrany společnosti. V takovém případě je další výkon trestu nepotřebný a neodůvodněný.
10. Zákonné podmínky, které musí soud při rozhodování o žádosti odsouzeného posuzovat a které musí být kumulativně splněny, jsou stanoveny v §88 odst. 1 trestního zákoníku. Kromě vykonání alespoň poloviny uloženého trestu (první podmínka) je nutné zkoumat osobnost odsouzeného z hlediska jeho polepšení (druhá podmínka), ale i budoucího předpokladu vedení řádného života (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 trestního zákoníku přidává další tři (fakultativní) podmínky, jde-li o osobu odsouzenou za zločin. U nich se přihlíží také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával (viz nález sp. zn. IV. ÚS 575/21).
11. Posouzení uvedených kritérií je zásadně věcí soudcovské úvahy. Rozhodnutí však musí být přesvědčivé a předvídatelné. Svůj závěr o (ne)splnění podmínek pro podmíněné propuštění proto musí soudy přiměřeným způsobem odůvodnit. Odsouzenému má být v odůvodnění zamítnutí jeho žádosti vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým způsobem by měl jednat, aby prokázal skutečné polepšení a aby od něj bylo možné očekávat, že povede řádný život. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat stručný návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny má provést (viz nález sp. zn. IV. ÚS 575/21).
12. Význam řádného odůvodnění je naléhavý zejména u druhé a třetí podmínky, které jsou objektivně obtížněji zjistitelné. Soudy u nich proto rozhodují pouze na základě určité míry pravděpodobnosti a vyslovují prognózu ohledně budoucího života odsouzeného na svobodě v případě předčasného propuštění. Z jejich povahy vyplývá, že je nutné vždy osobu konkrétního odsouzeného hodnotit individuálně, k čemuž si soudy musí obstarat dostatečné množství aktuálních podkladů a informací.
13. O polepšení může svědčit například účast odsouzeného na vzdělávacích a rozvojových programech, rozezná-li a reflektuje okolnosti, které v minulosti přispěly k páchání trestné činnosti, pracuje-li, přestože před nástupem nebyl dlouhodobě zaměstnán, zlepšuje-li své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti, získává-li náhled na svoji trestní minulost a lituje upřímně svého jednání nebo neporušuje-li ve výkonu trestu výrazně své povinnosti (například opakovaným užíváním omamných látek). Obecně ovšem není vhodné bez dalšího vycházet pouze z počtu získaných kázeňských odměn nebo uložených trestů, byť i to může zejména u delších trestů vypovídat o snaze o nápravu a osvojení pozitivních návyků. Primárně je třeba hodnotit, za co mu byly tyto odměny či tresty uloženy (viz nález sp. zn. I. ÚS 989/22).
14. Vedení řádného života je pak třeba chápat jako minimální rámec, tedy jako předpoklad nepáchání další trestné činnosti. Soudy při rozhodování o podmíněném propuštění zejména zkoumají, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěno zaměstnání (nebo jiný zdroj příjmů) a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými atd. Tyto okolnosti, vztahující se k materiálnímu a sociálnímu zázemí odsouzeného, ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti.
15. Při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění soudy nemohou zcela odhlédnout ani od trestní minulosti odsouzeného. Podstatné však není jen to, kolikrát byl odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody či kolikrát se neosvědčil po podmíněném propuštění. Soudy by se měly zabývat rovněž vývojem trestné činnosti odsouzeného z hlediska její frekvence, druhu, závažnosti i jejích okolností, a to zejména v letech předcházejících spáchání trestného činu, za který odsouzený vykonává trest v současnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 575/21). Zaměřit by se měly také na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti odsouzeným. Hodnocení předpovědi vedení řádného života v budoucnu nicméně soudy zásadně nemohou založit jen na trestní minulosti. V žádném případě nelze vyloučit možnost podmíněného propuštění, změnil-li odsouzený opravdu svůj život. Zohlednit je proto třeba i další, především aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, ke stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu (viz nález sp. zn. I. ÚS 989/22).
16. K trestní minulosti odsouzeného musí soudy přistupovat obezřetně i s ohledem na zákaz dvojího přičítání vyplývající z principu ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny. Význam proto nemohou mít okolnosti, které soudy vzaly v potaz například již při uložení trestu odnětí svobody [srov. např. nálezy ze dne 15. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) nebo ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1945/20 (N 19/104 SbNU 183)].
17. V nyní posuzované věci obvodní soud hodnotil ve prospěch stěžovatele jeho dobré chování ve výkonu trestu, což potvrzují mj. hodnocení ředitele věznice nebo udělené odměny. Přesto však neshledal, že by stěžovatel svým chováním výrazně vynikal nad ostatními odsouzenými. Stěžovatel tedy obvodní soud dostatečně nepřesvědčil, že se polepšil. S tímto posouzením se ztotožnil i městský soud a doplnil, že bezproblémový výkon trestu odnětí svobody nestačí. Pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění je nutné, aby chování odsouzeného včetně plnění povinností bylo vzorné a zřetelně převyšovalo běžný standard, čímž by byl příkladem i pro ostatní odsouzené. Z hodnocení věznice nevyplynulo, že by stěžovatel jakkoli vybočoval z obecného průměru.
18. Ústavní soud odůvodnění nesplnění druhé podmínky oběma soudy považuje za dostatečné, byť mohly více rozvést, za co byly stěžovateli uděleny odměny či jak hodnotily pracovní zařazení a aktivity stěžovatele ve věznici i mimo ni. Tyto drobné nedostatky však nedosahují ústavněprávní intenzity. Soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, jaké chování se od něj očekává, aby bylo z hlediska jeho polepšení možné o podmíněném propuštění do budoucna uvažovat.
19. Při hodnocení splnění třetí podmínky předpokladu vedení řádného života sice obvodní soud přihlédl i k trestní minulosti stěžovatele, to však není samo o sobě vadou, neboť jak Ústavní soud zrekapituloval, jde o relevantní ukazatel. Obvodní soud přitom rozvedl svoji úvahu o tom, proč právě i skutečnost, že se ve zkušební době předchozího podmíněného propuštění neosvědčil, vyvolává nejistotu ohledně toho, že stěžovatel již v budoucnu nebude trestnou činnost páchat. Upozornil zejména na to, že i v posledním případě byl stěžovatel odsouzen za zločin, konkrétně návod k trestnému činu vraždy na veřejném činiteli při výkonu nebo pro výkon jeho pravomoci, pro který mu byl uložen trest odnětí svobody v délce dvanácti let. Zločinu úvěrového podvodu ve spolupachatelství, za jehož spáchání je ve výkonu trestu odnětí svobody nyní, se přitom dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění, nadto byl shledán vůdčí postavou.
20. I podle městského soudu je u stěžovatele stále vysoké riziko recidivy. Doplnil, že stěžovatel má již 3 záznamy v trestním rejstříku a dvakrát byl ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání zločinů, přičemž šanci žít řádným způsobem po podmíněném propouštění v minulosti nevyužil. O to pečlivěji je třeba opětovné udělení takové šance vážit. Podle městského soudu je vývoj osobnosti stěžovatele nadále otevřený, a to právě i s přihlédnutím k tomu, že opakovaně páchal zvlášť závažnou trestnou činnost. Tento způsob života tedy je pro stěžovatele do jisté míry přirozený. Ačkoli, jak bylo již výše uvedeno, nelze při rozhodování o podmíněném propuštění vycházet pouze z trestní minulosti stěžovatele, je třeba posuzovat sklony k páchání trestné činnosti. Pouhé prohlášení stěžovatele o tom, že se napravil, proto není dostatečnou zárukou. Ve zbytku lze odkázat na podrobné odůvodnění uvedené zejména v bodech 13 až 15 napadeného usnesení městského soudu, ve kterém soud rovněž odkazuje na četnou přiléhavou judikaturu Ústavního soudu.
21. Obecné soudy zvláštní váhu dále nepřiznaly ani vysvětlení stěžovatele, že trestnou činnost páchat nechtěl, ale jednal za účelem uskutečnění svého podnikatelského plánu, který nevyšel. K tomu Ústavní soud pouze na okraj dodává, že i tato "obhajoba" naznačuje, že stěžovatel dosud nezískal potřebný náhled na trestnou činnost, které se dopustil, neboť ji v podstatě omlouvá svojí neschopností. I vnitřní přijetí odpovědnosti za své činy je podstatnou součástí nápravy odsouzených, k němuž by měl výkon trestu směřovat.
22. Obvodní ani městský soud konečně nepovažovaly za dostatečné ani stěžovatelovy sliby ohledně zajištěného bydlení a zaměstnání nebo pomoci družce s náročnou péčí o jejího syna s duševním onemocněním. Ani tyto skutečnosti totiž během předchozího podmíněného propuštění nevedly k tomu, aby stěžovatel vedl řádný život. Stěžovatelem dovozovaný pozitivní vliv se tedy v tomto ohledu v minulosti minul účinkem.
23. Městský soud nad rámec uvedeného zdůraznil, že je to právě odsouzený, kdo musí prokázat, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou s takovým prokazováním logicky spojeny, však nemohou jít s ohledem na mimořádnost institutu bez dalšího ve prospěch odsouzeného. Soulad takového postupu s ústavním pořádkem přitom shledal i Ústavní soud.
24. Z uvedeného shrnutí vyplývá, že se obecné soudy posouzením žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění podrobně zabývaly, k řádnému zhodnocení si obstaraly dostatek aktuálních podkladů a své závěry pečlivě odůvodnily. Kromě trestní minulosti přitom vážily i další rozhodné skutečnosti ohledně stěžovatelovy osobnosti. Přihlédnutí k trestní minulosti či skutečnost, že stěžovatel s ohledem na opakované odsouzení za zvlášť závažný trestný čin nemohl ze zákona žádat o podmíněné propuštění již po vykonání třetiny uloženého trestu, samo o sobě neznamená porušení zákazu dvojího přičítání. Ani pouhý pocit stěžovatele, že jeho žádosti o podmíněné propuštění mělo být vyhověno, není důvodem pro zásah Ústavního soudu.
25. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou výjimečnou skutečnost, kterou by soudy nezohlednily a která by mohla zásadně změnit náhled na jeho osobnost z hlediska jeho polepšení a předpokladu budoucího vedení řádného života. Takovou skutečnost nezjistil ani Ústavní soud. Nepodstatný je i stěžovatelův poukaz na to, že žádostem jiných odsouzených recidivistů o podmíněné propuštění soudy vyhověly, aniž by nadto stěžovatel tyto případy jakkoli specifikoval. Ústavní soud opakuje, že osobnost každého odsouzeného a okolnosti jeho výkonu trestu je vždy třeba hodnotit individuálně, byť na základě stejných předvídatelných kritérií.
26. Skutečnost, že byl odsouzený několik měsíců v pracovní neschopnosti, a proto nebyl kázeňsky hodnocen, nelze "automaticky" zohledňovat ve prospěch stěžovatele jako jakousi presumpci polepšení. Ústavní soud připomíná, že soudy rozhodovaly nejen na základě odměn, ale i aktuálních hodnocení ředitele věznice (viz bod 3 napadeného usnesení obvodního soudu). Zbývající námitky stěžovatele považuje Ústavní soud za ryze spekulativní a ničím nepodložené, a to včetně domněnky, že soudy přihlédly k probíhajícímu prověřování stěžovatele Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování v souvislosti s další možnou trestnou činností.
27. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu