ECLI:CZ:US:2023:4.US.1683.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1683/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů Galiny Sažinové a spolku HABEAS CORPUS, sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9 - Černý Most, zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2023 č. j. 5 Co 1325/2022-276, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Ing. Jiřího Tanzera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,okresní soud") usnesením ze dne 17. 10. 2022 č. j. 20 EXE 396/2022-149 zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen ,,krajský soud"). Stěžovatel poté podal návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník na straně stěžovatelky. Krajský soud návrh napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že vstup vedlejšího účastníka do řízení je možný jedině v řízení sporném.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že krajský soud rozhodl o zamítnutí vstupu stěžovatele do řízení bez návrhu oprávněného a porušil tak §93 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."). Krajský soud nerespektoval zásadu dvojinstančnosti řízení, protože o návrhu rozhodoval jako soud odvolací (nikoli nalézací), absentovalo rozhodnutí prvostupňového nalézacího soudu. Stěžovatelé uvádějí, že správně měl o návrhu na vstup stěžovatele do řízení rozhodovat krajský soud jako soud prvostupňový (nalézací), s právem na odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Stěžovatelé dále namítají, že zákon nezakazuje vstup vedlejšího účastníka do exekučního řízení, stěžovatel doložil právní zájem na výsledku řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelé neměli k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněnými navrhovateli a včas. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
6. Podle §93 odst. 1 o. s. ř. se může jako vedlejší účastník vedle žalobce nebo žalovaného účastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku. Institut vedlejšího účastenství slouží nejen k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil [srov. nález ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 (N 187/35 SbNU 455)]. Judikatura přitom dovodila, že vedlejší účastenství je z povahy věci přípustné pouze v civilním sporném řízení; vyloučeno je tedy v řízení nesporném a exekučním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. 20 Cdo 91/99 a ze dne 10. 4. 2008 sp. zn. 29 Odo 1019/2006). Závěr krajského soudu o posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství v exekučním řízení je v souladu s touto judikaturou.
7. Stěžovatelé dále uvádějí, že krajský soud zamítl návrh stěžovatele na vstup do řízení, aniž by to oprávněný navrhl. Porušil tak §93 odst. 2 o. s. ř., podle něhož rozhodne soud o přípustnosti vedlejšího účastenství jen na návrh. Vznese-li účastník námitku nepřípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení, soud musí posoudit, zda má vedlejší účastník právní zájem na výsledku řízení a v závislosti na tom rozhodne o přípustnosti vedlejšího účastenství. V posuzované věci je však situace odlišná. Krajský soud totiž zamítl návrh pro objektivní nepřípustnost vedlejšího účastenství v probíhajícím řízení, a z toho důvodu se ani nezabýval tím, zda stěžovatelka souhlasila se vstupem stěžovatele do řízení a právním zájmem u stěžovatele. Návrh účastníka řízení se v tomto případě nevyžaduje.
8. Opodstatněná není ani námitka stěžovatelů o porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel navrhl vstup do řízení až v odvolacím řízení, o návrhu správně rozhodl soud odvolací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2078/2001) a ústavní stížností napadené rozhodnutí je rozhodnutím odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003 sp. zn. 26 Cdo 8/2003). Není přitom podstatné, že tomuto rozhodnutí nepředcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolání je ze zákona přípustné pouze proti rozhodnutím okresního soudu nebo krajského soudu vydaným v řízení v prvním stupni (§201 o. s. ř.). V této souvislosti je třeba připomenout, že v ústavní rovině právo na dvojinstančnost řízení zakotveno není, s výjimkou některých trestněprávních věcí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě).
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti citují četnou judikaturu. Není však zřejmé, jak konkrétně mají tato rozhodnutí dopadat na posuzovanou věc, stěžovatelé k tomu žádnou bližší argumentaci neuvádějí.
10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu