ECLI:CZ:US:2023:4.US.170.23.1
sp. zn. IV. ÚS 170/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů J. N. a E. N., zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti části I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2022 č. j. 36 Co 248/2022-166, kterým byl potvrzen VII. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. května 2022 č. j. 42 C 495/2020-133, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a K. N., zastoupené J. N., opatrovnicí, Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení části I. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé a jejich dcera K. N. [dále jen "první vedlejší účastnice" ], se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejším účastníkovi Středočeském kraji (za účasti obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s.), zaplacení částky 272 743,32 Kč. Právní předchůdkyně vedlejšího účastníka (Nemocnice s poliklinikou Příbram) byla uznána odpovědnou za škodu způsobenou protiprávním jednáním při narození první vedlejší účastnice, která utrpěla vážné poškození zdraví s trvalými následky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2022 č. j. 42 C 495/2022-133 zamítl žalobu stěžovatelů a první vedlejší účastnice výrokem I. o zaplacení první vedlejší účastnici částky 236 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 17. 10. 2020 do zaplacení, výrokem II. uložil povinnost žalovanému zaplatit první vedlejší účastnici částku 16 510 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 17. 10. 2020 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu první vedlejší účastnice na zákonný úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 16 510 Kč za období od 17. 10. 2020 do zaplacení, výrokem IV. uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 13 510,72 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 17. 10. 2020 do zaplacení, výrokem V. zamítl žalobu s návrhem, aby vedlejší účastník zaplatil společně a nerozdílně stěžovatelům a první vedlejší účastnici zákonný úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 13 510,72 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení, výrokem VI. zamítl žalobu první vedlejší účastnice na zaplacení částky 13 510,72 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 17. 10. 2020 do zaplacení vedlejším účastníkem, výrokem VII. zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 6 122,60 Kč stěžovatelům se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 3. 2021 do zaplacení, výrokem VIII. uložil povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 13 641,48 Kč k rukám právního zástupce stěžovatelů, výrokem IX. uložil povinnost první vedlejší účastnici zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč a výrokem X. uložil povinnost první vedlejší účastnici zaplatit třetí vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč.
3. K odvolání stěžovatelů a první vedlejší účastnice rozhodoval ve věci Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací, který rozsudkem ze dne 13. 10. 2022 č. j. 36 Co 248/2022-166 rozsudek obvodního soudu ve výrocích VII. a VIII. potvrdil (výrok I.). Dále rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., IX. a X. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). A dále uložil stěžovatelům povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi 300 Kč a vedlejší účastnici 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že městský soud porušil jejich ústavně zaručená práva tím, že jim nepřiznal částku 6 122,60 Kč, již byli nuceni vynaložit za právní zastoupení v řízení o udělení souhlasu s právním jednáním člověka omezeného na svéprávnosti první vedlejší účastnice, protože v důsledku jednání vedlejšího účastníka došlo k vážnému poškození zdraví s trvalými následky. Stěžovatelka jako opatrovník první vedlejší účastnice uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb s právním zástupcem, který první vedlejší účastnici v řízení o udělení souhlasu zastupoval. Dle názoru stěžovatelů jde nepochybně o účelně vynaložené náklady řízení, což stěžovatelé v obdobné právní věci týchž účastníků doložili vyhovujícím rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 4. 2021 č. j. 10 C 271/2019-129.
5. Stěžovatelé při podání žalobního návrhu (jeho rozšíření) považovali uplatnění svého nároku za souladné s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a současně vycházeli i z předchozích rozhodnutí obvodního soudu, který jejich nárok posoudil jako důvodný. Rozhodovací činnost obecných soudů by měla být nejen předvídatelná, ale též, a to zejména, ve skutkově shodných právních věcech založena na shodném právním hodnocení zjištěných skutečností. Nepředvídatelnost soudního rozhodnutí (i bez odpovídajícího poučení) je pak zjevným porušením práva na spravedlivý proces. Nelze v posuzované právní věci také přehlédnout, že stěžovatelé nebyli obvodním soudem odpovídajícím způsobem poučeni o jejich procesních právech a povinnostech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož část I. výroku byla napadena ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, resp. žádné další k dispozici neměli (§75 odst. 1 věta první téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
2. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i zásadu minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nálezy ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203) a ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jejich nositele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
3. Při posouzení námitek stěžovatelů je především nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce. Nepřipouští-li přitom zákonodárce podání řádného či mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí nepřevyšujícímu stanovené peněžité plnění [§202 odst. 2 občanského soudního řádu 10 000 Kč či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu 50 000 Kč], nedává rozumný smysl, aby postavení Nejvyššího soudu v těchto věcech fakticky suploval Ústavní soud.
4. Ústavní soud dal proto ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 a ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (podle zásady de minimis non curat praetor). Co do oněch výjimečných situací jde zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
5. Ústavní soud tímto přístupem k tzv. bagatelním věcem zároveň zajišťuje, že se bude moci soustředit na plnění své nezastupitelné úlohy ochrany ústavnosti v rámci ústavního systému. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy šlo o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity zdejšího soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [srov. čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod; v praxi pak např. rozsudek ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
6. Pokud přitom Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení části I. výroku napadeného rozhodnutí městského soudu ve shora zmíněné bagatelní výši nepřevyšující 10 000 Kč, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, jež by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu.
7. Jakkoli si Ústavní soud dokáže představit i odlišné právní vyhodnocení zjištěné skutkové situace, nelze přehlédnout, že se daná věc pohybuje výhradně na úrovni výkladu zákona. Z obsahu ústavní stížnosti se přitom nepodává prakticky žádná ústavněprávní relevantní argumentace, neboť stěžovatelé v ní v podstatě pouze rekapitulují zjištěné okolnosti a obsah obou soudních rozhodnutí a polemizují se závěry městského soudu, když nabízejí jiný výklad zákonné úpravy. Takový přístup je však nedostatečný, požadují-li stěžovatelé, aby Ústavní soud podrobil věcnému přezkumu napadený výrok z hlediska ústavnosti.
8. Stěžovatelé ve skutečnosti jen polemizují s právním hodnocením jejich věci a domáhají se tak jen jejího přehodnocení, což však nepožívá ústavní ochrany (právo na soudní ochranu neznamená právo na vyhovění návrhu podanému soudu). Městský soud rekapituloval důvody obvodního soudu a dospěl ke stejnému závěru jako obvodní soud a vyložil (bod 28), že stěžovatelé k uplatnění tohoto požadavku na uhrazení částky ve výši 6 122,60 Kč s příslušenstvím nejsou aktivně legitimováni, protože právně zastoupena advokátem v předchozím soudním řízení byla pouze první vedlejší účastnice, nikoli stěžovatelka v postavení její opatrovnice. Pouze první vedlejší účastnici tedy mohly vzniknout náklady s právním zastoupením, ty však neuplatnila. Navíc městský soud mezi uzavřením smlouvy o právní pomoci s první vedlejší účastnicí a porušením právní povinnosti vedlejším účastníkem neshledal příčinnou souvislost, když nejde o náklady spojené s péčí o zdraví a řízení o schválení právního jednání ani nevyžaduje, aby první vedlejší účastnice byla v tomto řízení advokátem právně zastoupena, protože je vždy zastoupena procesním opatrovníkem. Městský soud tak napadeným výrokem potvrdil VII. výrok rozsudku obvodního soudu zamítající žalobu stěžovatelů na zaplacení částky ve výši 6 122,60 Kč s příslušenstvím.
9. Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora zmíněnou zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, s přihlédnutím k bagatelní výši žalované částky a na základě stěžovateli předestřené argumentace, neshledal Ústavní soud z hlediska své působnosti soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry městského soudu k I. výroku jeho rozsudku přehodnotit.
10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu