ECLI:CZ:US:2023:4.US.1701.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1701/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Alice Crites a Michaela Rabinovitz, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023 č. j. 28 Cdo 415/2023-586, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2022 č. j. 18 Co 187, 188/2022-553 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. července 2021 č. j. 18 C 53/2014-485, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. prosince 2021 č. j. 18 C 53/2014-512, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a právnické osoby Muzeum města Prahy, příspěvková organizace, sídlem Kožná 475/1, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízeních, která byla ukončena napadenými rozhodnutími, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a bylo porušeno jejich vlastnické právo.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že právní předchůdkyně stěžovatelů se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala zaplacení částky 2 274 256 Kč s příslušenstvím a další žalobou částky 2 026 849 Kč s příslušenstvím, jako bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jejího spoluvlastnického podílu na konkretizovaných nemovitých věcech v katastrálním území Staré Město, přičemž řízení o těchto žalobách bylo spojeno. Obvodní soud napadeným rozsudkem (třetím v pořadí), ve znění doplňujícího usnesení uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 292 472,53 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a stejnou částku stěžovateli (II. výrok), zastavil řízení v části, kterou se stěžovatelka a stěžovatel domáhali zaplacení specifikovaného úroku z prodlení (III., IV., VII. a VIII. výrok), zamítl žalobu v částech, jimiž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 847 621,14 Kč s příslušenstvím a stěžovatel stejné částky s příslušenstvím (V. a VI. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (IX. až XI. výrok). Obvodní soud posuzoval uplatněný nárok podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž k vydání bezdůvodného obohacení je pasivně věcně legitimována vedlejší účastnice. Výše bezdůvodného obohacení nemůže být odvozena od dohody uzavřené vedlejší účastnicí s ostatními spoluvlastníky, ale musí být určena znalcem, aby byla postavena najisto výše obvyklého nájemného v rozhodných obdobích za jednotlivé místnosti podle jejich využitelnosti.
3. Na základě odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích ve věci samé V. a VI. v rozsahu částek 375 580 Kč s příslušenstvím a 317 680 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců a ve výrocích o nákladech řízení IX., X. a XI. (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění vyjádřil souhlas se všemi závěry obvodního soudu, který své rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil a vypořádal se všemi právně významnými skutečnostmi pro danou věc; mimo jiné také vysvětlil, proč vycházel z jiného než stěžovateli preferovaného a pro ně výhodnějšího znaleckého posudku. V odvolacím řízení městský soud provedl důkaz novým znaleckým posudkem Vysoké školy ekonomické předloženým stěžovateli, který se kriticky vyjadřoval k posudku znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a. s. (dále jen "GTV"), z něhož soudy vycházely, nicméně i přes chyby tohoto posudku byla výsledná částka za jeden rok odhadu nájemného podle městského soudu prakticky totožná, byť šlo o různá období. Správně podle městského soudu rozhodl obvodní soud i o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tj. podle principu úspěchu ve věci, neboť nebyly dány podmínky pro postup podle §142 odst. 3 o. s. ř., protože výše plnění nezávisela na znaleckém posudku; posudkem byla toliko prokázána důvodnost obrany vedlejší účastnice proti stěžovateli uplatněnému nároku, který vycházel z dohody uzavřené vedlejší účastnicí s ostatními spoluvlastníky předmětné budovy.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud zjištěním, že stěžovatelé neformulovali žádnou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost, a dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení bylo dovolání objektivně nepřípustné. Dále připomenul, že v dovolacím řízení se může zabývat toliko otázkami právními, nikoliv skutkovými, takže se bez dalšího nemůže vyjadřovat ani k hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, tedy ani k hodnocení důkazu znaleckým posudkem, když u tohoto druhu důkazů se toliko hodnotí, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat a zda nejsou v rozporu s ostatními důkazy a s pravidly logického myšlení, přičemž z těchto hledisek soudy formulovaly důvody upřednostňující posudek GTV, z něhož při rozhodování vycházely. Výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí věci bez právního důvodu odpovídá u nemovité věci v zásadě částce vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci zpravidla formou nájmu, jehož rozsah bývá určován znaleckým posudkem, a nelze ji bez dalšího dovodit z neplatné nájemní smlouvy uzavřené mezi stranami konkrétního sporu nebo dokonce z nájemní smlouvy uzavřené mezi odlišnými subjekty, neboť je třeba zohlednit individuální autonomii vůle jednotlivých smluvních stran. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 13. 2. 2019 sp. zn. 28 Cdo 4337/2018) je pro určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí nemovité věci rozhodný aktuální stav a její skutečné využití.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, ve stručnosti řečeno, že ve věci nebylo rozhodováno podle závěrů znaleckého posudku, který si vyžádal obvodní soud, a že soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházely z nesprávné výměry plochy. Podle stěžovatelů obecné soudy postupovaly nesprávně, když určily výši bezdůvodného obohacení (respektive její náhrady) za pomoci podlahové plochy zjištěné na základě posudku znaleckého ústavu GTV, protože tento znalecký posudek se nevyrovnává s tím, že některé prostory v uvedené budově nebyly využívány jako obchodní, ač mohly, což také vedlo k nesprávnému zjištění výše bezdůvodného obohacení. Městský soud přitom konstatoval, že posudek ústavu GTV trpí mimo jiné metodologickými vadami, přesto z něho vycházel, když v tomto posudku určená výše bezdůvodného obohacení se má v zásadě shodovat s jinými znaleckými posudky; v tomto ohledu ovšem městský soud nezohlednil, že tyto znalecké posudky byly vyhotoveny s odstupem pěti let.
6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich právní předchůdkyně postupovala správně, když se domáhala stejné výše náhrady, jakou vedlejší účastnice poskytovala ostatním spoluvlastníkům předmětné budovy, protože žádný důvod pro odlišení - ani soudy zmiňovaná specifická autonomie vůle - zjistitelný podle stěžovatelů není. Jak již bylo uvedeno, podle stěžovatelů měly pro zjištění výše bezdůvodného obohacení soudy vycházet z posudku znalkyně Ing. Ludmily Kohoutové a v případě pochybností o výměře plochy, kterou vedlejší účastnice na úkor stěžovatelů využívala, měly vycházet z posudku znaleckého ústavu obchodní společnosti Moore Stephens ZNALEX, s. r. o. (dále jen "ústav ZNALEX"). K posudku ústavu GTV stěžovatelé ještě v ústavní stížnosti namítají, že neoceňuje asi 13 % plochy, jež přitom rovněž musí být zahrnuta do výpočtu výše bezdůvodného obohacení. Konkrétně pak stěžovatelé namítají, že naposledy uvedený zpracovatel znaleckého posudku do podlahové plochy nezapočítával kuchyňky, plochu recepce a plochu sociálních zařízení. Toto metodické pochybení podle stěžovatelů představuje částku přesahující 528 000 Kč za rok v rámci povinnosti vedlejšího účastníka k náhradě bezdůvodného obohacení. Stěžovatelům konečně nemůže jít k tíži, že vedlejší účastník některé prostory využívá méně lukrativním způsobem jako studovnu a knihovnu, když také u nich se mělo vycházet z toho, že mohou být použity jako obchodní prostory. Stěžovatelé konečně nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro postup podle §142 odst. 3 o. s. ř., neboť podle městského soudu v dané věci sporná plnění nezávisela na znaleckém posudku, nýbrž znaleckým posudkem byla toliko prokázána důvodnost obranných námitek vedlejšího účastníka proti uplatněnému nároku, vycházejícího z obsahu dohody s ostatními spoluvlastníky ze dne 3. 5. 2004. Podle stěžovatelů je přitom irelevantní, zda na základě znaleckého posudku bylo žalováno, naopak je podle nich rozhodující, zda ve věci bylo podle znaleckého posudku skutečně rozhodováno. Opírala-li svůj původní žalobní návrh matka stěžovatelů o dohodu, kterou uzavřel vedlejší účastník s ostatními spoluvlastníky budovy, pak podle stěžovatelů postupovala správně, protože jí požadovaná výše náhrady za bezdůvodné obohacení podle stěžovatelů odpovídá i výši, ke které dospěla ve znaleckém posudku, vypracovaným z podnětu soudu, Ing. Ludmila Kohoutová, když tento posudek, jak uvedeno výše, nebyl ve věci použit. K důvodnosti postupu podle §142 odst. 3 o. s. ř. pak stěžovatelé odkazují rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016 sp. zn. 28 Cdo 1443/2015 nebo na nález ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08 (N 36/52 SbNU 367).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud (po odstranění vady plné moci udělené stěžovatelem) posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji působnost tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Takovou vadu Ústavní soud ve věci stěžovatelů nezjistil. Těžiště stížnostní argumentace spočívá v jejich nesouhlasu s hodnocením provedených znaleckých posudků obecnými soudy. Stěžovatelé preferují ty znalecké posudky, které určují nejvyšší ekvivalent úplaty na jednotku plochy, resp. určují maximální možnou plochu, přičemž vzájemná kombinace obou těchto parametrů by stěžovatelům přinesla nejvyšší náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé vedlejší účastnici. Z napadených rozsudků obvodního soudu a městského soudu vyplývá, že skutečně zásadní rozdíl mezi posudkem ústavu GTV a posudkem upřednostňovaným stěžovateli ústavu ZNALEX je ve skutečnosti v tom, jak mají být hodnoceny prostory využívané vedlejší účastnicí jako studovna a knihovna (označovaných také jako prostory 3a - 3d; srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, které bylo vydáno v související věci). V odůvodnění napadených rozsudků je ale vysvětleno, že tyto prostory nemohou být bez dalšího - už jen s ohledem na nutnost eventuální stavební úpravy a s ní souvisejícím správním řízením - používány jako obchodní prostory a naopak musí být hodnoceny jako kanceláře, čemuž ostatně odpovídá i jejich využití jako studovna a knihovna.
10. V napadených rozsudcích se obecné soudy zabývaly i posouzením tzv. zázemí (kuchyněk a recepce). Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené postavení, umožňující mu zabývat se jen takovými vadami řízení, které představují ústavněprávní diskrepanci, přitom nenachází prostor k tomu, aby do úvah obecných soudů o hodnocení (respektive ocenění) sociálního zázemí, učiněných na základě znaleckých posudků, zasahoval. Stěžovatelé v této souvislosti naznačují, že prostory tohoto typu představují asi jen 13 % plochy, z níž je možno výši bezdůvodného obohacení počítat. Navíc Nejvyšší soud sám v napadeném usnesení odkázal na svoji judikaturu prezentovanou například usnesením sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, z níž lze dovodit, že pro určení výše bezdůvodného obohacení je rozhodující aktuální způsob využití příslušného prostoru nemovité věci, kterýžto závěr Ústavní soud akceptuje.
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nepřinášejí žádnou hlubší argumentaci zpochybňující závěr obecných soudů, že výše náhrady za bezdůvodného obohacení za užívání nemovité věci bez právního důvodu (jako v nyní posuzované věci) má být určena primárně na základě znaleckého posudku a není rozhodující, že vedlejší účastnice s jinými, od stěžovatelů odlišnými, osobami uzavřela v minulosti dohodu, na základě níž jiným spoluvlastníkům domu platila úhradu za užívání domu v částkách vyšších, než k jakým většinově dospěly znalecké posudky (vedlejší účastnice přitom během řízení uvedla, že tato dohoda již není aktuální). K tomu příhodně konstatoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že je třeba respektovat autonomii vůle a tedy okolnost, že bylo na uvážení vedlejší účastnice, jakou úhradu bude spoluvlastníkům budovy, s nimiž se takto dohodla, poskytovat za její užívání.
12. Obecné soudy v napadených rozhodnutích objasnily důvody, pro které posudek znalkyně Ing. Ludmily Kohoutové považovaly za nesprávný, a proto z něho nevycházely (byť jeho zpracování zadal obvodní soud), a vysvětlily, proč upřednostnily posudek znaleckého ústavu GTV; obvodní soud k tomu v napadeném rozsudku uvedl, že výpočty porovnával na základě přepočtu stěžovateli žalovaných jednotlivých období; stěžovatelé se s tímto přístupem ve stížnostní argumentaci nevyrovnávají.
13. Ústavní soud akceptuje i postup obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení toliko na základě kritéria částečného úspěchu ve věci podle §142 odst. 2 o. s. ř. a nikoliv podle §142 odst. 3 o. s. ř., který pravidlo částečného úspěchu ve věci modifikuje mimo jiné pro situace, záviselo-li rozhodnutí soudu na znaleckém posudku. Z napadených rozhodnutí lze dovodit, že výše plnění přiznaná stěžovatelům nebyla přímo závislá na znaleckém posudku, neboť znaleckým posudkem byla prokázána zejména důvodnost obrany vedlejší účastnice, když stěžovatelé (respektive jejich právní předchůdkyně) vycházeli z toho, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení měla být určena v souladu s dohodou mezi vedlejší účastnicí a ostatními spoluvlastníky budovy. K tomu Ústavní soud dodává, že podle judikatury (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2013 č. j. 1 Cmo 229/2013-350) nejistota o výši plnění na základě znaleckého posudku může být při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohledněna jen tehdy, neznal-li částečně úspěšný účastník na počátku řízení výši jím uplatněného nároku a ani znát nemohl, a nikoliv tehdy, kdy při určení výše nároku vycházel z jiných (fundovaných) důkazů. Stěžovatelé si k tomuto postupu soudu ve stížnostní argumentaci vystačí s východiskem opačným, kdy je podle nich rozhodující, zda ve věci bylo nakonec skutečně rozhodováno podle znaleckého posudku, a nikoliv to, zda bylo podle znaleckého posudku i žalováno. K tomu Ústavní soud ještě uvádí, že obecné soudy i výroky o náhradě nákladů řádně a dostatečně odůvodnily a Ústavnímu soudu do nich nepřísluší zasahovat (též s ohledem na zdrženlivost, která plyne z jeho judikatury k rozhodování o náhradě nákladů řízení).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu