ECLI:CZ:US:2023:4.US.172.23.1
sp. zn. IV. ÚS 172/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 50 To 257/2022-364 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. července 2022 č. j. 3 PP 157/2021-319, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 7. 2022 č. j. 3 PP 157/202-319 byla podle §88 odst. 1 trestního zákoníku zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody, a to v trvání sedmi let a šesti měsíců uloženého rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. 6 To 102/2015, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. 10 T 11/2015, a v trvání jednoho roku uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 2 T 81/2015 ve spojení s usnesením městského soudu sp. zn. 67 To 237/2021.
3. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2022 č. j. 50 To 257/22-364 bylo ke stížnosti stěžovatele usnesení okresního soudu zrušeno a bylo nově rozhodnuto obdobným výrokem s tím, že bylo rozhodnuto podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a bylo v něm opraveno datum narození stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se cítí poškozen tím, že před krajským soudem nebyl osobně slyšen. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2005 sp. zn. I. ÚS 793/04 (N 188/39 SbNU 3). Podotýká přitom, že krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání přesto, že o slyšení i výslovně žádal.
5. Kromě toho stěžovatel upozorňuje, že v řízení došlo k průtahům, když trvalo přibližně 1,5 roku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Co se týče usnesení okresního soudu, to bylo již dříve zrušeno usnesením krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost v této části za návrh, k jehož projednání není příslušný.
8. U zbývající části návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje důležitost zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti stran, vyplývajících z čl. 96 odst. 1 Ústavy a z čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i z práva na spravedlivý proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy. Z jeho judikatury nicméně též vyplývá, že tyto zásady platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, to jest o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu kupříkladu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti stran vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání.
11. V posuzované věci jde o otázku uplatnění zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti stran ve vykonávacím řízení, a to v případě, kdy je rozhodováno stížnostním soudem o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud má za to, že k jejímu zodpovězení je na místě se inspirovat kritérii, jaká formuloval již při řešení otázky nezbytnosti osobního slyšení před odvolacím soudem v usnesení ze dne 25. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 102/06. Jak tehdy s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvedl, "nutnost takovéhoto osobního slyšení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, s přihlédnutím k charakteru řízení a ke způsobu, jakým v něm byly prezentovány a chráněny zájmy obhajoby, to vše viděno ve světle důležitosti projednávané věci pro obviněného. Při takovémto zvažování může hrát roli např. to, zda obviněný byl slyšen alespoň v prvé instanci, zda na jednání byly rozhodovány otázky právní či skutkové, zda byly projednávány skutečnosti mající význam pro závěr o vině či nevině, či zda soud byl či nebyl vázán reformationis in peius (zákazem změny k horšímu). Přihlédnout lze i k potřebě přiměřené délky řízení (srovnej Fejde v. Sweden). Přítomnost obviněného na jednání odvolacího soudu bude nutná zpravidla např. tehdy, pokud na něm má být rozhodnuto, zda důkazy shromážděné prvou instancí byly dostatečné pro závěr o vině obviněného. Na druhou stranu sám fakt, že odvolací soud má plnou jurisdikci přezkoumat věc jak po stránce skutkové, tak právní, neznamená automaticky nutnost veřejného slyšení. Vždy je třeba dbát základních institucionálních záruk spravedlnosti trestního procesu v podobě práva obviněného na kontradiktorní řízení. To vyžaduje, aby strany měly možnost se vyjádřit k námitkám a důkazům předloženým stranou druhou. Národní právní řády mohou toto právo zakotvené Úmluvou zajistit různými způsoby."
12. Nutno uvést, že v posuzované věci soudem nebylo rozhodováno o vině stěžovatele, a jde-li o trest, bylo rozhodováno toliko o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který již byl uložen dříve. Zároveň si lze povšimnout, že stěžovatel nenamítá absenci slyšení před soudem rozhodujícím v prvém stupni.
13. Vzhledem k tomu Ústavní soud zastává názor, že požadavky na kontradiktornost trestního procesu a rovnost stran, byť bylo jednáno bez stěžovatelovy přítomnosti, nebyly v dané věci porušeny.
14. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 793/04, neboť skutkové okolnosti tehdejšího případu byly zcela odlišné (šlo v něm o absenci možnosti osobně vypovídat v prvé i druhé instanci při rozhodování soudů v občanskoprávním řízení ve věci samé).
15. Co se týče namítaných průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu