ECLI:CZ:US:2023:4.US.1720.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1720/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky O. T., zastoupené Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2022 č. j. 47 To 204/2021-23 a usnesení Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Olomouc, oddělení odhalování daňových podvodů ze dne 31. března 2021 č. j. GŘC-344-278/TČ-2020-835430, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Generálního ředitelství cel, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i její práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Olomouc, oddělení odhalování daňových podvodů (dále jen "policejní orgán") ze dne 31. 3. 2021 č. j. GŘC-344-278/TČ-2020-835430 bylo podle §79g odst. 1 ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění finančních prostředků ve výši 5 200 000 Kč, nalezených při prohlídce jiných prostor v bezpečnostní schránce č. 52 v pobočce obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. v Olomouci, vedené na jméno stěžovatelky, jako náhradní hodnoty, když nelze zajistit věc, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z ní.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 47 To 204/2021-23 byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Zajištění náhradní hodnoty podle §79g odst. 1 trestního řádu je možné pouze na základě relevantních poznatků o původní existenci výnosu z trestné činnosti v dispozici povinné osoby a následného úniku takového výnosu (původní věci) z její dispozice. Bez takových poznatků nelze vůbec vyhodnotit naplnění příslušných zákonných požadavků, zejména plynoucích z §79g odst. 1 věty druhé trestního řádu, podle něhož lze náhradní hodnotu zajistit pouze "osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci" (to jest, že u takové konkrétní osoby musely být naplněny požadavky stanovené v §79a odst. 1 téhož zákona). Těmito nezbytnými skutkovými předpoklady se rozhodující orgány nezabývaly.
5. Podle napadených rozhodnutí má být podstatou věci tvrzená škoda na dani z přidané hodnoty a dani z příjmů právnických osob, ovšem existence výnosu z trestné činnosti na straně pachatele nebo jiné osoby je znak principiálně odlišný od existence škody (výnos obecně nemusí nutně odpovídat způsobené škodě). Příslušné orgány se nijak nezabývaly otázkou, zda právě stěžovatelka získala nějaký výnos z prověřované trestné činnosti, zda se v její dispozici v tomto směru nacházela jakákoliv "zajistitelná" věc, u níž by snad následně z jakéhokoliv důvodu zanikla možnost zajištění, a jaká byla hodnota takto "uniklé" věci. Postižení majetku stěžovatelky tak bylo projevem libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
8. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, §62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
9. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
10. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
11. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
12. Ústavní soud se zaměřil na posouzení podle uvedených ústavněprávních kritérií s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
13. Předmětná rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění probíhá v režimu §79g odst. 1 ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelčina tvrzení v ústavní stížnosti o nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou přiléhavá. I když je pravdou, že §79a odst. 1 trestního řádu se zmiňuje o výnosu z trestné činnosti, zatímco usnesení policejního orgánu o způsobené škodě, a že nejde o pojmy totožné, je zároveň zřejmé, že jde o pojmy provázané, a že vznikla-li šetřenou činností daná škoda, pak zjevně v této souvislosti vznikl i výnos z trestné činnosti, jehož výše s výší způsobené škody určitým způsobem koreluje. Nepřesnost odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom v takovýchto směrech nutno hodnotit ve světle toho, že závěry v této fázi trestního procesu činěné nemusejí být postaveny najisto, a nároky, jaké lze na rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímní povaze, klást, nelze srovnávat s nároky vznášenými například na konečná rozhodnutí o vině a trestu. Usnesení policejního orgánu zachycuje, byť nikoli detailní, vylíčení skutkového děje, ke kterému mělo dojít, včetně úlohy stěžovatelky, a lze z něj dovodit způsob, jakým mělo dojít k výnosu z trestné činnosti.
14. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu