ECLI:CZ:US:2023:4.US.1740.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1740/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jána Tallo, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem, sídlem Malé náměstí 73, Benešov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2023 č. j. 8 As 319/2021-28 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2021 č. j. 11 Ad 6/2021-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ministryně obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel, jehož služební poměr vojáka z povolání zanikl odchodem do starobního důchodu v roce 2003, zaslal dne 24. 1. 2021 tehdejšímu ministru obrany žádost o poskytnutí v ní uvedených informací, žádost o vydání nového rozhodnutí a žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti.
3. Státní tajemník ministerstva obrany řízení usnesením ze dne 16. 2. 2021 č. j. MO 36653/2021-7542 zastavil, neboť žádost žadatele neodůvodňuje zahájení nového řízení.
4. Odvolání stěžovatele tehdejší ministr obrany rozhodnutím ze dne 8. 4. 2021 č. j. MO 94292/2021-8694 zamítl.
5. Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
6. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud nejprve zdůraznil, že výroky i odůvodnění obou správních rozhodnutí naplňují zákonem i judikaturou vyžadované náležitosti, pročež je nepovažuje za nepřezkoumatelná. Touto vadou pak netrpí ani rozsudek městského soudu. Nejvyšší správní soud ve správním spise ověřil, že stěžovatel podal žádost o nové rozhodnutí podle §101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"). Také správní orgány ji jako takovou posuzovaly. Až městský soud, aniž by k tomu směřovala žalobní námitka, začal řešit otázku, zda bylo možné řízení obnovit a zda k tomu byly splněny příslušné podmínky. Na věc tedy aplikoval nesprávná zákonná ustanovení, jež aplikována být neměla, čímž se dopustil nesprávného právního posouzení věci. Tento postup však nevedl ke zrušení napadeného rozsudku městského soudu, protože městský soud by po dílčí úpravě odůvodnění (uvedení správných zákonných ustanovení) postupoval zcela shodně. Nejvyšší správní soud proto nepřistoupil ke zrušení rozsudku městského soudu, byť se nemohl ztotožnit s odkazy městského soudu na právní úpravu obnovy řízení. Jeho klíčové závěry a na ně navazující výrok rozsudku však považuje za správný.
7. Nejvyšší správní soud k věci samé shledal, že stěžovatel žádost ministru obrany o nová rozhodnutí odůvodnil změnou judikatury z materiálního pojetí rozhodnutí na materiálně-formální pojetí rozhodnutí. Zatímco dříve správní orgány jeho podání vyřizovaly jako stížnosti, nyní by o nich musely rozhodnout. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že i před touto změnou šlo o správní akty způsobilé stěžovatele zkrátit na jeho právech a bylo tedy proti nim možné podat správní žalobu. Ve shodě s městským soudem má také za to, že skutečným důvodem pro stěžovatelovu žádost o nové rozhodnutí (městským soudem nesprávně označenou za žádost o obnovu řízení) je jeho nespokojenost s výsledkem správního řízení, pročež se snaží přinášet další podněty zpochybňující podklady pro rozhodnutí za účelem dosažení pro sebe příznivějšího výsledku. Souhlasit je třeba také se závěrem, ve kterém městský soud konstatuje, že v případě nového posouzení by šlo pouze o formální změnu, která by se týkala označení nového rozhodnutí a jeho náležitostí, přičemž obsah (tzn. vyhovění či nevyhovění dané žádosti) by byl zcela zachován. Nejvyšší správní soud rovněž dovodil, že novým rozhodnutím podle §101 písm. b) správního řádu by bylo moci být opakovaně podané žádosti vyhověno jen tehdy, změnily-li by se podmínky, za kterých bylo v původním řízení rozhodováno. To se však v posuzované věci nestalo a závěry správních orgánů jsou tak zákonné a správné.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel zejména zdůrazňuje, že tato ústavní stížnost je poslední možností, jak se ve sporu o uplatněných nárocích trvajícím 20 let, může domoci provedení správního řízení, které bude ukončené pravomocným rozhodnutím podle správního řádu. Tohoto postupu se nedomohl ani žalobami proti nečinnosti správního orgánu, ani žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. V současném řízení sice správní orgán vydal rozhodnutí podle správního řádu, které má formální náležitosti podle §68 a §69 správního řádu, ale neprovedl správní řízení tak, jak ukládá §101 správního řádu. Stěžovatel nebyl seznámen s podklady rozhodnutí, přičemž správní orgán neměl tyto podklady k dispozici, a tyto nejsou uvedeny ve správním spisu. Správní orgán tak rozhodoval o důvodech zastavení řízení, které znal z úřední činnosti a odůvodnil zastavení řízení tím, že žádosti byly "projednány a rozhodnuty" a "uplynula promlčecí doba u všech žadatelem uplatňovaných nároků", což představuje libovůli v jeho rozhodování. Uvedené důvody jsou irelevantní ve vztahu k žádosti o nové rozhodnutí a jsou v rozporu s §102 odst. 6 správního řádu. Není jasné, zda by důvody zamítnutí původních žádostí obstály v řízení o novém rozhodnutí, zda může existovat rozhodnutí v materiálním smyslu s vyznačenou doložkou právní moci, nebo rozhodnutí v materiálním smyslu s kladným výrokem. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je též v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. V rozhodnutí není řádně odůvodněn odklon od ní a není podán návrh rozšířenému senátu na změnu posouzení uplatněných podmínek pro provedení nového řízení. Správní soudy neposkytly soudní ochranu stěžovateli, když jak v minulosti, tak v současném řízení, správní orgán jedná nezákonným způsobem. Navíc napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je překvapivý, protože popírá svá dřívější rozhodnutí ve věci institutu tzv. nového rozhodnutí upraveného v §101 písm. b) správního řádu i ustálenou judikaturu v těchto věcech a tuto změnu řádně neodůvodňuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry Nejvyššího správního soudu jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry městského soudu za akceptabilní, přičemž řádně odůvodnil, proč nepřistoupil ke zrušení rozsudku městského soudu, byť je tento zatížen určitými vadami (sub 6). Ústavní soud na klíčovém závěru Nejvyššího správního soudu (sub 7) - tedy, že nebyly splněny podmínky k aplikaci §101 písm. b) správního řádu - neshledal cokoliv neústavního, respektive v čem by spatřoval prostor pro svůj případný kasační zásah. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že otázka, zda bylo o jednotlivých podnětech stěžovatele rozhodnuto, byla již dříve řešena Nejvyšším správním soudem a následně Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1257/13). Nutno konstatovat, že stěžovatel kromě rozporování dílčího posouzení správních soudů žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci zejména k uplatněné námitce možného použití §101 písm. b) správního řádu v ústavní stížnosti nepředestřel. V závěrech Nejvyššího správního soudu nelze spatřovat pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší správní soud se také obsáhle zabýval dalšími námitkami stěžovatele, přičemž na jeho precizní a ústavně zcela konformní závěry uvedené v bodech 32 až 39 napadeného rozsudku stačí pro úplnost odkázat.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu