ECLI:CZ:US:2023:4.US.1749.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1749/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. V., zastoupeného Mgr. Ivanou Křenkovou, advokátkou, sídlem Příční 197, Uničov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2023 č. j. 8 To 149/2023-57, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2023 č. j. 8 To 149/2023-57 byla porušena stěžovatelova práva na soudní ochranu a na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2023 č. j. 8 To 149/2023-57 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na obhajobu zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 21 PP 215/2021 se podává, že okresní soud usnesením ze dne 26. října 2021 č. j. 21 PP 215/2021-29 rozhodl podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, stanovil zkušební dobu a uložil mu povinnost dostavit se k probačnímu úředníkovi a zdržet se ve zkušební době požívání omamných a psychotropních látek. Na základě zjištění, že stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil, okresní soud usnesením ze dne 27. 4. 2023 č. j. 21 PP 215/2021-49 rozhodl, že podle §91 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v délce trvání tří let ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 273/2013 a zbytek trestu uložený mu týmž soudem pod sp. zn. 2 T 26/2017 v délce trvání čtyřiceti osmi měsíců.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel podle §143 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu včas stížnost, kterou blíže neodůvodnil, přesto přezkoumal napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo, avšak stížnost neshledal důvodnou, neboť se ztotožnil s názorem okresního soudu v tom, že stěžovateli byla dána šance v podobě podmíněného propuštění, ale stěžovatel prokazatelně nevyhověl podmínkám, které mu byly při podmíněném propuštění stanoveny, kdy nedodržuje přiměřené omezení zdržet se ve zkušební době požívání návykových a psychotropních látek, neplní probační plán, neboť nespolupracuje s probačním úředníkem, a nedostavuje se na osobní konzultace.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel rekapituluje, že usnesením okresního soudu č. j. 21 PP 215/2021-49 bylo rozhodnuto, že vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn, neboť se ve stanovené zkušební době neosvědčil. Proti tomuto usnesení podal dne 2. 5. 2023 blanketní stížnost s tím, že ji odůvodní ve lhůtě do 30 dnů. Tato lhůta uplynula dnem 2. 6. 2023 a odůvodnění stížnosti bylo okresnímu soudu doručeno poslední pracovní den před jejím uplynutím, tj. dne 1. 6. 2023. Krajský soud však na doplnění odůvodnění stížností zjevně nevyčkal a již dne 30. 5. 2023 vydal napadené rozhodnutí, aniž si ověřil, zda již stěžovatel odůvodnění stížnosti okresnímu soudu doručil. Takto krajský soud postupoval i přesto, že stěžovateli nestanovil ani jinou konkrétní lhůtu pro doplnění jeho stížnosti a neuvedl ani důvody, proč na odůvodnění stěžovatelovy stížnosti nevyčkal.
5. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 16. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 478/20 (N 150/101 SbNU 53) nebo ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 816/20 (N 106/100 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], na jejímž základě dovozuje, že krajský soud měl vyčkat na doplnění odůvodnění jeho stížnosti podané ve smyslu §141 a násl. trestního řádu a když tak nepostupoval, porušil stěžovatelova základní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkovi a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření.
8. Krajský soud jen lapidárně uvedl, že v celém rozsahu odkazuje na odůvodnění "citovaného" rozhodnutí. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
9. Krajské státní zastupitelství v Brně na výzvu k vyjádření nereagovalo, proto v souladu s poučením má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
10. Vyjádření krajského soudu nezasílal Ústavní soud stěžovateli na vědomí, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti a na argumentaci stěžovatele nereagovalo.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V. a) Obecná východiska
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud není vrcholem soustavy soudů a zpravidla neposuzuje ani výklad a použití podústavního práva provedené obecnými soudy. Výjimku tvoří případy, kdy výklad podústavního práva, jenž obecné soudy zvolily, založil porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně souladný, anebo je výrazem zřejmého opomenutí příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. K problematice blanketního opravného prostředku uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119), že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi jde především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.
13. V nálezech ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1692/18 (N 150/90 SbNU 443) a ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3955/19 (N 65/99 SbNU 224) se Ústavní soud zabýval případy, kdy si stěžovatelé (jejich obhájci), vytvořili výše zmíněný předpoklad, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, které zaslali v dodatečné a předem oznámené lhůtě, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly nebo mohly mít. Ústavní soud v těchto nálezech dovodil, že právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá neústavnost daného rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443) a ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)].
14. K blanketní stížnosti se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), v němž řešil mimo jiné otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část §143 odst. 1 trestního řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod, a že je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (bod 93. odůvodnění nálezu). Důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§2 odst. 4 trestního řádu); tento požadavek je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a žádá-li tato osoba, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení [srov. nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 905/20 (N 98/100 SbNU 144), bod 15. odůvodnění].
V. b) Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc
15. Shora uvedená obecná východiska uplatněná na posuzovanou věc vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Stěžovatel v blanketní stížnosti jednoznačně oznámil svůj záměr stížnost doplnit o odůvodnění, a to včetně doby, do kdy tak hodlá učinit. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud však nezmínil, že stěžovatel vyjádřil záměr stížnost doplnit, ani neuvedl žádný relevantní důvod, pro nějž by bylo nutno o stížnosti rozhodnout neprodleně.
17. Za této procesní situace byl krajský soud podle Ústavního soudu povinen vyčkat stěžovatelem avizovaného odůvodnění stížnosti anebo mu určit jiný termín, dokdy musí odůvodnění stížnosti doplnit.
18. Krajským soudem přezkoumávané usnesení okresního soudu se věcně týkalo závažné otázky bezprostředně související s osobní svobodou stěžovatele (jak bylo uvedeno výše), takže případné o několik dnů delší vyčkání krajského soudu na avizované doplnění stížnosti nemohlo být nikomu na újmu, bylo však v zájmu stěžovatele.
VI. Závěr
19. Krajský soud tím, že rozhodl o instanční stížnosti, aniž by vyčkal na stěžovatelem ohlášené doplnění odůvodnění stížnosti, ani si u okresního soudu neověřil, zda již bylo toto podání doručeno, nebo stěžovateli nestanovil konkrétní lhůtu pro doplnění blanketního podání, když v odůvodnění napadeného usnesení neuvedl relevantní důvod pro nutnost vydat rozhodnutí neprodleně, porušil práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť má za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu