ECLI:CZ:US:2023:4.US.1761.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1761/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Jany Horčičkové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023 č. j. 25 Cdo 1999/2022-217, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jakuba Hořejšího, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 94 380 Kč s příslušenstvím, jako náhrady nákladů vynaložených na opravu konkretizovaného bytu v důsledku jeho vytopení vodou unikající z prasklého uzávěru vody ve výše položeném bytě obývaném vedlejším účastníkem (oba byty ve vlastnictví stěžovatelky). Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2019 č. j. 14 C 35/2018-131, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 11. 2019 č. j. 14 C 35/2018-135, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 51 Co 16/2020-149, rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 25 Cdo 1817/2020-167 zrušil obě tato rozhodnutí a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
3. V další fázi obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2021 č. j. 14 C 35/2018-182 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce žalovanou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Věc posoudil podle §2210 a 2257 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu (dále jen "nařízení č. 308/2015 Sb."), a uzavřel, že byly splněny předpoklady odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu, neboť porušil zákonnou povinnost provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné výměny, a v příčinné souvislosti s tím došlo k poškození uzávěru vody, která následně protekla do spodního bytu a způsobila škodu ve výši uplatněné žalobou.
4. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2022 č. j. 16 Co 29/2022-203 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o platební povinnosti vedlejšího účastníka a jeho povinnosti nahradit státu náklady řízení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním posouzením obvodního soudu, který vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, a uvedl, že skutečnost, zda ventil byl vadný nebo byl vadně namontován, nemůže mít vliv na odpovědnost vedlejšího účastníka (podle §2910 občanského zákoníku) za škodu způsobenou protečením vody do bytu nacházejícího se pod bytem, jehož nájemcem byl vedlejší účastník.
5. Rozsudek městského soudu napadl vedlejší účastník dovoláním, které Nejvyšší soud shledal přípustným pro řešení otázky odpovědnosti nájemce za škodu způsobenou vytopením spodního bytu v důsledku prasklého uzávěru vody pod umyvadlem nacházejícím se v horním bytě pronajatém nájemci, která dosud za daných skutkových okolností nebyla dovolacím soudem řešena, a důvodným, proto napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu potvrzující I. výrok rozsudku obvodního soudu a žalobu zamítl (I. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi (II. a III. výrok) a České republice (IV. výrok). V odůvodnění uvedl, že nebylo-li o důvodu havárie zjištěno, že rozlomení chybně namontovaného a vadného ventilu nemohl vedlejší účastník předvídat ani při dodržení pravidelných kontrol vodovodních kohoutků a že ani při pravidelné kontrole nemohl rozpoznat vadu materiálu ventilu či jeho chybnou instalaci, nelze dovodit, že by škoda vznikla v důsledku porušení zákonné povinnosti nájemce provádět běžnou kontrolu předmětu nájmu. Uzavřel-li městský soud za daných skutkových zjištění, že vedlejší účastník jako nájemce bytu nese odpovědnost za škodu způsobenou vytopením bytu, není jeho právní posouzení správné, neboť podmínka porušení zákonné povinnosti nebyla naplněna.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je překvapivým rozhodnutím. Podle narativní části napadeného rozsudku odvozoval vedlejší účastník přípustnost dovolání z otázky dosud dovolacím soudem neřešené, a to "otázky periodicity povinnosti nájemce provádět na předmětu nájmu běžnou údržbu a drobné opravy, kterou občanský zákoník nijak nekonkretizuje", avšak Nejvyšší soud se při posouzení dovolání s touto otázkou nikterak nevypořádal, naopak posuzoval jinou otázku, z níž odvodil přípustnost dovolání, a to otázku "odpovědnosti nájemce za škodu způsobenou vytopením spodního bytu v důsledku prasklého uzávěru vody pod umyvadlem nacházejícím se v horním bytě pronajatém nájemci, která dosud nebyla za daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena", ale v rozporu s tím dospěl k závěru, že "k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2022 sp. zn. 25 Cdo 2342/2021 (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2751/22)". Z toho stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) tím, že posoudil jako přípustné dovolání, které nesplňovalo podmínky přípustnosti a věc posoudil aktivisticky, maje ji za vhodný "podvozek" pro vyslovení právního názoru a výkladu odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Porušení tohoto práva spočívá též v tom, že jí Nejvyšší soud nesdělil svůj předběžný právní názor a nedal jí příležitost, aby se k věci vyjádřila.
7. Překvapivost napadeného rozsudku stěžovatelka dovozuje také z toho, že Nejvyšší soud rozhodl jinak než v původním kasačním rozhodnutí č. j. 25 Cdo 1817/2020-167. Přitom to byl Nejvyšší soud, který v prvním rozhodnutí správně dovodil, že běžnou údržbou a drobnými úpravami souvisejícími s užíváním bytu jsou i opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody. Od tohoto závěru se však Nejvyšší soud v napadeném rozsudku odchýlil a ve svém důsledku tak nájemci umožnil zprostit se odpovědnosti za způsobenou škodu, když nezohlednil, že je to nájemce, kdo má lepší možnost provádět kontrolu jím užívaných věcí. Ve svých úvahách pak Nejvyšší soud nezohlednil mimo jiné i to, že vedlejší účastník měl učinit preventivní výměnu součástky i třeba s ohledem na uplynulou dobu od počátku nájmu bytu.
8. Za zásadní pochybení lze podle stěžovatelky považovat také to, že po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyly nově prováděny důkazy (stěžovatelka se k nim nemohla vyjádřit), když soudy se řídily závazným právním názorem Nejvyššího soudu a dokazování neprováděly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji působnost tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takovou vadu Ústavní soud ve stěžovatelčině věci nezjistil.
11. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud připomíná, že podmínky přípustnosti dovolání má posuzovat v první řadě Nejvyšší soud. Z judikatury Ústavního soudu prezentované zejména stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz) vyplývá, že k této úloze nesmí Nejvyšší soud přistupovat příliš formalisticky. Ústavní soud si vyžádal ze spisu obvodního soudu text dovolání, ze kterého se podává, že vedlejší účastník ho podal "z důvodu", že rozsudek městského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kdy řešená otázka by měla být Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně a část řešené otázky týkající periodicity a rozsahu povinnosti nájemce ve smyslu §2257 odst. 2 občanského zákoníku nebyla v rozhodnutí Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Dále se vedlejší účastník zabýval právě rozsahem povinností nájemce (III. část dovolání) a zdůraznil, že uvedené ustanovení občanského zákoníku mu ukládá pouze povinnost provádět a hradit běžnou údržbu a drobné opravy, uvedl, že výklad tohoto ustanovení zůstává nezodpovězený vzhledem k absenci stanovení periodicity (část III. i. dovolání) a dále nesouhlasil se závěrem městského soudu, podle něhož skutečnost, zda ventil byl vadný či byl vadně namontován, nemůže mít vliv na jeho odpovědnost za způsobenou škodu protečením vody do bytu nacházejícím se pod bytem, jehož je nájemcem (část III. v. dovolání). A právě touto otázkou se Nejvyšší soud v napadeném rozsudku zabýval. Podle Ústavního soudu nebyla otázka, na základě které Nejvyšší soud dovodil přípustnost dovolání, formulována vedlejším účastníkem, resp. jeho právním zástupcem, příliš obratně, avšak podstatným zůstává skutečnost, že byla z dovolací argumentace seznatelná. Tímto postupem Nejvyšší soud dostál své povinnosti plynoucí z výše zmíněného stanoviska Ústavního soudu.
12. Opodstatněná není ani stěžovatelčina námitka, jejímž prostřednictvím poukazuje na údajný rozpor ve východiscích posouzení předpokladu přípustnosti dovolání ve vazbě na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle jejího názoru Nejvyšší soudu uvádí, že dosud v jeho judikatuře nebyla řešena otázka odpovědnosti nájemce za škodu způsobenou vytopením "spodního" bytu v důsledku prasklého kohoutu, avšak v napadeném rozsudku konstatuje, že obdobný případ již řešil ve věci posuzované pod sp. zn. 25 Cdo 2342/2021. V napadeném rozsudku však Nejvyšší soud objasnil, že rozhodné jsou jiné skutkové okolnosti věci, z nichž nynější rozhodnutí vzešlo. To konkrétně znamená, že v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2342/2021 se Nejvyšší soud zabýval vodovodní hadičkou pod umyvadlem, kterou tehdejší účastník řízení nedostatečně kontroloval, v nyní posuzované věci je však situace jiná v tom, že vodovodní kohout, který selhal, byl - zjednodušeně řečeno - vyroben z vadného materiálu a byl vadně instalován s tím, že takové závady nemohl vedlejší účastník ani při splnění povinností, které na něj právní předpisy kladou, odhalit. Proto také nemůže obstát námitka stěžovatelky, že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, zda vedlejší účastník svou povinnost neporušil tím, že vadnou součástku nevyměnil preventivně s ohledem na dobu trvání jeho nájemního vztahu. Jednak stěžovatelka uvedenou námitku v ústavní stížnosti dostatečně nekonkretizuje, neboť nevysvětluje, že by takový postup s ohledem na délku nájemního vztahu měl být přiměřený okolnostem, když na základě odborných vyjádření bylo vytopení bytu způsobeno nekvalitním materiálem součástky, případně její neodbornou montáží. Za dané situace tedy nemůže mít ústavněprávní relevanci, pokouší-li se stěžovatelka v ústavní stížnosti definovat, za jakých jiných okolností by mohl být vedlejší účastník za vytopení spodního bytu, bez ohledu na odborné závěry, odpovědný.
13. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nižších stupňů po kasačním zásahu Nejvyššího soudu neprováděly nově důkazy, avšak ani tuto námitku v ústavní stížnosti dostatečně nekonkretizuje a zejména nevysvětluje, jak by se tato eventuální vada měla odrazit v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, které, jako jediné, ústavní stížností napadá. Nepřípadné je rovněž tvrzení stěžovatelky, že podstata argumentace použitá Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku byla pro ni překvapivá, neboť argumentace navazuje na vedlejším účastníkem formulovaný obsah dovolání. Ústavní stížností napadený rozsudek není překvapivý ani ve srovnání s dřívějším rozhodnutím, neboť v něm se Nejvyšší soud (zejména s ohledem na postup městského soudu) zabýval jinými, byť souvisejícími, otázkami. To konkrétně znamená, že rozhodnutí Nejvyššího soudu napadené touto ústavní stížností se nijak neprotiví závěrům, že je to nájemce, kdo má obecně lepší možnost provádět kontrolu jím užívané věci než sám pronajímatel. Toto východisko však s ohledem na specifika uvedená výše, nebylo pro posouzení stěžovatelčiny žaloby právně významné.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozsudkem nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu