Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 14.09.2023, sp. zn. IV. ÚS 1779/23 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2023:4.US.1779.23.2
sp. zn. IV. ÚS 1779/23UsneseníÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, 2) D. P., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, 3) J. V. a 4) F. H., obou zastoupených JUDr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem Pernštýnská 40, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 3 Tdo 289/2022-5650, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2021, č. j. 10 To 112/2021-5483, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 3. 2021, č. j. 4 T 158/2019-5337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnosti se odmítají.Odůvodnění:I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí1. Podanými ústavními stížnostmi, které splňují předpoklady řízení ve smyslu podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše označených rozhodnutí. Ústavní soud proto usnesením ze dne 9. 8. 2023 ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání.2. Z ústavních stížností a z jejich příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byli pod bodem I. výroku o vině obvinění J. V., F. H. a D. P. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu. J. V. jako ekonomický ředitel a jednatel obchodní společnosti X (dále též jen "společnost") a osobou odpovědnou za danou účetní jednotku a zároveň byl členem představenstva a správní rady obchodní společnosti B (dále jen "společnost B"), a F. H. vystupoval jako obchodní ředitel a jednatel předmětné společnosti (osoba odpovědná za daňový subjekt, zároveň vystupoval jako předseda představenstva a statutární ředitel společnosti B) a D. P. byl vedoucím odbytového oddělení předmětné společnosti (podílel se na řízení společnosti a byl odpovědný za faktickou realizaci prodejů automobilů zahraničním odběratelům). Tohoto zločinu se stěžovatelé dopustili tím, že společně nejméně za zdaňovací období červenec, září, říjen, listopad, prosinec 2014 a leden 2015 po vzájemné dohodě prostřednictvím společnosti A, registrované jako plátce daně z přidané hodnoty ("DPH") s předmětem podnikání mimo jiné v podobě nákupu a prodeje osobních automobilů, v úmyslu zastřít skutečný stav, resp. v úmyslu docílit toho, aby předmětné společnosti byla v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb., zákon o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH") vyměřena nižší DPH než jaká by měla být vyměřena a zaplacena z reálně uskutečněných obchodů (případně neoprávněně vylákána jako výhoda na dani z přidané hodnoty formu nadměrného odpočtu) stěžovatelé J. V. jako ekonomický ředitel a jednatel společnosti A, J. V. s F. H. rozhodli na základě doporučení a po dohodě s D. P. o dodání automobilů z předmětné společnosti do personálně propojené společnosti B, a to postupným prodejem přes další specifikované obchodní společnosti, kdy vznik tohoto dodavatelského řetězce předem projednal a doporučil jednatelům D. P., který dohlížel na samotnou realizaci obchodů. Za uvedeným účelem zkrácení daně z přidané hodnoty nechali výše jmenovaní stěžovatelé do účetnictví předmětné společnosti zavést daňové podklady snižující základ pro výpočet DPH za jednotlivá zdaňovací období.3. Okresní soud v Trutnově současně výrokem II. napadeného rozsudku uznal vinnou též předmětnou společnost, a to zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a odst. 2 písm. c)tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ukončeného ve stadiu pokusu, s cílem domoci se vyměření nižší DPH, než jaká měla být vyměřena a zaplacena z reálně uskutečněných obchodů, případně s cílem neoprávněně vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty formou nadměrného odpočtu. 4. Za popsané jednání byli stěžovatelé J. V., F. H. a D. P. shodně odsouzeni podle §240 odst. 2tr. zákoníku k peněžitému trestu v částce 300 000 Kč. Předmětná společnost pak byla podle §240 odst. 2tr. zákoníku za použití §18 odst. 1 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"), a podle §68 odst. 1tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu v částce 800 000 Kč.5. Podaná odvolání J. V., F. H., D. P. a předmětné společnosti byla nyní rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítnuta podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád, dále jen "tr. řád"). Krajský soud zejména zdůraznil, že se danou věcí zabýval opakovaně, když okresní soud původním rozsudkem všechny tehdy obžalované zprostil obžaloby podle §226 písm. b)tr. řádu. Krajský soud však k odvolání státního zástupce uvedený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Následné řízení před okresním soudem podle krajského soudu netrpělo žádnou procesní vadou, která by znamenala porušení práva na obhajobu stěžovatelů. Okresní soud doplnil dokazování v požadovaném směru a vydal rozsudek, s nímž se krajský soud ztotožnil; výhrady odvolatelů pak podle krajského soudu jen kopírují výhrady, které byly uplatněny již před okresním soudem, když tento se s nimi v odůvodnění rozsudku dostatečně vypořádal.6. Následná dovolání stěžovatelů pak odmítl nyní rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud. Nejvyšší soud především zdůraznil, že je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které nevykazují zásadní pochybnosti, přičemž napadené rozhodnutí krajského soudu není zatíženo tvrzenými vadami. Stěžovatelé ostatně uplatnili v převážné většině jen námitky totožné s těmi, které již vypořádaly soudy nižších stupňů v předchozích fázích řízení.II. Argumentace stěžovatelů7. Stěžovatel D. P. v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zdůrazňuje, že docházelo-li podle obecných soudů k nestandardním obchodním praktikám při prodeji automobilů, pak takový postup nebyl veden cílem zkrácení daně, nýbrž jednalo se o snahu předmětné společnosti obejít praktiky obchodní společnosti Škoda auto a. s. omezující možnost předmětné společnosti dodávat automobily tohoto výrobce, čímž prý docházelo k narušení hospodářské soutěže. Zjednodušeně šlo o to, že aby předmětná společnost mohla osobní automobily dodávat na jí zvolená obchodní teritoria, prodávala vozy nejprve svému obchodnímu partnerovi na Slovensko a obratem je vykoupila a dovezla zpět do České republiky. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by za eventuální krácení daňových povinností ze strany předmětné společnosti měl být jakkoliv odpovědný, když i v odůvodnění kasačního rozhodnutí, kterým krajský soud zrušil předchozí rozhodnutí okresního soudu a jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, soud ve vztahu k trestné činnosti primárně neuváděl jméno stěžovatele jako zaměstnance předmětné společnosti, ale jména stěžovatelů H. a V. Krajský soud prý rovněž nevysvětluje, jak se měl stěžovatel na vykazování nesprávné výše daně podílet. Zásadní vadu stěžovatel D. P. spatřuje též v tom, že se krajský soud již ve svém zrušujícím rozhodnutí údajně odchýlil od skutkového stavu zjištěného okresním soudem, aniž by sám provedl nové dokazování. Ani krajský soud a poté Nejvyšší soud se přitom s touto zásadní námitkou stěžovatele v napadených rozhodnutích nevypořádaly. Krajský soud přitom zjevně změnil hodnocení důkazů (otázky naplnění subjektivní stránky trestného činu) v neprospěch stěžovatelů, aniž by ovšem sám dokazování prováděl. Obecné soudy porušily údajně i zásadu nullum crimen sine lege, když chybně vyložily pojem daně, neboť eventuální dílčí položky nesprávně snižující daňové povinnosti předmětné společnosti se podle stěžovatele navzájem vyrušily, takže k žádnému zkrácení daně ve skutečnosti nedošlo.8. Společnost A tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 písm. a)Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 8 odst. 2 a čl. 39Listiny. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ve skutečnosti k žádnému zkrácení daně dojít nemohlo, což vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2022 sp. zn. 2 Afs 9/2021 [rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod https://vyhledavac.nssoud.cz], podle něhož pokud by pro jednání stěžovatelky existovalo rozumné vysvětlení opírající se o jiný důvod než je získání daňové výhody, pak budou podmínky pro jí uplatňované snížení daně splněny. Ostatně v jiném případě, když stěžovatelka rovněž použila postup, v rámci něhož dodala automobil do jiného členského státu Evropské unie s okamžitým dodáním zpět do České republiky, orgány finanční správy podmínky pro osvobození daně uznaly (stěžovatelka odkazuje na dodání automobilu pro obchodní společnost MOTO JAS, s. r. o.). Orgány daňové správy tak postup stěžovatelky nekvalifikují jako fiktivní. Existuje-li proto dvojí výklad právní normy, měly obecné soudy v nyní posuzované věci postupovat podle zásady "v pochybnostech mírněji". To ostatně stěžovatelku vedlo k tomu, že vybízela Nejvyšší soud k podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Tomuto jejímu požadavku však nebylo vyhověno, neboť podle názoru Nejvyššího soudu nevyvstala potřeba výkladu unijního práva. Stěžovatelka opětovně zdůrazňuje, že účelem přeprodejů osobních automobilů mezi jednotlivými spřátelenými obchodními společnostmi nebylo zkrácení daně z přidané hodnoty, ale jen skutečnost, že obchodní společnost Škoda auto a. s. jí bránila, aby s automobily samostatně obchodovala. V návaznosti na to stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, a to v následujícím znění: "Lze za dodání zboží ve smyslu čl. 14 odst. 1 směrnice Rady č. 2006/112/ES považovat situaci, v níž dodavatel doveze prostředníku nové automobily do jiného členského státu, načež tyto po jejich kontrole prostředníkem jsou převezeny bez složení zpět do státu dodavatele dalšímu odběrateli v řadě, přičemž důvodem vložení prostředníka nebylo získání daňového výhody, avšak obejití restrikcí výrobce automobilů kolidujících s právem na volný pohyb zboží?"9. Stěžovatelé J. V. a F. H. napadají všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí a porušení svých základních práv spatřují zejména v tom, že v řízení před obecnými soudy nebyly provedeny znalecké posudky (resp. odborná vyjádření) znaleckého ústavu APOGEO Esteem, a. s. a daňové poradkyně Mgr. Ing. Gabriely Hoppe. Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily odmítnutí provedení těchto důkazů, a to tím spíše, že jimi mohla být vyvrácena obžaloba. Účelem těchto důkazních prostředků bylo přitom prokázat, že celková daňová povinnost by se vzdor postupu stěžovatelů nezměnila, byla-li by DPH vypočtena způsobem, jak navrhovali právě prostřednictvím těchto odborných stanovisek. Stěžovatelé se tedy domnívají, že ke zkrácení povinnosti k DPH (tzn. ke škodě) vůbec nedošlo. Obecné soudy si totiž nekladly otázku, jak by se případně daňová povinnost předmětné společnosti změnila, změnil-li by se způsob uvedených obchodních transakcí. V tom stěžovatelé spatřují porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2Listiny. Obecné soudy prý rovněž jen formálně provedly nahrávky odposlechů telefonních hovorů, které jsou však ve vztahu k nim vyviňujícím důkazem, neboť ukazují na to, že stěžovatelé neměli úmysl jakkoliv krátit daň. Pokoušel-li se krajský soud najít zásadní odlišnost mezi nyní posuzovaným případem a přístupem v daňové věci vztahující se ke společnosti MOTO JAS, s. r. o., pak jeho závěry jsou nesprávné, neboť oba případy jsou totožné.III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takovou diskrepanci ovšem Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.12. K argumentaci stěžovatelů Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na závěr učiněný Nejvyšším soudem v nyní posuzované věci, že totiž stěžovatelé v ústavních stížnostech v podstatě jen opakují námitky, s nimiž se přitom soudy nižších stupňů v ústavní stížností napadených rozhodnutí řádně vypořádaly; jejich závěry pak vhodně a přesvědčivě doplnil i Nejvyšší soud, a proto Ústavní soud na závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů pro stručnost odkazuje.13. K jednotlivým stížnostním námitkám Ústavní soud uvádí, že namítá-li D. P., že smyslem celé struktury obchodních transakcí v posuzované věci nebylo zkrácení daně, ale pouze omezení dopadů restrikcí ze strany obchodní společnosti Škoda auto, a. s., pak takový závěr není v napadených rozhodnutích ve skutečnosti zpochybněn. Obecné soudy však - stručně řečeno - rovněž dostatečně srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, že stěžovatelé museli být minimálně srozuměni s tím, že jejich obchodní praktiky neodpovídají povinnostem, které na ně (resp. na jimi ovládanou obchodní společnost) kladou daňové předpisy. V této souvislosti též neobstojí tvrzení stěžovatele, že on sám nebyl přímo odpovědný za účetní a daňové operace předmětné společnosti; ani takový názor ostatně není v napadených rozhodnutích tvrzen. Je zde naopak vysvětleno, že se do značné míry na systému předprodejů osobních vozidel podílel a že při svých zkušenostech z daného oboru byl minimálně srozuměn s tím, že takovýto postup se může protivit daňovým povinnostem předmětné společnosti.14. Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžejní námitce D. P., že krajský soud zásadně pochybil ve svém prvním rozhodnutí v dané věci, kterým zrušil předchozí zprošťující rozhodnutí okresního soudu; toto pochybení má přitom spočívat v tom, že krajský soud se měl odchýlit od skutkových zjištění, jak je učinil okresní soud. Krajský soud totiž výslovně uvedl, že dokazování v dané věci je nutno považovat za úplné. Dospěl-li pak k částečně jinému právnímu hodnocení věci, učinil tak na shodných skutkových závěrech, ze kterých vyšel již okresní soud. 15. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení D. P., že obecné soudy porušily zásadu nullum crimen sine lege, když nesprávně vyložily pojem daň; kdyby jej prý totiž vyložily správně, zjistily by, že ze strany stěžovatelů prováděné obchodní transakce na výši daňové povinnosti předmětné společnosti ve skutečnosti neměly vliv. Ústavní soud totiž v tomto kontextu připomíná - a činí tak i vzhledem k obecnosti stěžovatelem uplatněné námitky - že součástí základní skutkové podstaty podle §240tr. zákoníku není způsobení škody. Proto podstata této stěžovatelovy argumentace není pro danou věc určující.16. Podle Ústavního soudu nemůže obstát ani odkaz společnosti A na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 9/2021, z něhož stěžovatelka dovozuje rozkol v právním názoru mezi Nejvyšším správním soudem a Nejvyšším soudem o podmínkách daňového osvobození. Podle Ústavního soudu je totiž z odůvodnění odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu zjevné, že ten se se základními východisky Nejvyššího soudu, které byly aplikovány i v nyní posuzované věci shoduje (srov. k tomu zejména část III. B odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na uvedeném závěru pak podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani část odůvodnění tohoto rozsudku obsažená pod bodem III.A, podle které je při posuzování daňových povinností konkrétního subjektu a podmínek pro přiznání nároku na odpočet DPH nutno vycházet z reálných vztahů mezi jednotlivými dodavatelsko-odběratelskými společnostmi (není tak možné podle Nejvyššího správního soudu považovat za dodavatele zdanitelného plnění jen osobu, která je uvedena na daňovém dokladu, ale zejména osobu, která se na tom, kterém obchodu reálně podílela). To je však ve vztahu k obchodní činnosti, kterou posuzovaly obecné soudy v nyní hodnocené věci, situace zcela jiná, neboť v napadených rozhodnutích je vysvětleno, proč je obchodní transakci uskutečněnou mezi stěžovatelkou a dalšími ovládanými společnostmi nutno považovat za fiktivní. 17. V této souvislosti se Ústavní soud neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, kterou zmiňují ve své ústavní stížnosti též stěžovatelé J. V. a F. H., že totiž obecné soudy (zejména krajský soud) nesprávně odlišily dodání zboží pro společnost MOTO JAS, s. r. o. od dodání zboží v nyní posuzovaném případě. K této námitce je podle Ústavního soudu nutno uvést, že již krajský soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, že v případě dodání zboží pro společnost MOTO JAS, s. r. o. existoval konkrétní kupec, který si měl dodané zboží skutečně reálně odebrat. Na možnosti odpočtu daně z přidané hodnoty u tohoto obchodu pak nemohlo nic změnit ani to, že z tohoto obchodu posléze sešlo. 18. Na základě uvedeného lze podle Ústavního soudu rovněž učinit závěr, že není správné východisko stěžovatelů, že v dané věci jde o rozkol ve výkladu příslušných právních norem vztahujících se k určení výše daně z přidané hodnoty. Ani Ústavní soud - ve shodě s Nejvyšším soudem - v dané věci nemá za splněné podmínky pro to, aby podával předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie k výkladu čl. 14 shora odkazované směrnice. To už proto, že stěžovatelé sice v rámci stížnostní argumentace chtějí definovat dodání zboží, nicméně takto vedená argumentace nemůže podle Ústavního soudu obstát už jen proto, že byť stěžovatelé uvádějí, že jejich cílem nebylo získání daňové výhody, přesto jimi prováděné obchodní operace do účetnictví předmětné společnosti nechaly zavést tak, aby daňová výhoda předmětné společnosti vznikla.19. Obecné soudy se také poměrně obsáhle vyjádřily i k tomu, z jakých důvodů neprovedly stěžovateli navrhovaný znalecký posudek (resp. odborné vyjádření) vztahující se k určení samotné výše stěžovateli eventuálně způsobené škody. Soudy totiž vysvětlily, že jednak jde v rozsahu této námitky o otázku právní, kterou si soudy vyřeší samy, a jednak obecné soudy v rámci této otázky vycházely rovněž z podkladů orgánů daňové správy. Povinností obecných soudů pak nebylo přihlížet k výpočtu prezentovaného znalci, které oslovili sami stěžovatelé, když Ústavní soud v této souvislosti nemohl přehlédnout, že ani v ústavních stížnostech není stížnostní argumentace v daném kontextu vedena tak, že by se stěžovatelé pokoušeli důsledně vysvětlit nesprávnost dovozeného rozsahu škody, z něhož obecné soudy vycházely; jejich argumentace je naopak založena toliko na tvrzení, že byl-li by zohledněn způsob jejich výpočtů, bylo by prokázáno, že výše daňové povinnosti předmětné společnosti by se ve skutečnosti nezměnila. Takto vedená argumentace je ovšem - vzhledem k právě uvedenému - nedostatečná. Z hlediska parametrů, kladených na ústavní konformitu soudního procesu, je především podstatné, že se obecné soudy dostatečně vypořádaly s návrhy na provedené důkazy a nezatížily tak svoje rozhodnutí ústavním deficitem, označovaným jako opomenutý důkaz.20. Z ústavních stížností napadených rozhodnutí se rovněž podává, že soudy provedly i ve věci pořízené odposlechy telefonních hovorů, ovšem tyto do nyní hodnocené věci nevznesly podle obecných soudů žádnou rozhodující skutečnost, a to už proto, že stěžovatelé v době pořizování odposlechů telefonních hovorů věděli, že o účetní operace a obchodní transakce se zajímají orgány daňové správy. K uvedenému pak Ústavní soud ještě poznamenává, že samotná okolnost, že stěžovatelé v telefonních hovorech nezmiňují, že by chtěli dosáhnout zkrácení daně, ještě neznamená, že by tento cíl ve skutečnosti realizovat nechtěli.21. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů a proto byly jejich ústavní stížnosti odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 14. září 2023Josef Fiala v. r.předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2023 sp. zn. IV. ÚS 1779/23 V souladu s §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám tzv. konkurenční votum k odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2023 sp. zn. IV. ÚS 1779/23:Podobně, jako ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1827/23 a IV. ÚS 1875/23, je moje odlišné stanovisko k odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 1779/23 založeno na několika námitkách k textu. Abych veřejnosti usnadnil orientaci v jejich závažnosti, upozorňuji na nejdůležitější a v ostatních odkazuji přiměřeně na předchozí odlišná stanoviska.Podle §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, a šlo-li o trestní řízení, jsou vedlejšími účastníky strany tohoto řízení, přičemž podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu mají v řízení stejná práva a povinnosti jako účastníci. Tato zákonná ustanovení jsou zdůrazňována i v odborné literatuře (např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 127 až 129, str. 607 až 609). Z tohoto důvodu je nezbytné, aby již v záhlaví rozhodnutí Ústavního soudu byli vedlejší účastníci řízení řádně identifikováni (viz i Citační manuál, Interní metodické doporučení generálního sekretáře Ústavního soudu k formální úpravě textů rozhodnutí a jiných procesních úkonů Ústavního soudu, Org. 10/12 ze dne 7. března 2012, str. 36 a násl.). V posuzované věci proto byla vedlejšími účastníky příslušná státní zastupitelství [srov. §12 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], avšak v záhlaví tohoto usnesení uvedena nejsou. V Brně 14. září 2023Josef Fiala