ECLI:CZ:US:2023:4.US.180.23.2
sp. zn. IV. ÚS 180/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. M., zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem, sídlem Zámecká 488/20, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 37 Co 227/2022 523 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. května 2022 č. j. 11 Nc 1057/2021-401, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, L. M., zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem, sídlem 2. května 7134, Zlín, a nezletilých D. M. a R. M., zastoupených opatrovníkem Městským úřadem města X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení posuzované věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči. Tvrdí, že oba rozsudky porušily jeho právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno na návrh matky poté, co se s oběma syny v srpnu 2021 odstěhovala ze společné domácnosti z P. do asi 170 km vzdálené N. na U., bydliště svých rodičů. Matka navrhla, aby soud svěřil děti do její péče; stěžovatel navrhl svěření do jeho péče. Okresní soud napadeným rozsudkem svěřil děti do péče matky, stanovil stěžovateli povinnost výživného a upravil jeho styk s dětmi následovně. S D. se měl stýkat v běžném režimu 4 dny ve čtrnáctidenním cyklu a s R. 8 hodin (rozprostřených do tří dnů) ve čtrnáctidenním cyklu. D. měla předat matka stěžovateli v místě bydliště stěžovatele a stěžovatel po ukončení styku matce v místě jejího bydliště. Předání R. mělo probíhat v místě bydliště matky, pouze v lichý čtvrtek si měla matka R. převzít v místě bydliště otce.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, v němž navrhl střídavou péči u syna D. a u syna R. výlučnou péči matky s podstatně rozsáhlejším (oproti rozhodnutí okresního soudu) stykem s otcem tak, aby s rostoucím věkem syna mohlo také časem dojít ke změně na střídavou péči. Stěžovatel rovněž navrhoval, aby soud upravil časové intervaly pro styk způsobem umožňujícím, aby spolu sourozenci trávili co nejvíce času. Navíc uvedl, že má možnost užívat byt, který v N. za účelem zjednodušení styku s dětmi zakoupil jeho otec. Proto by ve všední dny mohl stěžovatel přebírat děti v bydlišti matky a matka od stěžovatele na adrese onoho bytu. Pouze v sudé neděle a v období Velikonoc a Vánoc by matka předávala syna R. a přebírala oba sourozence od stěžovatele v místě jeho bydliště v P. Stěžovatel k tomu poznamenal, že nemá zájem se v N. zdržovat trvale. Krajský soud na základě odvolání rozšířil stěžovatelův styk s D. na 6 dnů ve čtrnáctidenním cyklu a u R. na celkem 27 hodin ve čtrnáctidenním cyklu. Kromě toho změnil místo předávání sourozenců ve všech případech na bydliště matky, což odůvodnil tím, že rodiče od sebe v době vykonávání styku pobývají v minimální vzdálenosti.
4. Podle obecných soudů současná situace rodičů a obou nezletilých neumožňuje nastavení střídavé péče, a to především s přihlédnutím k velmi nízkému věku obou dětí, snaze nerozdělovat sourozence a k přetrvávající špatné komunikaci mezi rodiči. Krajský soud uvedl, že sice každý z těchto důvodů samostatně střídavé péči nebrání, ale ve svém souhrnu již ano. Takto nastavený styk podle něj přiměřeně zohledňuje dosavadní úroveň vztahů mezi nezletilými a otcem. Podle krajského soudu je již i mladší syn R. schopen absolvovat celodenní styk u otce, který má k tomu veškeré podmínky. K výživnému pak krajský soud podotkl, že přihlédl k velmi širokému styku stěžovatele s oběma syny a k nákladům, které stěžovatel musí při realizaci tohoto styku vynaložit. V opačném případě by stanovil výživné vyšší.
5. Ústavní soud v posuzovaném případě již rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele proti předběžnému opatření, kterou usnesením sp. zn. I. ÚS 400/22 ze dne 29. 3. 2022 odmítl jako zjevně neopodstatněnou (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. V tomto řízení pak Ústavní soud usnesením ze dne 24. 1. 2023 ustanovil nezletilým kolizního opatrovníka Městský úřad města T., protože by mohlo v posuzované věci dojít ke střetu zájmů každého z rodičů a nezletilých.
7. Ve věci také došlo ke změně soudce zpravodaje. Jelikož posuzovaná věc nebyla ke dni zániku funkce soudce zpravodaje Jana Filipa skončena, byla přidělena v souladu s Rozhodnutím předsedy Ústavního soudu o změně rozvrhu práce č. j. Org. 40/23 ze dne 6. 7. 2023 soudci zpravodaji Janu Wintrovi.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by bránily rovnoměrné střídavé péči u syna D. a výrazně širšímu styku stěžovatele se synem R. tak, aby mohlo dojít k prohloubení vztahu s otcem a aby bylo možné co nejdříve upravit péči střídavým způsobem. Obecné soudy ve svých rozhodnutích podle stěžovatele učinily řadu skutkových závěrů, které nemají žádnou oporu v provedeném dokazování, a v řízení navíc opomenuly některé důkazy. Odůvodnění napadených rozhodnutí je pak podle stěžovatele vedeno s předsudky a představou genderových rolí, podle nichž je dítě v péči matky výchozí stav, což odporuje rozhodovací praxi Ústavního soudu. Stěžovatel míní, že obecné soudy aprobovaly a zároveň při svých úvahách dostatečně nereflektovaly nezákonný "vnitrostátní únos" dětí matkou, která oba syny proti jeho vůli přemístila do N. Namítá, že v důsledku rozhodnutí soudů nese náklady tohoto nezákonného přemístění dětí pouze on, což je rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Ze všech těchto důvodů soudy podle stěžovatele porušily jeho základní práva uvedená v bodě 1 tohoto usnesení.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků
9. Matka jako vedlejší účastnice považuje ústavní stížnost za zcela nedůvodnou. Uvádí, že stěžovatel pouze opakuje procesní obranu z řízení před obecnými soudy, přičemž má za to, že se s argumenty stěžovatele soudy dostatečně vypořádaly. Matka vysvětluje, že situaci nemohla vzhledem k agresivnímu chování stěžovatele vůči ní řešit jinak než odchodem do domu svých rodičů. V projednávané věci podle ní nebyla naplněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče, zejména vzhledem ke špatné komunikaci se stěžovatelem a k zájmům nezletilých. Podotýká, že ona byla i v době společného soužití hlavní pečující osobou o děti, a míní, že nejlepším zájmem dítěte ve věku do tří let, o které převážně pečuje jeho matka, je nepochybně být v péči matky.
10. Ústavním soudem ustanovený opatrovník nezletilých považuje rozsudek krajského soudu za souladný se zájmy dětí a ústavní stížnost vnímá jako nedůvodnou. Odkazuje především na věk nezletilých, stabilizaci jejich prostředí, psychický stav nezletilých a podporu citových vazeb mezi sourozenci.
11. Okresní soud ve svém vyjádření navrhuje ústavní stížnost zamítnout, jelikož napadené rozsudky akceptují základní potřeby nezletilých a jsou v jejich nejlepším zájmu. Krajský soud uvedl, že při svém rozhodování preferoval zájem nezletilých na vytvoření stabilního prostředí před rozpornými postoji rodičů, které dlouhodobě vedly ke konfliktní situaci vytvářející nevhodné podmínky pro výchovu nezletilých.
12. Stěžovatel v replice opakuje, že odchylku od střídavé péče musejí obecné soudy odůvodnit ochranou jiného silného legitimního zájmu, což zde neučinily. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. I. ÚS 3350/22 ze dne 8. 2. 2023, podle nějž stejné důvody vylučující střídavou péči, které obecné soudy uvedly i v posuzované věci, nemohou obstát.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud na prvním místě zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů. Toto východisko se v projednávané věci projevuje zvláště intenzivně, jelikož, ačkoli je napadeným rozhodnutím možno vytknout určité vady, ve svém souhrnu a důsledku tyto vady nezakládají protiústavní porušení práv stěžovatele. Ústavní soud v judikatuře zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavnost, tj. to, zda došlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod stěžovatele [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
A. K úpravě péče o nezletilé
14. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi otázkám péče o nezletilé mnohokrát věnoval a pro posuzovanou věc z ní plyne následující. Stát v těchto věcech naplňuje pozitivní závazky plynoucí na vnitrostátní úrovni z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a na mezinárodní úrovni zejména z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Na tomto základě Ústavní soud vymezil kritéria, která musejí obecné soudy při rozhodování o úpravě péče o děti a jejich výchovu vzít v potaz. Jde o kritéria (A) subjektivní, tj. oba rodiče musejí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem, a (B) objektivní. V rámci objektivních kritérii musejí obecné soudy posoudit zejména (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria podobnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby o ně pečovali oba rodiče [viz blíže nález sp. zn. I. ÚS 3350/22 ze dne 8. 2. 2023, body 14-18; nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477), bod 14; nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), body 27-38].
15. Soud, který i přesto nevyhoví rodiči žádajícímu střídavou péči, musí takové rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, včetně uvedení konkrétních relevantních argumentů, jak se s jednotlivými kritérii vypořádal a proč přesně v konkrétním případě rodič neuspěl. Jinými slovy, obecné soudy musejí vzít v úvahu veškerá relevantní subjektivní i objektivní kritéria z hlediska nejlepšího zájmu dítěte a práva obou rodičů vychovávat své děti a k tomu musejí své závěry s odkazem na konkrétní skutečnosti v dané věci dostatečně vysvětlit. Pouze tehdy splní požadavky, jež na ně klade ústavní pořádek a mezinárodní úmluvy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3350/22 ze dne 8. 2. 2023, bod 14 a nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, bod 23].
16. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 3065/21, jejž rozebírá také nález sp. zn. I. ÚS 3350/22, pak lze dovodit, že obecný soud nemůže závěr o nevhodnosti střídavé péče odůvodnit pouze obecným odkazem (ať už samostatně, nebo i kumulovaně) na: útlý věk dítěte, stabilitu výchovného prostředí, komunikační potíže rodičů, nedostatečný vzájemný respekt k rodičovské roli druhého rodiče, odmítavý postoj psychologů, pracovní vytíženost nepečujícího rodiče či pomoc příbuzných, vzdálenost bydlišť rodičů či logistickou a adaptační náročnost střídavé péče.
17. V případě nedodržení výše popsaných standardů vzniká riziko „zakonzervování“ statu quo nastaveného prvním rozhodnutím ve věci (popř. faktickým stavem po rozpadu rodiny), který již nepečující rodič s postupujícím časem nebude mít šanci zvrátit. V řízení tedy musí být tvrzeno a prokázáno, proč konkrétně jsou například nízký věk dotčeného dítěte nebo špatná komunikace rodičů střídavé péči na překážku, jelikož neplatí, že při výlučné péči je dítě konfliktu rodičů uchráněno. Nutnost vzájemné komunikace rodičů o záležitostech a potřebách dítěte ostatně neodpadá u žádného způsobu uspořádání poměrů dítěte (nález ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22, bod 21).
18. V posuzované věci soudy rozhodly o svěření obou synů do výlučné péče matky, přičemž stanovily styk s otcem na 6 dnů ve čtrnáctidenním cyklu u D. (cca 43 % času u otce a 57 % u matky) a celkem 27 hodin ve čtrnáctidenním cyklu u R. (cca 8 % času u otce a 92 % u matky). Stěžovatel v odvolání navrhoval rovnoměrnou střídavou péči pouze u D. (50 % času u otce a 50 % u matky) a výlučnou péči s rozsáhlejším stykem u R. (cca 12 % času o otce a 88 % času u matky). Úprava péče a styku, proti níž stěžovatel brojí, se tak co do celkového času stráveného s dětmi oproti tomu, co stěžovatel navrhoval, mírně liší v jeho neprospěch.
19. Ústavní soud si je vědom právních důsledků i symbolického významu rozdílu mezi střídavou péčí na straně jedné a výlučnou péčí jednoho rodiče s rozsáhlým stykem druhého na straně druhé. Stejně tak Ústavní soud rozhodně nepopírá, že každá hodina navíc strávená se svými dětmi představuje obvykle pro každého rodiče jedinečnou chvíli velké důležitosti. Je však třeba konstatovat, že časový úsek, který by stěžovatel v případě rovnoměrné střídavé péče strávil se synem D. a který s ním může trávit na základě současného nastavení, se perspektivou zásahu do základních práv stěžovatele a pohledem nejlepšího zájmu dítěte příliš neliší. V této své podobě se úprava velmi blíží střídavé péči. Ani v případě úpravy styku se synem R. se obecné soudy nijak zásadně neodchýlily od toho, co stěžovatel navrhoval. Povinností Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti, přitom není posuzovat to, zda v daném případě neexistuje nějaké obecně vhodnější řešení (zda by například nebylo vhodnější nastavit styk v jiné dny a na o několik hodin delší časový úsek), ale zda zvolené řešení vyhovuje ústavním principům popsaným shora. Rozhodování o péči o nezletilé se totiž do značné míry odvíjí od znalosti konkrétního vývoje rodinné situace, bezprostředního kontaktu s účastníky a dalšími skutkovými okolnostmi věci. K tomu jsou mnohem více než Ústavní soud povolány obecné soudy, které jsou k účastníkům nejblíže (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1279/21 ze dne 16. 8. 2021).
20. Co do výsledku úpravy péče o oba syny tak Ústavní soud napadená rozhodnutí nepovažuje za protiústavní. Obecné soudy ovšem nedostály shora popsaným požadavkům na odůvodnění závěru, proč nevyhověly stěžovatelově návrhu na střídavou péči. Objektivním ani subjektivním kritériím svědčícím pro či proti střídavé péči se totiž nevěnovaly buď vůbec, či tak učinily jenom obecně. Stejně tak obecné soudy nevysvětlily, proč přesně stěžovatel se svým návrhem neuspěl. Jen povšechné odkazy na útlý věk dětí, špatnou komunikaci rodičů či vazby mezi sourozenci (ať už samostatně, nebo i kumulovaně) závěr o nevhodnosti střídavé péče odůvodnit nemohou (viz judikatura výše). Z napadených rozhodnutí není vůbec zřejmé, jak konkrétně věk obou nezletilých brání střídavé péči, proč soudy považují komunikaci mezi rodiči za tak nevhodnou, že brání střídavé péči, a proč tato špatná komunikace má jít k tíži jen jednoho z nich, popřípadě v čem konkrétně návrh stěžovatele může více narušit vazby mezi sourozenci.
21. Ústavní soud však navzdory tomu ústavní stížnost odmítl, neboť samotný výrok o péči a styku neústavním neshledal a zrušení napadených rozsudků pouze pro nedostatečné odůvodnění by paradoxně ještě více zasáhlo do základních práv stěžovatele, když by se stav úpravy péče a styku navrátil do situace ještě před rozhodnutím okresního soudu. Stěžovatel má navíc, změní-li se poměry, možnost podat k obecným soudům nový návrh na úpravu péče a styku, který soudy musejí posoudit plně v souladu s ústavněprávními požadavky nastíněnými výše. Ústavní soud vzal rovněž v potaz, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že do budoucna nelze střídavou péči vyloučit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017, kde Ústavní soud dospěl k podobnému řešení).
B. Další námitky stěžovatele
22. Co se týče dalších námitek stěžovatele směřujících proti úpravě předávání nezletilých mezi matkou a stěžovatelem, také zde lze přisvědčit stěžovateli, že by oba rodiče měli nést náklady spojené s udržováním pravidelného osobního styku s dětmi rovnoměrně. Ústavní soud ve své judikatuře opakuje, že obecné soudy musejí vždy hledat rovnováhu mezi náklady spojenými s výchovou a péčí o děti, které oba rodiče budou vynakládat – a to nejen s ohledem na finance, ale také na vynaložený čas. Vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů tedy nemůže za standardních okolností být k tíži pouze jednomu z nich. Obecné soudy by tak při rozvržení povinností souvisejících s kontakty s nezletilým měly postupovat především tak, aby rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, byl povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče, nebo v místě, na němž se rodiče dohodnou. Oproti tomu by druhému rodiči vznikala povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž soud dítě svěřil do péče, v místě jeho bydliště [viz nález sp. zn. III. ÚS 1279/21 ze dne 16. 8. 2021, bod 17; nález sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ze dne 2. 9. 2020 (N 177/102 SbNU 57), body 21-24; nebo nález sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018 (N 104/89 SbNU 529), bod 35].
23. Judikatura Ústavního soudu však takto formuje pouze určitá vodítka, jimiž se lze zpravidla řídit. Specifické okolnosti věci ale mohou vyžadovat odlišné nastavení. V projednávané věci stěžovatel sám připustil, že předávání obou dětí může v naprosté většině případů probíhat v N. (obci, kde má bydliště matka). Úprava předávání dětí, jak ji nastavil krajský soud, se tak výrazně neliší od úpravy, kterou navrhoval stěžovatel ve svém odvolání. Není proto úlohou Ústavního soudu, aby zasahoval do takové úpravy předávání dětí, která se podstatně neodchyluje od toho, co oba rodiče požadovali. S ohledem na případné další rozhodování obecných soudů je však třeba zdůraznit vstřícnost stěžovatele, který si ve spolupráci se svým otcem zařídil možnost užívání bytu blíže oběma dětem, přestože se v místě bydliště matky nehodlá zdržovat trvale. Toto určité dobrodiní stěžovatele by nemělo jít v konečném důsledku k jeho tíži.
24. Ústavní soud konečně neshledal ústavněprávně významné pochybení ani co do dalších stěžovatelem uplatněných námitek. To platí i o rozhodnutí o výživném, v němž krajský soud přihlédl také k širokému styku stěžovatele s oběma syny a k nákladům, jež stěžovatel musí při vykonávání tohoto styku vynaložit. Tyto okolnosti bude třeba zvážit i při případném dalším rozhodování o výživném.
C. Závěr
25. Ústavní soud na závěr opakuje, že celkové nastavení péče a styku v projednávané věci je asymetrické v neprospěch stěžovatele. Tuto asymetrii mohly obecné soudy podrobněji odůvodnit. Ačkoliv se Ústavní soud rozhodl z výše popsaných důvodů ústavní stížnosti nevyhovět, apeluje na obecné soudy, aby při eventuálním dalším rozhodování o úpravě péče o děti a jejich výchově v tomto případě (bude-li podán takový návrh) vzaly v potaz východiska plynoucí z judikatury Ústavního soudu, která jsou shrnuta výše v bodech 14-17 a 22. Zejména je nutno znovu zdůraznit, že základní právo na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny náleží oběma rodičům ve stejné míře.
26. Lze uzavřít, že navzdory dílčím pochybením obecných soudů Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích – a zejména v jejich souhrnných dopadech do sféry stěžovatele – natolik intenzivní zásah, který by zakládal porušení jeho práv na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, na péči o děti a na soudní ochranu.
27. V té souvislosti musí Ústavní soud konstatovat, že platná právní úprava dovolání spíše neplní účel zachování právní jistoty, neboť sjednocování judikatury pak musí řešit orgán stojící mimo soustavu soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud na tento nedostatek ostatně upozorňoval již dříve, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 31. Podle Ústavního soudu by sjednocování judikatury i ochranu základních práv jednotlivců byl schopen zajistit Nejvyšší soud, který je k tomu jako dovolací soud v občanskoprávních věcech zcela jistě více povolán nežli Ústavní soud.
28. Ústavní soud uzavírá, že z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu