ECLI:CZ:US:2023:4.US.1820.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1820/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Podhorským, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 102, Benešov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2023 č. j. 100 Co 303/2022-781, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a E. S. a nezletilého P. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen ,,okresní soud") rozsudkem ze dne 31. 8. 2022 č. j. P 39/2021-475 zamítl návrh vedlejší účastnice na svěření vedlejšího účastníka do její výlučné péče a na úpravu styku s otcem (výrok I.) a nezletilého svěřil do péče otce (výrok II.). Dále rozhodl o vyživovací povinnosti matky (výrok III.), rozhodl o tom, že se styk s matkou neupravuje (výrok IV.), zamítl návrh na vyslovení předběžné vykonatelnosti výroku o úpravě péče o nezletilého (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI. a VII.).
3. Matka napadla rozhodnutí okresního soudu odvoláním a navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, případně změnil tak, že nezletilého svěří do střídavé péče rodičů. Otec navrhl jeho potvrzení. Krajský soud v Praze (dále jen ,,krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. změnil tak, že se nezletilý svěřuje do střídavé péče rodičů a upravil rozsah této střídavé péče. Dále upravil péči o nezletilého v období školních prázdnin, rozhodl o vyživovací povinnosti otce i matky a dlužném výživném otce. Oba rodiče naplňují kritéria důležitá při rozhodování o péči o nezletilé [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)] a nejlepším zájmem dítěte je v tomto případě střídavá péče obou rodičů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nevzal v potaz důvody a okolnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci, na které stěžovatel poukazoval. Soud v napadeném rozhodnutí po věcné a právní stránce nesprávně hodnotil provedené důkazy, resp. je v určitých směrech nehodnotil vůbec. Soudu vytýká jeho závěry, že skutkové okolnosti nesvědčí výlučné péči ani jednoho z rodičů. Stěžovatel zejména poukazuje na znalecký posudek zpracovaný v průběhu řízení na prvním stupni. Znalkyně v něm došly k závěru, že je stěžovatel vhodnějším vychovatelem nezletilého a doporučily výlučnou péči otce. Soud však rozhodl v rozporu se závěry znaleckého posudku. Stěžovatel dále argumentuje tím, že matka dosud nevyhověla doporučením soudu přiblížit se svým bydlištěm k bydlišti otce a umožnit nástup nezletilého do přípravné třídy s běžným režimem, nikoliv s režimem pro sluchově postižené dítě. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, se kterými je napadené rozhodnutí v rozporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv a svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
7. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Rozhodování soudů v rodinněprávních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak porušovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
8. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
9. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."). Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41]. Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo soudy provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na závěry znaleckého posudku a vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s těmito závěry, je k tomu nutno dodat, že byť je znalecký posudek v řízeních péče soudu o nezletilé významným důkazním prostředkem, nelze jej hodnotit izolovaně a přikládat mu vyšší právní sílu než ostatním provedeným důkazům. Soud hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Nelze tedy klást Krajskému soudu v Praze k tíži, pokud při svých závěrech nevycházel pouze ze závěrů obsažených ve znaleckém posudku. Ústavní soud ostatně konstantně judikuje, že v řízeních péče soudu o nezletilé nemohou soudy přenášet odpovědnost za rozhodnutí na znalce [viz např. nález ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2630/07 (N 224/47 SbNU 941)]. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti.
10. Odkazuje-li stěžovatel k podpoře svých závěrů na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu týkající se rozhodnutí obecných soudů o svěření dítěte do péče, není s nimi napadené rozhodnutí v rozporu. Všechna tato rozhodnutí zdůrazňují nutnost posuzování nejlepšího zájmu dítěte individuálně, s ohledem na specifickou situaci daného případu. Soud pečlivě posuzoval Ústavním soudem definovaná kritéria pro rozhodování soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem. Při rozhodnutí zvážil podstatné okolnosti jak u rodičů, tak okolnosti podstatné z hlediska zájmu dítěte.
11. Skutečnost, že matka dosud nevyhověla doporučením odvolacího soudu ohledně změny bydliště a souhlasu se zapsáním dítěte do přípravné třídy s běžným režimem, není důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ze strany odvolacího soudu šlo o doporučení daná matce a není vyloučeno, že matka v blízké budoucnosti přistoupí k jejich naplnění. Usnadnit nezletilému Petrovi přechod na změny doprovázející rozhodnutí soudů je jistě i v zájmu matky.
12. S ohledem na povahu námitek stěžovatele Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti všech stran. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že nemůže mít pravomoc konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu