ECLI:CZ:US:2023:4.US.1845.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1845/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou, sídlem Wolkerova 1140/2, Bílovec, proti I. a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2023 č. j. 14 Co 362/2022-668 a proti I. až XII. výroku rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 5. září 2022 č. j. 14 P 109/2020-608, 15 P a Nc 58/2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a M. V. a nezletilých T. K. a M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále jen "otec") domáhá zrušení specifikovaných výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že "obecný soud jí upřel ochranu jejich základních práv a porušil ústavně zaručené základní právo druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně zásahem nejen do jejího základního práva vychovávat a pečovat o své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ale i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku Listiny základních práv a svobod".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že otec se návrhem u Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") domáhal svěření dvou nezletilých vedlejších účastníků, jeho synů (dále jen "nezletilí"), do své péče, první vedlejší účastnice (dále jen "matka") navrhovala jejich svěření do péče střídavé. Okresní soud po provedeném dokazování, včetně znaleckého posudku zaměřeného na osobnost obou rodičů a na zjištění poměrů nezletilých, výsledků pohovoru orgánů sociálně-právní ochrany dětí s nezletilými, rozsudkem (druhým v pořadí) svěřil nezletilého T. do péče otce (I. výrok) a upravil styk s matkou (VII. výrok), nezletilého M. svěřil do péče matky s předběžnou vykonatelností (II. výrok) a určil styk s otcem (X. výrok), upravil povinnosti rodičů při předání nezletilých (VIII., IX., XI. a XII. výrok), oběma rodičům stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilých, včetně úhrady dlužného výživného (III. až VI. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (XIII. a XIV. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") potvrdil I., II., VII. až XII. výrok rozsudku okresního soudu týkající se svěření nezletilých do péče otce a matky nezletilých, určení styku s nezletilými (I. výrok), změnil III. až VI. výrok o výživném a XIII. a XIV. výrok o náhradě nákladů řízení, a to rozhodnutím, že matce se výživné pro nezletilého T. nestanoví, určil výši vyživovací povinnosti otce na nezletilého M., včetně povinnosti doplatit dlužné výživné, uložil otci povinnost zaplatit náhradu nákladů státu, rozhodl o zbytku nákladů prvostupňového řízení státu (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (III. výrok) a nákladů odvolacího řízení (IV. výrok). Krajský soud doplnil dokazování, včetně pohovoru s nezletilými, a uzavřel, že okresní soud vyvodil správné právní závěry ohledně svěření nezletilých do péče rodičů. Vyjádřil názor, že rozdělení sourozenců není ideálním řešením, avšak v daném případě jiné řešení není možné. Výroky o výživném odůvodnil novou vyživovací povinností matky a zjištěním výše dlužného výživného hrazeného otcem. Podle výsledku řízení uložil otci povinnost uhradit náklady řízení státu z jedné poloviny, a to s přihlédnutím k důvodům pro částečné osvobození od soudních poplatků.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na skutkových tvrzeních, která nebyla důkazně podložena a vycházela především ze subjektivních vyjádření nebo jednostranně zabarvených důkazů. Soudy podle něj nedostatečně odůvodnily a nevysvětlily, proč nezletilého M. svěřily do péče matky i přes vyjádření soudní znalkyně, která doporučovala péči stěžovatele k zachování sourozenecké vazby. Nebyly ani zohledněny podmínky matky a její chování, soudy nepřipouští, že matka nezletilých je člověk upřednostňující své zájmy. Podle stěžovatele bylo před soudy jednoznačně prokázáno, že je v zájmu dítěte a jeví se pro něj jako optimální, aby bylo svěřeno do jeho péče, avšak soudy jeho tvrzením nevěnovaly dostatečnou pozornost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání (s níže uvedenou výjimkou) příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Navrhuje-li stěžovatel zrušení III. až VI. výroku rozsudku okresního soudu, které svým rozhodnutím změnil krajský soud, pak k rozhodování o jejich ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není totiž povolán rušit, co již bylo změněno). K posouzení ústavní stížnosti ve zbývajícím rozsahu je Ústavní soud příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o úpravě styku a o stanovení výživného. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje argumentaci obsaženou již v odvolání proti rozsudku okresního soudu, přičemž se soustřeďuje zejména na tvrzení o přetržení sourozenecké vazby a svoji schopnost řádné péče o nezletilé ve srovnání s neschopností matky nezletilých.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko z hlediska porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě nebo stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování.
10. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti použití podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do tohoto postavení, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají povahu nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí opatrovnických soudů.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené výroky a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný zásah. Námitkami stěžovatele se obecné soudy řádně zabývaly a pečlivě je ve svých odůvodněních vypořádaly. Z napadených rozhodnutí pak celkem srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry krajský soud i okresní soud učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž Ústavní soud zasahuje pouze v extrémních případech, o což však v dané věci nejde.
12. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení. Dospěly-li obecné soudy na základě řádného zdůvodnění, byť odchylně od představ stěžovatele, k závěru o úpravě styku a výživném, jde o rozhodnutí nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž pravomoci Ústavní soud nemá důvod zasahovat.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti III. až VI. výroku rozsudku okresního soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbývajícím rozsahu ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu