ECLI:CZ:US:2023:4.US.1856.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1856/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2023 č. j. 28 Cdo 1208/2023-303, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 57 Co 212/2022-266 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. května 2022 č. j. 10 C 252/2015-220, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2) Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, a 3) statutárního města Opava, sídlem Horní náměstí 382/69, Opava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 4 Ústavy.
2. Stěžovatelka je právnickou osobou založenou Církví římskokatolickou a evidovanou podle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se žalobou proti vedlejším účastníkům domáhá určení vlastnického práva vedlejší účastnice 1) k několika pozemkům v katastrálním území Opava - město, konkrétně pozemku parc. č. 190/1 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba občanské vybavenosti č. p. 171, parc. č. 190/2 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., parc. č. 190/3 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 190/6 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., parc. č. 191/1 - ostatní plocha, parc. č. 195/1 - zahrada, parc. č. 195/2 - zahrada a parc. č. 196/2 - zahrada (dále jen "předmětné pozemky").
3. V katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětných pozemků evidováni buď vedlejší účastník 2) nebo vedlejší účastník 3), podle stěžovatelky však nemohli vlastnické právo nabýt. Mělo tomu bránit tzv. blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"), a §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka spatřovala v tom, že se hodlá domáhat vydání předmětných pozemků postupem podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Podle tohoto zákona může být povinnou osobou k vydání předmětných pozemků pouze vedlejší účastnice 1).
4. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Z rozhodujících skutečností, které byly podle účastníků řízení nespornými, učinil okresní soud závěr, že majetková křivda týkající se předmětných pozemků se Řádu německých rytířů (celým názvem "Das Hoch- und Deutschmeisterthum des deutschen Ritterordens") jako právnímu předchůdci stěžovatelky nestala v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Jeho majetek byl již v době německé okupace převeden na třetí osoby, nejprve v roce 1940 na Arcidiecézi Olomouc a následně v roce 1941 se stalo jejich zapsaným vlastníkem město Opava. Protože se právní předchůdce stěžovatelky ani stěžovatelka sama později zapsaným vlastníkem předmětných pozemků nestali, stěžovatelka není oprávněnou osobou podle §3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Z logiky věci se vydání těchto pozemků nemůže domáhat v režimu zákona, který napravuje křivdy spáchané komunistickým režimem, tedy někým odlišným od toho, kdo jí majetek zabavil.
5. Podle okresního soudu bylo na právním předchůdci stěžovatelky, aby po skončení války své právo na vydání majetku uplatnil podle §10 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, a to právě proto, že předmětné pozemky byly jejímu právnímu předchůdci odňaty během nacistické okupace. Lhůta pro uplatnění těchto nároků uplynula dne 17. 6. 1949. Nebylo zjištěno, že by právní předchůdce stěžovatelky alespoň zahájil takové řízení, i když pozdější celospolečenský a politický vývoj mohl být důvodem, pro který by takové řízení ani v případě zahájení nemuselo být pravomocně skončeno. Stěžovatelka sice tvrdila, ovšem nijak neprokázala, že by uplatnění práva na vrácení věci podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo pro ni nemožné anebo by jí v něm bylo tehdejším režimem bráněno či zabráněno.
6. Okresní soud neshledal naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení podle §80 občanského soudního řádu. Její právní předchůdce nevyužil možnost uplatnit své nároky na vrácení Německou říší zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., což mohl učinit nejpozději dne 17. 6. 1949, kdy uplynula lhůta pro uplatnění nároku. Poté se již navrácení protiprávně odňatého majetku domoci nemohl. Rozhodnutí o tom, že vlastníkem předmětných pozemků je vedlejší účastnice 1), tak nemohlo mít žádný dopad do právní sféry stěžovatelky. Uplatní se zde závěr vyslovený Ústavním soudem, byť u poněkud odlišné problematiky, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství [stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a u něhož zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy, se nelze účinně domáhat podle obecných právních předpisů.
7. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") se v napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Stěžovatelka v odvolání poukázala na nález ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/2000 (N 40/32 SbNU 389), jenž se týkal uplatnění nároku podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto nálezu nárok osob podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, a zákona č. 128/1946 Sb. nemusel být uplatněn přesně stanoveným způsobem, neboť postačoval projev vůle vlastníka k získání jeho majetku zpět. Podle krajského soudu se však tento závěr neuplatní u jiných restitučních předpisů, včetně zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a to z důvodu odlišného vymezení oprávněných osob. Těmi byly podle §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích také osoby, jímž "pouze" svědčil nárok podle zmiňovaných předpisů. Podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi bylo naopak rozhodné, zda právní předchůdce stěžovatelky uplatnil nárok na vrácení zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. Právě takovýto postup byl nezbytný k obnovení vlastnického práva.
8. Nejvyšší soud neshledal, že by u dovolání stěžovatelky byl splněn některý z předpokladů jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu, a napadeným usnesením toto dovolání odmítl. V odůvodnění usnesení podrobně shrnul ustálenou rozhodovací praxi nejen svou, ale také Ústavního soudu k právním otázkám rozhodným pro posouzení věci. Z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly bez dalšího zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo třeba postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Na majetkovou křivdu, na níž se vztahuje zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Podle Nejvyššího soudu dospěl krajský soud ke správnému závěru, že stěžovatelce nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, v důsledku čehož není osobou oprávněnou podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Poukaz stěžovatelky na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž není překážkou realizace restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. (viz bod 7 tohoto usnesení), není případný. Jde o závěry týkající se restituce podle zákona o mimosoudních rehabilitacích s odlišným vymezením oprávněných osob. Ani princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka tvrdí, že v její věci byly splněny předpoklady pro určení, že vlastníkem předmětných pozemků je i nadále vedlejší účastnice 1) a že její vlastnické právo nenabyli vedlejší účastníci 2) a 3). Z důkazů, které navrhla, měl vyplynout závěr o jejím oprávnění domáhat se vydání věci podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Stěžovatelka uznává, že majetek jeho právního předchůdce, včetně předmětných pozemků, byl zkonfiskován následkem politické perzekuce po nacistické okupaci Československa. Po roce 1945 a zejména v období rozhodném pro zmírňování křivd nastalých "církevním právnickým osobám" podle uvedeného zákona, tedy od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, však právní předchůdce stěžovatelky měl být znovu považován za vlastníka. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., který stanovil, že jakékoli majetkové převody a jakákoli majetkově-právní jednání uzavřená po 29. 9. 1939 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce jsou neplatné. Rovněž argumentuje poukazem na čl. 1 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení ústavního pořádku, podle něhož předpisy vydané v oblasti československého právního řádu v době, kdy československý lid byl zbaven své svobody, nejsou jeho součástí.
10. Právní předchůdce stěžovatelky sice nevyužil možnosti domáhat se obnovení zápisu vlastnického práva v pozemkových knihách podle zákona č. 128/1946 Sb., podle stěžovatelky by ale tento postup mohl vést pouze k vydání deklaratorního rozhodnutí o vlastnickém právu. Statutární orgán právního předchůdce stěžovatelky (velmistr) navíc usiloval o navrácení pozemků již v roce 1945, kdy se za tímto účelem obrátil na místně příslušné orgány veřejné správy i Ministerstvo školství a národní osvěty jako dozorový orgán státu nad církvemi. Správní řízení o žádostech, které tehdy podal, nebylo doposud skončeno. Lhůta k uplatnění nároku podle §8 zákona č. 128/1946 Sb., jež měla uplynout dne 17. 6. 1949, měla jen procesní charakter a nebyl s ní spojen zánik nároku. Případné uplatnění nároku bylo nicméně zejména od roku 1948 bezpředmětné s ohledem na nástup komunistického režimu. Bylo povinností obecných soudů zohlednit tehdejší poměry a faktickou nemožnost domáhat se restitučního nároku. Právnímu předchůdci stěžovatelky nelze klást za vinu, že se, vystaven nejistotě plynoucí z nesystematické právní úpravy, aktivně domáhal vrácení předmětných pozemků prostřednictvím správních řízení přímo na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., a nikoli podle zákona č. 128/1946 Sb. Po roce 1945 s ním bylo navíc jednáno jako s vlastníkem předmětných pozemků. V roce 1946 byla ustanovena národní správa, jež měla zajistit mimo jiné plnění povinností váznoucích na jeho majetku do konečného rozhodnutí o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6 považoval právního předchůdce stěžovatelky za vlastníka předmětných pozemků.
11. Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 4563/12 označil stěžovatelku za osobu, na níž se vztahuje působnost restitučních předpisů. Stěžovatelka připomíná, že ve věcech restitučních kompenzací nutno upřednostnit smysl a účel restitučního zákonodárství, kterým je napravení majetkových křivd vzniklých za existence nedemokratického režimu. Jen stěží si lze představit situace, kdy je nutnost upozadit znění zákona před jeho ratiem legitimnější. Tyto závěry je nutno dovodit o to víc v případech, kdy právní předchůdce stěžovatelky dělal vše, co mohl, aby se v rozhodném období tří let podle zákona č. 128/1946 Sb. domohl navrácení předmětných pozemků.
12. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že předmětné pozemky byly po válce zkonfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a tedy, že by tak neměla splňovat podmínky vydání věci podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Související konfiskační správní akty byly nicotné. Konfiskace nemohla být vedena vůči církevnímu majetku, ani směřovat vůči neexistujícímu subjektu (např. Německé říši). Podle §51 zákona č. 50/1874 ř. z., kterým se upravují zevní poměry církve katolické, konfiskace vyžadovala souhlas papežské kurie.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je také přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
15. Pro rozhodování obecných soudů o žalobě stěžovatelky byl podstatný právní závěr, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem podle §80 občanského soudního řádu, neboť ani při jejím vyhovění by se po státu nemohla domoci vydání předmětných nemovitostí podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Právní předchůdce stěžovatelky pozbyl vlastnické právo k předmětným pozemkům za německé nacistické okupace. Po válce se právního panství nad nimi ujal československý stát. Stěžovatelka se tak mohla stát jejich vlastníkem jen za předpokladu, že by její právní předchůdce uplatnil nárok na vrácení věci u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. Tak tomu ale nebylo, což stěžovatelka nijak nerozporovala. Vlastnické právo jejího právního předchůdce se neobnovilo bez dalšího na základě tohoto zákona, ani dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., jak ostatně vyplývá z jednoznačného znění §1 odst. 2 tohoto dekretu. Tyto závěry plně postačovaly k zamítnutí žaloby, aniž by byla rozhodná další tvrzení stěžovatelky, včetně těch týkajících se faktické nemožnosti uplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. po nástupu komunistického režimu.
16. Ústavní soud připomíná, že se předpoklady uplatnění nároku postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí ve věcech ústavních stížností stěžovatelky týkajících se typově shodných či velmi podobných případů a jejím námitkám zpochybňujícím nutnost takovéhoto postupu nepřisvědčil (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2447/19, ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20, ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 833/20, ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1269/20, ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1900/20, ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2803/20, ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 990/21, ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1718/21, ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2949/21, ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 350/22, ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 8/22, ze dne 8. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 131/22, ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 130/22, ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2988/22 a ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 78/23).
17. Od těchto rozhodnutí se Ústavní soud neodchýlil ani v nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 3447/21, v němž uznal, že uplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo v daném čase jediným nástrojem, jímž bylo teoreticky možné, byť za zhoršujících se společenskopolitických poměrů, dosáhnout vrácení věci (bod 21 odůvodnění nálezu). Ústavní soud připustil, že obecný restituční rámec věcný (náprava jen některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem) i časový (odnětí věci v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), jenž byl jako zákonné řešení přijat již na samém počátku restitučního procesu, se může navenek jevit v některých aspektech či v perspektivě časově šířeji pojaté historické spravedlnosti jako nedostačující. Zásada neprolomitelnosti restituční časové hranice, spojená s Ústavním soudem tradovanou maximou, že "řád minulosti nepodléhá soudu řádu přítomnosti", však v posuzované věci "velí k akcentu na zjištěné datum odnětí věcí státní mocí ještě před 25. 2. 1948", i když poválečný restituční proces vůči majetkům pozbytým v době nesvobody, započatý po konfiskacích, nebylo možné po nástupu komunistického režimu dokončit (bod 27 odůvodnění nálezu).
18. Ve shodě s uvedenými rozhodnutími, na jejichž odůvodnění lze v podrobnostech odkázat, Ústavní soud i v posuzované věci konstatuje, že ve výše shrnutém právním posouzení (bod 15 tohoto usnesení), ani jemu předcházejících skutkových zjištění, neshledává žádné pochybení, pro které by napadená rozhodnutí neměla z ústavněprávních hledisek obstát. Nenastala-li majetková křivda v rozhodném období, pak stěžovatelka není osobou oprávněnou podle §3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a tudíž ani osobou věcně legitimovanou v řízení o určení vlastnického práva vedlejší účastnice 1) k předmětným pozemkům.
19. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani ostatní námitky stěžovatelky. S jednáním statutárního zástupce jejího právního předchůdce (velmistra), který měl již v roce 1945 usilovat žádostmi adresovanými správním orgánům o vrácení pozemků, nebylo možné spojovat (opětovný) vznik vlastnického práva k nim (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 4163/18). To platí i pro tvrzení, že po roce 1945 mělo být některými státními orgány jednáno s právním předchůdcem stěžovatelky jako s vlastníkem předmětných pozemků. I kdyby v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 690/46-6 bylo uvedeno, že právní předchůdce stěžovatelky byl jejich vlastníkem, nešlo by o závazné rozhodnutí o určení vlastnického práva, které by zpochybňovalo nutnost postupu podle zákona č. 128/1946 Sb. (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/22, bod 12 odůvodnění). Nebyla-li stěžovatelka v rozhodném období vlastníkem předmětných pozemků, pak jsou bez významu i námitky neplatnosti konfiskace předmětných pozemků československým státem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., uplatněné ve vazbě na §8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a není třeba se jimi dále zabývat.
20. Nepřiléhavým je odkaz stěžovatelky na usnesení sp. zn. I. ÚS 4563/12, jímž bylo rozhodnuto ve věci její dřívější ústavní stížnosti. Ústavní soud v něm ve vztahu k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi uvedl, že "je v rozhodné části konstruován jako zákon restituční vycházející z principů zákona o půdě, a to se zvláštní skutkovou i objektovou působností, která zahrnuje mj. stěžovatele a jeho nároky". Ke stěžovatelkou uplatňovaným nárokům ale pouze podotkl, že pokud se v předchozím řízení soustředila "v kontextu judikatury Ústavního soudu primárně na otázku doručení či nedoručení (právní moci) rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 690/46 a jeho právní moci, jedná se z hlediska restitučního posouzení o otázku zcela marginální". Závěrem dodal, že se nijak nevyjadřuje k otázce, jak budou její konkrétní nároky posouzeny příslušnými orgány podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
21. Ústavní soud shrnuje, že výklad podmínek uplatnění nároku podle §3 a 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi provedený obecnými soudy neodporuje požadavkům vyplývajícím ze základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, podle nichž výklad právních předpisů nesmí být výsledkem svévole ani v jiném smyslu odporovat obecně uznávaným metodám výkladu právních předpisů. Provedený výklad není projevem přepjatého formalismu.
22. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz výše bod 1), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu