ECLI:CZ:US:2023:4.US.1857.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1857/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou, sídlem Na Zlíchově 233, Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023 č. j. 25 Cdo 831/2022-195, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2021 č. j. 25 Co 40/2021-173 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. listopadu 2020 č. j. 10 C 29/2018-144, v částech výroků týkajících se zamítnutí žaloby v částce 403 411 Kč, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje, sídlem Vančurova 1548, Kladno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v rozsahu, kterým byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") jeho žaloba co do částky 403 411 Kč, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") potvrzujícím v této části rozsudek okresního soudu a rozsudku (správně "usnesení") Nejvyššího soudu, "který v této části shledal rozsudek krajského soudu jako věcně správný", s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u okresního soudu domáhal (po rozšíření žaloby) náhrady škody ve výši 561 008 Kč s příslušenstvím, a to náhrady za ztrátu na výdělku v souvislosti s trvalým snížením pracovních schopností za dobu od 8. 5. 2016 do 31. 12. 2018 a náhrady nákladů spojených s pobytem v lázních (parkovné a ubytování v nadstandartním pokoji). Po provedeném dokazování zaměřeném především na průměrný výdělek a jeho valorizaci shledal okresní soud oprávněným pouze nárok ve výši 50 458 Kč s příslušenstvím a nárok na zaplacení parkovného ve výši 2 625 Kč, tudíž v této části žalobě vyhověl (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (III. výrok).
3. Proti II. a III. výroku rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo podle krajského soudu částečně opodstatněné, a napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání co do částky 18 316 Kč s příslušenstvím (I. výrok), změnil II. výrok rozsudku okresního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 92 537 Kč s příslušenstvím, jinak ho potvrdil (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (III. a IV. výrok). V odůvodnění uvedl, že v příčinné souvislosti s poškozením zdraví stěžovatele při poskytnutí pooperační péče po zákroku apendektomie vedlejší účastnicí (její právní předchůdkyní) došlo u stěžovatele k majetkové újmě spočívající ve ztrátě na výdělku pro plnou invaliditu a ve vynaložených nákladech s jeho léčbou, avšak požadované nároky byly stěžovateli přiznány pouze v částečném rozsahu. Ve shodě s okresním soudem posoudil krajský soud stěžovatelův nárok na náhradu ztráty na výdělku podle §447 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a při stanovení výše nároku vyšel z průměrného výdělku určeného podle §275 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a podle §17 odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mzdě"). Za základ pro zjištění průměrného výdělku vzal krajský soud hrubou mzdu stěžovatele zúčtovanou k výplatě v období rozhodném pro posouzení věci, zjištěný průměrný výdělek stěžovatele valorizoval pro jednotlivá žalovaná období a z takto zjištěných údajů - obdobně jako okresní soud - vyšel při určování opodstatněnosti stěžovatelem uplatněného nároku. Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud k odlišnému závěru o výši ztráty na výdělku za jím specifikovaná období, neboť od valorizovaného průměrného výdělku za tato období odečítal pouze invalidní důchod, nikoli i výdělky ze zaměstnání, které stěžovatel dosahoval při nadprůměrně vynaloženém úsilí.
4. Následné dovolání stěžovatele proti části II. výroku, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku okresního soudu, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud posoudil stěžovatelovo dovolání ohledně náhrady nákladů léčení ve výši 11 550 Kč s příslušenstvím jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a dále jako nepřípustné proto, že se krajský soud při řešení žádné z otázek neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud vzhledem ke stěžovatelem zmíněnému §2963 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 89/2012 Sb.") uvedl, že zněním §3079 odst. 2 tohoto zákoníku dal zákonodárce najevo svou vůli prolomit zásadu zákazu retroaktivity jen výjimečně; to vztáhl jen k náhradě nemajetkové újmy, což není stěžovatelova věc.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy při posuzování jeho nároků nezohlednily změny ve vývoji ekonomiky a s tím související změny při stanovení průměrné mzdy, z níž uplatňované nároky vycházejí. Podle stěžovatele tak nelze spravedlivě vycházet z průměrného výdělku, kterého dosahoval dva měsíce po nástupu do zaměstnání po svém vyučení. Obecné soudy rovněž nevzaly na zřetel §112 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, tedy tzv. zaručenou mzdu. V jeho věci nelze vycházet vzhledem k podmínkám podle zákona č. 89/2012 Sb. toliko z valorizace užívané pracovněprávními předpisy a je naopak nutno přistupovat k valorizaci nároku individuálně i s odkazem na §2963 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
6. Vycházely-li soudy ve svých rozhodnutích z průměrného výdělku, měly rovněž zohlednit, že za normálních okolností by jeho mzda obsahovala i fakultativní složky, a proto by byl jeho výdělek ještě větší (stěžovatel v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3445/2013). Při posuzování stěžovatelem uplatněných nároků měly obecné soudy rovněž vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Kromě toho, že tedy obecné soudy ve stěžovatelově věci nesprávně vyložily §2963 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., §112 zákoníku práce a §17 zákona o mzdě, nesprávně rovněž vyložily §120 a §122 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takovou vadu Ústavní soud ve stěžovatelově věci nezjistil.
9. Podle zjištění Ústavního soudu stěžovatel v ústavní stížnosti z větší části jen opakuje argumenty, a to na úrovni podústavního práva, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly. Je vhodné připomenout, že obdobné nároky uplatňoval stěžovatel již v předchozím období a Ústavní soud tyto nároky posuzoval již ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 254/20 a usnesením ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 254/20 ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ani v nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel nepřináší ústavně relevantní argumentaci. Příkladem může jeho tvrzení o nesprávnosti právního posouzení tím, že nebyl rán zřetel na §112 zákoníku práce, tedy na mzdu, kterou má pracovník zaručenou, s tím, že je "zde je rozpor mezi takovouto mzdou a částkou pro stěžovatele vypočtenou". Stěžovatel blíže nevysvětluje, jak by se uvedený institut měl v jeho věci uplatnit a jak by použití tohoto ustanovení změnilo ústavní stížností napadené výroky.
10. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přesvědčivě vyložil, že eventuální nárok na zvláštní odškodnění za zvýšené úsilí pro dosahování výdělku pracovní činností podle §2963 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. lze uplatňovat jen v souladu s příslušnými ustanoveními zakotvujícími časovou působnost zákona č. 89/2012 Sb., přičemž stěžovatel se s tímto závěrem Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti dostatečně nevypořádává.
11. Z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatel odkazuje, vycházející z toho, že při stanovení průměrného výdělku pro účely náhrady škody má soud přihlížet také k fakultativním složkám mzdy, plyne, že tak eventuálně musí být činěno s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Stěžovatel však tyto fakultativní složky neuvádí. Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud posoudit, zda takové fakultativní složky mzdy v jeho věci přicházely v úvahu a zda obecné soudy skutečně pochybily, pokud je podle tvrzení stěžovatele nezohlednily.
12. Na stěžovatelovu věc přímo nedopadá jím odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 1010/22, neboť tento se jednak zabývá výší odškodnění zejména za nemajetkovou újmu a jednak nutno zohlednit, že k poškození zdraví tehdejší stěžovatelky došlo v roce 2014, tedy na její případ se především použije zákon č. 89/2012 Sb.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti kromě osamoceného odkazu (část F/, druhý odstavec) nevysvětluje, jakým způsobem měly obecné soudy porušit příslušná procesní ustanovení týkající se dokazování.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými částmi výroků byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu