ECLI:CZ:US:2023:4.US.1869.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1869/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2023 č. j. 4 Cmo 36/2023-297 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2022 č. j. 42 Cm 569/2013-288, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a T. H. a M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastníci se po stěžovateli domáhali zaplacení směnečné pohledávky s postižnými právy. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodoval o nákladech řízení znovu poté, co Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 20. 2. 2020 č. j. 7 Cmo 224/2018-214 potvrdil rozsudek krajského soudu ze dne 8. 8. 2014 č. j. 42 Cm 569/2013-32 v rozsahu, kterým byl zrušen směnečný platební rozkaz, dále řízení v rozsahu zpětvzetí návrhu zastavil a ohledně nákladových výroků jej zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením uložil vedlejším účastníkům povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 30 000 Kč ve lhůtě do 60 dnů od právní moci usnesení. Krajský soud zhodnotil majetkové a sociální poměry účastníků a dospěl k závěru, že je zde důvod pro částečné použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tedy pro částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému stěžovateli. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vedlejší účastníci nemají žádné příjmy a jejich majetkové poměry jsou neuspokojivé. Krajský soud rovněž zohlednil, že povinnost uhradit celou částku na náhradě nákladů řízení by mohla poznamenat jejich vstup do samostatného života dospělého jedince. K úplnému nepřiznání náhrady nákladů však nepřistoupil, neboť by to mohlo negativně ovlivnit také poměry stěžovatele, jehož příjmy nejsou za poslední zdaňovací období dostatečné.
3. Vrchní soud jako soud odvolací změnil ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu tak, že stěžovateli se vůči oběma vedlejším účastníkům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (I. výrok), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Vrchní soud shledal, že krajský soud pochybil, když uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení společně a nerozdílně, a to s ohledem na skutečnost, že nejde o nerozlučné společníky ve sporu. Dospěl také k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro které nelze právo na náhradu nákladů řízení stěžovateli přiznat vůbec. Vyšel přitom z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle které, jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, může soud podle §150 o. s. ř. náhradu nákladů řízení výjimečně nepřiznat [přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 33 Cdo 1529/2017]. Vrchní soud shledal, že oba vedlejší účastníci studují, výživou jsou tedy odkázáni na rodiče, přičemž jejich onkologicky nemocná matka nepracuje a otec začal platit výživné až v poslední době. Vedlejším účastníkům bylo v průběhu řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu. Dále zjistil, že vedlejší účastník T. H. nemá žádné prostředky, z nichž by mohl náklady řízení zaplatit a vedlejší účastník M. H. sice obdržel v roce 2018 od stěžovatele 125 000 Kč (aktuální stav na účtu činil 47 460,63 Kč) jako kompenzaci za dědictví po dědečkovi, jelikož otec vedlejších účastníků se dědictví vzdal, právě však původ peněž a okolnosti jejich vyplacení stěžovatelem brání tomu, aby z nich byly hrazeny náklady řízení. Vrchní soud je na rozdíl od krajského soudu přesvědčen, že stěžovatel je schopen se zdárně živit, když pracuje jako zedník, osoba samostatně výdělečně činná, sice je podle daňového přiznání za rok 2021 ve ztrátě, ale na účtu má podle svého prohlášení disponibilní zůstatek 171 125 Kč. S ohledem na výše uvedené okolnosti lze podle vrchního soudu po stěžovateli požadovat, aby náklady řízení, které mu vznikly, nesl ze svého, byť byl ve sporu úspěšný.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se jako zcela úspěšný účastník domáhal přiznání náhrady nákladů řízení v souladu s advokátním tarifem, přičemž krajský soud nejprve v rámci moderace náklady řízení snížil a vrchní soud je pak následně nepřiznal vůbec. Stěžovatel tvrdí, že jde o projev libovůle soudního rozhodování, kdy soudy vykročily z mezí ústavně stanoveného postupu a jejich rozhodnutí je bezpochyby excesivní. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud byl ve sporu zcela úspěšný a i přesto se mu nedostalo náhrady nákladů řízení, došlo v jeho případě k porušení práva na spravedlivý proces, legitimního očekávání a také práva vlastnit majetek, neboť musel vynaložit větší částky na účelně vynaložené náklady právního zastoupení.
5. Konečně se stěžovatel domnívá, že mezi ním a vedlejšími účastníky neexistuje ve skutečnosti tak zásadní majetkový rozdíl, který by soud opravňoval k uplatnění moderační pravomoci podle §150 o. s. ř. Ustanovení §150 o. s. ř. může soud použít výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, neboť toto ustanovení slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti a tím k dosažení spravedlnosti mezi účastníky. V řízení bylo naopak prokázáno, že stěžovatel nemá podstatně vyšší životní úroveň a nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení se v jeho majetkové sféře znatelně projeví. Výše nákladů řízení navíc není tak vysoká, aby byla pro vedlejší účastníky likvidační a v neposlední řadě výše nákladů vzrostla také kvůli chování vedlejších účastníků, kteří i přesto, že byli seznámeni s názorem vrchního soudu, na žalobě trvali a náklady řízení tak navyšovali.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je poté, co doplnil řádnou plnou moc, právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, stojí mimo soustavu soudů a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svou pravomoc [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], považovat za další superrevizní instanci. Jeho úkolem je především přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze za situace, kdy je jejich rozhodování postiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přistupuje ve své praxi k přezkumu nákladových výroků zdrženlivě. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 23. nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z hlediska kritérií řádného procesu však nelze na rozhodnutí o nákladech řízení klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.
9. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud připomíná, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení, zejména usnesení vrchního soudu, a shledal je ústavně konformním. Zejména vrchní soud, který použil §150 o. s. ř. v plné míře a náklady řízení stěžovateli s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné nepřiznal, podrobně vysvětlil, jaké úvahy jej k takovému postupu vedly. Vrchní soud v podstatě uvedl obdobné okolnosti jako krajský soud, avšak v zesíleném kontextu, kdy znovu posoudil zejména majetkovou situaci stěžovatele a zohlednil morální aspekt stěžovatelem vyplacených peněz, které krajský soud považoval původně za způsobilý zdroj, ze kterého je možné náklady řízení (byť částečně snížené) hradit. Jelikož vrchní soud svým rozhodnutím reagoval na odvolání stěžovatele, vyjádřil se vyčerpávajícím způsobem ke všem aspektům procesní obrany, kterou stěžovatel v řízení uplatnil a nelze říci, že by tak bylo rozhodnutí pro stěžovatele ve výsledku překvapivé. Vrchnímu soudu lze rovněž přisvědčit v tom, že majetková situace účastníků není jediným kritériem pro uplatnění výjimečného postupu podle §150 o. s. ř.; když zvážil i budoucnost vedlejších účastníků, kteří jsou na prahu dospělosti a povinnost hradit stěžovateli náklady řízení by je citelně ovlivnila. Vrchní soud navíc podpořil svou argumentaci přiléhavými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
10. Napadená rozhodnutí tzv. kvalifikovanými vadami netrpí a zejména postupu vrchního soudu nelze nic vytknout. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem ohledně aplikace moderačního oprávnění soudu napadená rozhodnutí protiústavními nečiní.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu