ECLI:CZ:US:2023:4.US.1872.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1872/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky N. S. K., zastoupené Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem, sídlem Jezuitská 13/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 5 Tdo 162/2023-574, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2022 č. j. 5 To 174/2021-493 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. května 2021 č. j. 3 T 35/2021-328, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") shledána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 4. 5. 2020 v dopoledních hodinách při řízení vozu značky Mercedes - Benz při odbočování do ulice X v Y porušila §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích"), ačkoliv věděla, že na ulici se vyskytují malé děti, přesto pokračovala v jízdě, přestože s ohledem na robustní karoserii svého vozu neměla dostatečný výhled na vozovku, nepřizpůsobila jízdu technickým vlastnostem vozidla, a srazila tak nezletilou poškozenou Evu B. (jedná se o pseudonym), čímž jí způsobila smrtelné zranění v podobě mnohočetných zlomenin lebky a rozhmoždění mozku. Za uvedené jednání jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců. Zároveň městský soud stěžovatelce uložil trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 3 911 Kč, zároveň jí byla uložena povinnost nahradit poškozené nezletilé Janě B. (jedná se o pseudonym), starší sestře poškozené Evy B., nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč. Týmž rozsudkem byla zproštěna obžaloby obviněná Jitka B. (jedná se o pseudonym), matka Evy B., podle §226 písm. b) trestního řádu pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 5. 2020 v dopoledních hodinách, kdy do ulice X v Y vjížděla stěžovatelka se svým robustním vozem, porušila důležitou povinnost plynoucí z její rodičovské odpovědnosti podle §858 občanského zákoníku tím, že zanechala svou dceru ve věku 19 měsíců volně se pohybovat po vozovce, nechala ji nasednout na odrážedlo a odjet ve směru přijíždějícího vozidla stěžovatelky, čímž zanedbala náležitý dohled nad dítětem batolecího věku, což vedlo ke smrtelným zraněním způsobeným v důsledku sražení a přejetí hlavy poškozené Evy B. vozidlem stěžovatelky.
3. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelka, státní zástupce i poškození odvoláními, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 9. 2021 sp. zn. 15 To 174/2021 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) a odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody týkajících se stěžovatelky. Krajský soud rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního řádu tak, že uznal stěžovatelku vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dva a půl roku. Stěžovatelce dále krajský soud uložil trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit škodu a nemajetkovou újmu poškozeným Jiřímu B. (jedná se o pseudonym), otci Evy B., Petře B. (jedná se o pseudonym), Tereze A. a Tomášovi A. (jedná se o pseudonymy), prarodičům Evy B., neboť o jejich řádně a včas uplatněných nárocích městský soud vůbec nerozhodl. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto jako nedůvodné podle §256 trest. řádu.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, o němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2022 sp. zn. 5 Tdo 118/2021 rozhodl tak, že tento rozsudek zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu a krajskému soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Důvodem tohoto kasačního usnesení byla vada v hmotněprávním posouzení skutku spočívající v tom, že u stěžovatelky není možno dovodit naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §143 odst. 2 trestního zákoníku, neboť se nedopustila porušení důležité povinnosti jí uložené zákonem o provozu na pozemních komunikacích.
5. V návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu rozhodl krajský soud nyní napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o trestu z podnětu odvolání státního zástupce a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy na základě odvolání stěžovatelky. Krajský soud nově rozhodl tak, že stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále jí byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 měsíců. Týmž rozsudkem byla zamítnuta odvolání poškozených Jiřího B., Petry B., Terezy A., Tomáše A. a Jany B.
6. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Porušení svého práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka v tom, že zjištěný skutkový stav je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
8. Stěžovatelka zejména nesouhlasí s právním hodnocením krajského soudu, který přikládá zásadní důležitost dopravní značce "Zákaz vjezdu všech vozidel", jejíhož příkazu stěžovatelka neuposlechla a vjela do ulice X. Stěžovatelka k tomu podotýká, že značku viděla a rozpoznala, nicméně upozorňuje na skutečnost, že dopravní značení obsahovalo výjimku "mimo dopravní obsluhy", kdy se stěžovatelka za takovou obsluhu považovala, neboť jela se svou dcerou spící v autosedačce navštívit svou příbuznou a dceru potřebovala nechat spát, umýt, přebalit a nakrmit. Její dcera by nadto neušla vzdálenost od značky do domu, která činí alespoň 400 metrů a stěžovatelka by ji musela nést v autosedačce a musela by k tomu nést další věci, což by pro ni bylo příliš náročné. Stěžovatelka se proto ohrazuje proti formulaci obsažené v odůvodnění rozsudku krajského soudu, že upřednostnila své pohodlí oproti splnění povinnosti respektovat dopravní značku. Krajský soud podle stěžovatelky postupoval zbytečně formalisticky, když uvedl, že stěžovatelka byla příliš pohodlná. Nezohlednil totiž, že by celkově musela nést věci těžší než 20 kg, přičemž hygienická norma stanoví, že žena nesmí zvedat závaží těžší než 15 kg. Stěžovatelka se domnívá, že povinnost vyplývající z dopravní značky neporušila, neboť bylo možno ji vnímat jako dopravní obsluhu, nadto do této ulice běžně zajíždějí návštěvy osob bydlících na téže ulici. Stěžovatelka souhlasí s názorem městského soudu, který uvedl, že "tato okolnost (porušení povinnosti vyplývající z dopravní značky) neměla bezpochyby žádný vliv na kolizní událost". Stěžovatelka tak považuje takové rozhodnutí za přílišný formalismus, který je i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
9. Stěžovatelka uvádí, že po celou dobu trestního řízení tvrdila, že poškozenou Evu B. vůbec neviděla ani vidět nemohla, a to z několika důvodů, jednak z důvodu své tělesné výšky, z důvodu toho, jaký tvar má karoserie vozu a dále z důvodu technického řešení křižovatky. Stěžovatelka uvádí, že jakmile uviděla gestikulující hlouček osob, ihned zastavila.
10. Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud nechal zpracovat dodatek znaleckého posudku z oboru dopravy, v němž je obsaženo, že poškozená Eva B. byla o 5 cm menší než figurant při vyšetřovacím pokusu, ale na viditelnost údajně jeho výška vliv neměla. Při pokusu obhájce stěžovatelky klást znalci v tomto směru otázku při veřejném zasedání však obhájci bylo toto právo odňato. U hlavního líčení pak znalec uvedl, že kdyby měla stěžovatelka upřený zrak na místo, kde byla poškozená Eva B., tak by ji viděla přibližně po dobu 1 až 1,65 sekundy. Stěžovatelka tak nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nevěnovala pozornost řízení vozidla, neboť stěžovatelka naopak nevěnovala pozornost ničemu jinému, když musela věnovat pozornost provozu na ulici. Stěžovatelka dodává, že vždy měla pocit, že z robustního vozu, který řídila, má naopak lepší výhled než z jiného typu vozidla. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, podle něhož její obhajoba byla vyvrácena znaleckým posudkem Ing. J. Meduny, neboť naopak závěry znaleckého posudku potvrdily to, co uvádí ona, tedy že v podstatě nemohla střetu zabránit.
11. Stěžovatelka je toho názoru, že jednání poškozené Evy B. měla vzhledem k jejímu věku korigovat osoba, která na ni měla dohlížet. Pohybovala-li by se poškozená na chodníku, nikoliv na vozovce, ke střetu by nedošlo. Stěžovatelka v této situaci zdůrazňuje i §3 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, který uvádí, že provozu na pozemních komunikacích se nesmí účastnit osoba, která by vzhledem k věku nebo ke sníženým tělesným nebo duševním schopnostem mohla ohrozit bezpečnost tohoto provozu. Stěžovatelka taktéž v této souvislosti poukazuje na výpověď svědkyně J. Z., z níž vyplývá, že rodiny bydlící na ulici X po celou dobu využívaly, v rozporu se zákonem, vozovku jako dětské hřiště. Tuto okolnost však stěžovatelka neznala a ani znát nemohla.
12. Stěžovatelka dále uvádí, že není možné přesně stanovit pozici poškozené v momentě, kdy se vozidlo nacházelo 13 metrů od místa střetu a zdali se tato nacházela v tento okamžik na retardéru, kde bylo možno ji na krátký okamžik uvedený znalcem zahlédnout. Pro nejistotu v určení postavení poškozené nelze vyvozovat stěžovatelčinu vinu.
13. Stěžovatelka považuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, neboť tento soud jí vytýká, že nepřizpůsobila rychlost a způsob jízdy dopravní situaci, avšak ona podle znaleckého posudku jela rychlostí 7 km/h, tudíž krajský soud měl konstatovat, co přesně měla učinit jinak, aby se střetu vyhnula.
14. Stěžovatelka závěrem své ústavní stížnosti zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019 č. j. 7 Tdo 1477/2018-39 a rozsudek ze dne 5. 8. 2020 č. j. 7 Tdo 752/2020-890, kdy řidička tramvaje srazila a usmrtila starší shrbenou ženu malé postavy, a Nejvyšší soud konstatoval, že řidička neměla možnost poškozenou vidět, a tudíž byla vyloučena její trestní odpovědnost. Stěžovatelka považuje tyto závěry za přiléhavé i na její věc.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka opakuje svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána. Jde o námitky rozporující hodnocení důkazů v návaznosti na zjištěný skutkový stav, kdy stěžovatelka zpochybňuje zejména skutečnost, že poškozenou Evu B. před střetem mohla vidět, dovozuje taktéž závěr, že bylo možno ji považovat za tzv. dopravní obsluhu, na základě čehož byla oprávněna vjet do ulice X. Stěžovatelka hodnotí důkazy tím způsobem, že dovozuje svou nevinu a vinu přisuzuje matce poškozené Evy B., která údajně zanedbala náležitý dohled nad dítětem. Ústavní soud k tomu však podotýká, že stěžovatelka se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby důkazy, v její trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba uvést, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Ten stěžovatelka výslovně namítá, avšak Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal i v tomto ohledu, přičemž neshledal rozpor mezi provedenými důkazy, na jejichž základě byl stabilizován skutkový stav, a právními závěry ze skutkových zjištění vyvozenými. Není tedy možno dovodit namítané porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelka nepředestřela žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, když její ústavní stížnost je koncipována spíše jako odvolání, případně dovolání. Z napadených rozhodnutí, zejména z rozsudku krajského soudu, vyplývá, že skutkový stav byl plně stabilizován, neboť v průběhu dokazování v hlavním líčení bylo postaveno najisto, že stěžovatelka porušila ve více ohledech své povinnosti plynoucí ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Zrušení v pořadí prvního rozsudku krajského soudu Nejvyšším soudem se týkalo toliko právní kvalifikace jednání stěžovatelky, které krajský soud vyhodnotil jako jednání v souladu s kvalifikovanou podstatou předmětného přečinu, s čímž se však neztotožnil Nejvyšší soud. Z hlediska zjištěného skutkového stavu však nebylo od počátku pochyb, že se stěžovatelka dopustila (minimálně) jednání podřaditelného pod §143 odst. 1 trestního zákoníku. Ve věci bylo provedeno poměrně obsáhlé dokazování sestávající z výpovědí mnoha svědků, neboť předmětné kolizi přihlíželo několik žen s dětmi, které se právě nacházely na ulici, dále byl proveden i znalecký posudek znalce Ing. J. Meduny, z oboru silniční doprava, odvětví městská doprava, přičemž svědek byl vyslechnut i v hlavním líčení. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v řízení byla zachována kontradiktornost, neboť stěžovatelka měla možnost se ke všem provedeným důkazům vyjádřit.
19. Stěžovatelka poukazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež byla obě vydána v téže věci řidičky tramvaje, která byla v rámci tzv. soudního ping-pongu opakovaně uznána vinnou tím, že přejela a usmrtila starou shrbenou ženu, která vstoupila přímo před vůz, přičemž řidička neměla možnost ženu z místa řidiče vidět. Nejvyšší soud následně řidičku tramvaje rozsudkem sám zprostil obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu. Oproti skutkovému stavu uvedenému ve zmiňované věci stěžovatelka pomíjí především to, že vjela do ulice X, byť jí vjezd zakazovala dopravní značka, kterou stěžovatelka viděla i rozpoznala, avšak se rozhodla, že ji nebude respektovat. Dále jí je vytýkáno skutkovou větou rozsudku městského soudu, že již při vjezdu do ulice viděla hlouček matek s malými dětmi, které volně pobíhaly po vozovce, a to za situace, kdy jí karoserie jejího vozu neumožňovala alespoň průměrný výhled z vozidla (znalec dokonce konstatoval, že stěžovatelka nemohla vidět až 9 metrů před sebe), což stěžovatelce jako pravidelné uživatelce tohoto vozidla muselo být zcela zřejmé (byť sama tvrdí opak). I přes všechny tyto negativní faktory stěžovatelka pokračovala v jízdě, následkem čehož došlo ke smrtelnému střetu s poškozenou Evou B. V případě řidičky tramvaje nebylo shledáno, že by jednala nedbalostně, neboť před rozjezdem tramvaje učinila vše, co na ní vzhledem k její profesi bylo možno požadovat. U řidičky tramvaje tedy absentovalo zaviněné porušení právní povinnosti, na rozdíl od stěžovatelky, která učinila několik chybných kroků, které i při spoluzavinění samotné poškozené a její matky (což bylo zohledněno v adhezních výrocích) vedly k usmrcení poškozené.
20. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná a nevykazují znaky svévole. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu