ECLI:CZ:US:2023:4.US.1904.23.2
sp. zn. IV. ÚS 1904/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 17. července 2023 č. j. MSP-1191/2022-MOT-T/48, za účasti ministra spravedlnosti, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně podal návrh, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
2. Stěžovatel je občanem Gruzie. Poté, co byl dne 4. 1. 2023 zadržen a usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 1. 2023 sp. zn. Nt 401/2023 vzat do předběžné vazby, požádaly postupně Republika Kazachstán, Gruzie a Spojené státy americké o jeho vydání k trestnímu stíhání.
3. Městský soud usnesením ze dne 25. 5. 2023 sp. zn. Nt 401/2023 rozhodl podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), a čl. I Smlouvy mezi republikou Československou a Spojenými státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců, vyhlášené pod č. 48/1926 Sb., ve znění dodatkové úmluvy vyhlášené pod č. 185/1935 Sb. a druhé dodatkové úmluvy vyhlášené pod č. 8/2010 Sb.m.s. a č. 27/2010 Sb.m.s., že je přípustné vydání stěžovatele do Spojených států amerických. Stěžovatel má být vydán k trestnímu stíhání na základě žádosti prokuratury Spojených států pro Jižní okrsek státu New York ze dne 6. 2. 2023 a žádosti prokuratury Spojených států pro východní obvod státu New York ze dne 31. 1. 2023 pro trestné činy nájemné vraždy, spiknutí za účelem nájemné vraždy a spiknutí za účelem praní špinavých peněz a pro trestné činy vyděračské spiknutí a držení, manipulace se střelnou zbraní a pálení z ní během násilného trestného činu podle příslušných ustanovení trestního zákoníku Spojených států amerických.
4. Téhož dne vydal městský soud také rozhodnutí o dvou dalších žádostech o vydání. Usnesením ze dne 25. 5. 2023 sp. zn. Nt 410/2023 rozhodl podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Republiky Kazachstán na základě žádosti Generální prokuratury Republiky Kazachstán o vydání ze dne 7. 2. 2023 č. 2-013603-23-10789 pro trestné činy vytvoření a vedení organizované skupiny pro páchání těžkých a zvlášť závažných trestných činů a jejich vedení, pokus o únos i únos spáchaný zločineckou skupinou, opakovaně, za účelem zisku, s použitím násilí nebezpečného pro život nebo zdraví, a vydírání, spáchané zločineckou skupinou ve zvlášť velkém rozsahu podle příslušných ustanovení trestního zákoníku Republiky Kazachstán, a to za přijetí v této žádosti uvedených záruk.
5. Usnesením ze dne 25. 5. 2023 sp. zn. Nt 411/2023 rozhodl městský soud podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a čl. 1 Evropské úmluvy o vydávání, vyhlášené pod č. 549/1992 Sb., ve znění dodatkových protokolů vyhlášených pod č. 29/1997 Sb., 30/1997 Sb. a 34/2013 Sb.m.s., že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie na základě žádosti Generální prokuratury Gruzie o vydání ze dne 1. 2. 2023 pro trestné činy organizované vydírání, závažné poškození nebo zničení majetku, závažné poškození nebo zničení majetku, závažné vydírání, vražda s přitěžujícími okolnostmi, nezákonné pořízení střelné zbraně a munice spáchané s přitěžujícími okolnostmi a účast na "zlodějském podsvětí" podle příslušných ustanovení trestního zákoníku Gruzie.
6. V souladu s §136 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 459/2011 Sb., neobsahuje žádné z uvedených usnesení odůvodnění. Stěžovatel i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze se totiž po vyhlášení usnesení vzdali stížnosti a prohlásili, že netrvají na písemném odůvodnění.
7. Napadeným rozhodnutím ministr spravedlnosti podle §97 odst. 1 a 2 a §102 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických (výrok I) a nepovolil jeho vydání k trestnímu stíhání do Republiky Kazachstán a Gruzie (výrok II a III).
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel tvrdí porušení svých základních práv v tom, že ministr spravedlnosti nevyužil svého oprávnění podle §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání usnesení městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání do Spojených států amerických. Městský soud v tomto usnesení fakticky rezignoval na řádné individuální posouzení překážek vydání. Bez opory v jakýchkoli objektivních listinných důkazech pouze fakticky presumoval stanovisko o obecné přípustnosti vydání do Spojených států amerických, aniž by se vypořádal se souvisejícími námitkami stěžovatele, uplatněnými při předběžném šetření.
9. Důvod nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. f) zákona o mezinárodní justiční spolupráci je podle stěžovatele dán s ohledem na politickou povahu jednoho ze skutků, kterou dokládá zjevný politický zájem vlády Spojených států amerických na jeho odsouzení. Stěžovatel je v obžalobě označován za člena východoevropské zločinecké organizace napojené na íránský režim, která měla být najata k zavraždění občanky Spojených států amerických íránského původu působící jako novinářka, spisovatelka a aktivistka v oblasti lidských práv. Kromě toho stěžovatel namítá důvod nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. o) téhož zákona. Špatné zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") totiž může být také následkem špatných podmínek ve věznicích, případně trestu odnětí svobody na doživotí bez vyloučení naděje na podmíněné propuštění.
10. Ministr spravedlnosti se měl dopustit svévole tím, že při rozhodování, které z několika extradičních žádostí dá přednost, nezohlednil rozhodná kritéria, jež vyplývají z Evropské úmluvy o vydávání. Jejich příkladmý výčet zahrnuje kritéria závažnosti trestné činnosti, místa jejího spáchání, pořadí doručení žádosti a občanství. Podle stěžovatele by měl zájem na primárním potrestání nejzávažnější trestné činnosti převážit nad ostatními kritérii ve prospěch vydání vyžádaného do Gruzie.
11. Pakliže by ministr spravedlnosti dospěl k názoru, že vydání stěžovatele do Gruzie zásadně brání kritérium občanství, neboť Gruzie by nevydala svého občana k trestnímu stíhání do zbylých dvou států, mělo být upřednostněno vydání stěžovatele do Republiky Kazachstán. Úplná extradiční žádost Republiky Kazachstán byla České republice doručena jako první ze tří žádostí. Role stěžovatele při trestné činnosti kladené mu za vinu v Republice Kazachstán je také závažnější než v případě trestních věcí ve Spojených státech amerických. Stěžovatel tam měl být samotným organizátorem organizované skupiny páchající násilnou majetkovou trestnou činnost a spáchat skutky čistě "kriminální" povahy bez politického pozadí. V Republice Kazachstán mu byl také ustanoven obhájce, což se ve Spojených státech amerických stane až po vydání.
12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 18. 7. 2023 požádal o udělení mezinárodní ochrany, a tudíž probíhající řízení o této žádosti brání jeho vydání do cizího státu. Tento závěr se podle jeho názoru uplatní bez ohledu na to, že žádost byla podána až po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání.
13. V dalším doplnění ústavní stížnosti, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 8. 8. 2023, stěžovatel uvedl podrobnější argumentaci k námitce, že ministr spravedlnosti měl podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání usnesení městského soudu. Je přesvědčen, že ministr spravedlnosti si musel být vědom nesprávnosti tohoto usnesení, neboť orgány České republiky navzdory svým zákonným povinnostem a závazkům vyplývajícím z mezinárodních smluv rezignovaly na řádné posouzení toho, zda v případě vydání stěžovatele k trestnímu stíhání budou ve Spojených státech amerických respektována jeho základní lidská práva. V tomto ohledu poukazuje na nedostatek odůvodnění usnesení městského soudu, jakož i nedostatečné posouzení související hrozby nelidského zacházení nebo mučení stěžovatele a politické povahy jednoho ze skutků. Městský soud měl vycházet z aktuálních informací o situaci v daném státě a za tímto účelem si vyžádat zejména zprávy mezinárodních a nevládních organizací o dodržování lidských práv ve Spojených státech amerických. Stěžovatel s vydáním nesouhlasil. Stížnost proti usnesení městského soudu nepodal jen s ohledem na souběh žádostí o vydání. Spoléhal na to, že ministr spravedlnosti zohlední argumenty proti jeho vydání.
14. Podáním ze dne 27. 8. 2023 stěžovatel doplnil ústavní stížnost o podněty a právní argumenty, které obdržel od advokáta Valeri Gelbachianiho, zástupce stěžovatele v řízení před orgány Gruzie. Nejzávažnější argumenty se týkají toho, že ministr spravedlnosti postupoval v rozporu s čl. 10 Ústavy, když nezohlednil platné a pro Českou republiku závazné znění Evropské úmluvy o vydávání. Použití jiné mezinárodní smlouvy nebylo přípustné. Vzhledem k tomu, že podle extradičních dokumentů se měl stěžovatel dopustit trestného činu, pro který má být vydán do Spojených států amerických, bylo třeba se vypořádat s otázkou, zda je takovéto vydání podle čl. 7 odst. 2 Evropské úmluvy o vydávání možné, jestliže podle právních předpisů České republiky není možné trestní stíhání za předmětný trestný čin spáchaný cizincem mimo území České republiky. Žádost Spojených států amerických o vydání stěžovatele neměla obsahovat dokumenty specifikované v čl. 12 odst. 2 Evropské úmluvy o vydávání. Mělo být porušeno časové omezení předběžné vazby i doby pro realizaci vydání podle čl. 16 odst. 4 a čl. 18 odst. 3 a 4 Evropské úmluvy o vydávání, jakož i její čl. 17, který stanoví kritéria pro posouzení přednosti jednotlivých žádostí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a jeho průběh
15. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Stěžovatel byl oprávněn podat ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí jen v části výroku I, kterým ministr spravedlnosti podle §97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci rozhodl o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických. Jen v této části je napadené rozhodnutí způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Výroky II a III napadeného rozhodnutí, kterými nebylo povoleno vydání do Republiky Kazachstán a Gruzie, takovýto zásah založit nemohou.
16. V části, v níž byla podána oprávněným navrhovatelem, je ústavní stížnost také přípustná [blíže k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání, viz stanovisko pléna ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.), zejména výrok I a body 8 až 12 odůvodnění, a související nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 (N 160/70 SbNU 477), bod 34 až 38 odůvodnění; závěry uvedené v těchto rozhodnutích, není-li uvedeno jinak, se uplatní i při použití zákona o mezinárodní justiční spolupráci; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
17. Ústavní soud usnesením ze dne 26. 7. 2023 č. j. IV. ÚS 1904/23-39 rozhodl podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
19. Ústavní stížnost směřuje v části, v níž byla podána oprávněným navrhovatelem, proti rozhodnutí, kterým ministr spravedlnosti podle §97 odst. 1 a §102 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických. Stěžovatel uplatňuje vůči napadenému rozhodnutí stručně řečeno námitky, že
- nebyly dostatečně posouzeny důvody nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. f) a o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci,
- bylo zahájeno řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů,
- ministr spravedlnosti nevyužil svého oprávnění podle §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci podat návrh na přezkoumání usnesení městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických, Nejvyššímu soudu a
- ministr spravedlnosti nesprávně vyhodnotil kritéria, která měl podle čl. 17 Evropské úmluvy o vydávání s ohledem na souběh více žádostí o vydání zvažovat při rozhodnutí, do kterého cizího státu bude stěžovatel vydán.
20. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu, má-li být uskutečněno proti vůli osoby, o jejíž vydání jde, představuje vždy významný zásah do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Tato osoba je za tímto účelem zbavena osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a to s možnými nezanedbatelnými dopady do všech sfér jejího života [např. nález ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14 (N 155/82 SbNU 451), bod 32 odůvodnění, nebo nález ze dne 14. 12. 2022 sp. zn. II. ÚS 1199/22, bod 27 odůvodnění].
21. Stěžejní záruka, že vydání do cizího státu nebude mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, o jejíž vydání jde, spočívá v rozhodování soudu o tom, zda je vydání přípustné. Zákon předpokládá, že v době rozhodování ministra spravedlnosti již bude otázka přípustnosti vydání vyřešena, a tedy vydání bude moci být uskutečněno v relativně krátké době (viz délka vydávací vazby podle §101 odst. 5 zákona o mezinárodní trestní spolupráci), což z povahy věci jakoukoli následnou ochranu práv této osoby přinejmenším ztěžuje nebo dokonce vylučuje (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 9). Právě v soudní fázi extradičního řízení má osoba, o jejíž vydání jde, právo vyjádřit se k přípustnosti jejího vydání a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. Uplatní se zde zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy [např. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)].
22. Rozhodování o povolení vydání věcně navazuje na rozhodnutí soudu o jeho přípustnosti, ministr spravedlnosti ovšem není další rozhodovací instancí v příslušném soudním řízení. Jako orgán moci výkonné takovéto postavení mít ani nemůže. Z těchto důvodů již ministr spravedlnosti sám nepřehodnocuje ani nenahrazuje rozhodnutí soudů a jejich věcnou správností se zabývá zpravidla jen s ohledem na možnost využití svého oprávnění podat Nejvyššímu soudu podle §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci návrh na přezkoumání takovéhoto rozhodnutí (má-li o jeho správnosti pochybnosti). I případné zjištění změny okolností (§101 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci) by mohlo vést toliko k závěru ministra spravedlnosti, že rozhodnutí soudu je neaktuální a při povolení vydání z něj nelze vycházet, nikoli však k tomu, aby nové posouzení přípustnosti vydání provedl samostatně bez předchozího rozhodnutí soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 9 odůvodnění).
23. Vlastní rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání se omezuje na zjištění, zda soud pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné, dále zda nenastala některá ze skutečností uvedených v §97 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a zda případně není dána jiná skutečnost, která by zakládala právní překážku povolení vydání. Takovouto skutečností je i dodatečné udělení mezinárodní ochrany osobě, o jejíž vydání jde, nebo samotné neskončené řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu, ledaže jde o opakovanou žádost [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, zejména výrok II a body 14 a násl. odůvodnění; též nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1924/18 (N 51/93 SbNU 183), bod 34 odůvodnění]. Pokud zákon ministru spravedlnosti umožňuje vydání nepovolit také za situace, kdy podle názoru soudu není dán důvod jeho nepřípustnosti, činí tak především s ohledem na to, že takovéto rozhodnutí má i politický rozměr a ve věcech extradičních v něm lze spatřovat projev státní suverenity [srov. nález ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 63/06 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.), bod 26 odůvodnění]. Ministr spravedlnosti při svém rozhodování zkoumá i další, tj. politická (a z nich především zahraničněpolitická) hlediska vydání konkrétní osoby do cizího státu, která z povahy věci nemohou být zákonem blíže vymezena a podléhají kontrole především v rovině ústavně politické odpovědnosti. Soudům naopak hodnocení politických hledisek vydání zásadně nepřísluší (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 10 odůvodnění).
24. Z uvedeného vyplývá, že nebylo povinností ministra spravedlnosti, aby jakkoli přehodnocoval posouzení důvodů nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. f) a o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, které provedl městský soud. Domníval-li se stěžovatel, že některý z těchto důvodů je dán, měl svá tvrzení uplatnit v řízení před městským soudem. Stejně tak mohl proti usnesení, kterým bylo podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci rozhodnuto, že vydání je přípustné, podat stížnost, a nebyla-li by mu ochrana poskytnuta rozhodnutím o ní, následně i ústavní stížnost (k přípustnosti ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí soudu, viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, zejména výrok I a body 8 až 12 odůvodnění). Neučinil-li tak, nelze případný závěr o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, který by byl následkem nesprávného posouzení přípustnosti vydání, spojovat s rozhodnutím ministra spravedlnosti.
25. Neústavnost napadeného rozhodnutí nemůže založit ani stěžovatelem tvrzená skutečnost, že stěžovatel podal dne 18. 7. 2023, tedy den po vydání tohoto rozhodnutí, žádost o mezinárodní ochranu podle §3 zákona o azylu z důvodu podle §14 téhož zákona. Ústavní soud nemůže vytknout ministru spravedlnosti, že nezohlednil řízení o žádosti, která v době jeho rozhodování nebyla podána.
26. Ministr spravedlnosti neměl povinnost využít svého práva podle §95 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci podat k Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání usnesení městského soudu sp. zn. Nt 401/2023, kterým bylo rozhodnuto, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických je přípustné. Nejde o opravný prostředek, který by měl stěžovatel k dispozici [srov. nález ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12 (N 171/67 SbNU 97), bod 20 odůvodnění]. Tento zvláštní procesní prostředek je koncipován tak, aby ministr spravedlnosti jako orgán povolující vydání měl možnost uplatnit proti rozhodnutím soudu své námitky, a to nejen ve prospěch osoby, o jejíž vydání jde. Stěžovatel se nemůže domáhat využití tohoto oprávnění žádným procesním prostředkem, nýbrž sám měl využít procesní prostředky, které mu zákon stanoví k ochraně svých práv při rozhodování o přípustnosti vydání (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 13 odůvodnění).
27. Stěžovatel nakonec namítá, že ministr spravedlnosti měl při řádném posouzení kritérií uvedených v čl. 17 Evropské úmluvy o vydávání rozhodnout o jeho vydání k trestnímu stíhání do Gruzie, případně do Republiky Kazachstán. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že §102 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a čl. 17 Evropské úmluvy o vydávání stanoví demonstrativní výčet kritérií za účelem posouzení více souběžně podaných žádostí o vydání, aby byl v co nejširší míře naplněn cíl mezinárodní justiční spolupráce. Posouzení jejich významu, včetně zmíněných zahraničně politických hledisek, přitom závisí vždy na uvážení ministra spravedlnosti. Z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, o jejíž vydání jde, je rozhodné, že u každé jednotlivé žádosti o vydání byla shledána přípustnost vydání, nikoli však samotná úvaha, kterému cizímu státu žádajícímu o vydání bude nakonec vyhověno. Tato osoba totiž nemá právo na to, aby byla při souběhu žádostí vydána do určitého konkrétního státu. Bylo-li rozhodnuto o přípustnosti vydání do více cizích států, je povinna strpět vydání do kteréhokoli z nich. K jejímu souhlasu s vydáním do některého z těchto států se podle §102 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci nepřihlíží.
28. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz výše bod 1), dospěl k závěru, že v části, v níž byla ústavní stížnost podána oprávněným navrhovatelem, jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Ve zbylé části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu