ECLI:CZ:US:2023:4.US.1916.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1916/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Josefa Novotného a Ivy Novotné, zastoupených Mgr. Martinem Jančou, advokátem, sídlem Mikulášské náměstí 487/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 33 Cdo 16/2023-600, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2022 č. j. 18 Co 41/2022-575, 18 Co 42/2022 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. srpna 2021 č. j. 19 C 1086/2010-537, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Zdeňka Vejvančického, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a čl. 90 a 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město (dále jen ,,okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 240 550 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé požadovali zaplacení této částky jako rozdílu mezi stěžovateli uhrazenou částkou na základě smlouvy o dílo a cenou skutečně odvedených prací vedlejším účastníkem. Okresní soud došel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4407/2016 k závěru, že nárok stěžovatelů je promlčený.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen ,,krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelům 51 669 Kč s úrokem z prodlení od 16. 2. 2011 do zaplacení a žalobu co do částky 188 881 Kč s příslušenstvím a do dalšího příslušenství z částky 51 669 Kč zamítl. Krajský soud uvedl, že již v předchozích zrušovacích rozhodnutích v dané věci vyjádřil právní názor, že nárok nemůže být promlčený a od tohoto závěru nemá důvod se odchýlit, ani s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu, na který odkázal okresní soud. Krajský soud vycházel při určení výše plnění z celkové hodnoty prací provedených na stavbě vedlejším účastníkem, která činila 365 616 Kč (včetně dodaného materiálu). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé uhradili vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 417 285 Kč, vedlejší účastník se obohatil o 51 669 Kč.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl, neboť trpělo vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti upozorňují na průtahy v řízení způsobené nesouladem právních závěrů okresního soudu a krajského soudu, které mohl krajský soud ukončit vydáním rozhodnutí ve věci samé, namísto rušení rozhodnutí okresního soudu a vracení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelé namítají, že soudy se nepokusily odstranit rozpor mezi znaleckým posudkem, z něhož vycházely, a znaleckým posudkem předloženým stěžovateli. Rozporují i skutkové závěry krajského soudu týkající se dodaného stavebního materiálu vedlejším účastníkem. Stěžovatelé dále uvádějí, že se již od počátku sporu pozastavovali nad tím, že tvrzení vedlejšího účastníka byla pro soudy dostatečně věrohodná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. V části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je přípustná (stěžovatelé neměli k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněnými navrhovateli a včas. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
7. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti těmto rozhodnutím, nepřípustná (k tomu viz dále).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv a svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k zásahu do ústavně zaručených práv.
9. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelů se skutkovými a právními závěry okresního soudu a krajského soudu. Stěžovatelé neuplatnili žádné námitky zpochybňující závěr Nejvyššího soudu o vadách dovolání. Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že je v zásadě na stěžovateli, aby tvrdil, v čem konkrétně spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, a předložil tomu odpovídající ústavněprávní argumentaci. I přesto si Ústavní soud vyžádal dovolání stěžovatelů a ověřil si, že se Nejvyšší soud zabýval jejich námitkami obsaženými v dovolání a dostatečně a srozumitelně osvětlil, proč nepostačují k naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Nad rámec toho se Nejvyšší soud vyjádřil i k nesprávně uplatněnému dovolacímu důvodu. Ústavní soud za této situace neshledal prostor k tomu, aby sám dotvářel možné námitky a přehodnocoval posouzení, zda dovolání splňuje zákonné náležitosti. V odmítnutí takovéhoto dovolání pro vady nelze spatřovat porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (ST 45/87 SbNU 905)].
10. Nevymezí-li stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16). Námitkami stěžovatelů vůči rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu se proto Ústavní soud nemohl zabývat.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbylé části je návrh nepřípustný. Proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu