ECLI:CZ:US:2023:4.US.1917.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1917/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Jakubem Hájem, advokátem, sídlem Nábřeží 596, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2023 č. j. 22 Cdo 343/2023-1025, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. září 2022 č. j. 59 Co 47/2022-957 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. prosince 2021 č. j. 38 C 272/2019-861, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. ledna 2022 č. j. 38 C 272/2019-889, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (včetně práva na legitimní očekávání ochrany majetku), a že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že společné jmění manželů (dále jen "SJM") stěžovatelky a jejího manžela zaniklo na základě manželu stěžovatelky uloženého trestu propadnutí majetku a před obecnými soudy probíhalo řízení o jeho vypořádání, ve kterém v pozici žalobkyně vystupovala vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice v návrhu na vypořádání SJM požadovala stanovení disparity vypořádacích podílů až do výše 100 % v její prospěch s poukazem na daňovou trestnou činnost manžela stěžovatelky a možné použití výnosu z trestné činnosti při nabývání majetku náležejícího do SJM. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu ohledně dvou movitých věcí a ochranné známky (I. výrok), přikázal vedlejší účastnici specifikované nemovité věci (II. výrok) a movité věci (III. výrok), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši 2 474 300 Kč (IV. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení vedlejší účastnici (V. výrok) a České republice - okresnímu soudu, jejichž konkrétní výše a lhůta k jejímu zaplacení budou určeny v samostatném usnesení (VI. výrok). Následným usnesením doplnil okresní soud výrok o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek (VII. výrok). Disparitu vypořádacích podílů okresní soud odůvodnil spravedlivým řešením situace, kdy na jedné straně z výnosů činnosti manžela stěžovatelky mělo významný prospěch celé jejich společné jmění, tj. i stěžovatelky, a na druhé straně to je pouze její manžel, kdo by měl výlučně sám uhradit enormní daň spojenou s výkonem jeho činnosti.
3. Stěžovatelka napadla II. až VII. výrok rozsudku okresního soudu odvoláním, v němž namítala překvapivost rozhodnutí na základě nesprávných skutkových závěrů. Soud podle jejího názoru dospěl k nesprávnému právnímu posouzení disparity, opomenul provést navržené důkazy a hodnocení důkazů podle ní zakládá pochybnosti o nezaujatosti okresního soudu. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil II. až IV. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil V. až VII. výrok o náhradě nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Krajský soud doplnil dokazování a posoudil stanovení disparity vypořádacích podílů jako spravedlivé s poukazem na zásluhy manžela stěžovatelky při získání peněžních prostředků z podnikání, s tím, že stěžovatelka neprokázala tvrzený způsob financování SJM (zejména výstavby rekreačního objektu).
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), zamítl návrh na odložení vykonatelnosti (II. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (III. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že byť stěžovatelka zjevně zaměňuje přípustnost dovolání a dovolací důvod, přesto z obsahu dovolání tvrzení některých způsobilých předpokladů přípustnosti vyplývá, avšak shledal, že dovolání přípustné není, např. proto, že při hodnocení disparity podílů krajským soudem není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nebo pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání ohledně použití §1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že namítaná vada řízení není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání a nepřípustností dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka považuje postup okresního soudu a krajského soudu za účelový, v němž "je zjevná snaha o postižení domnělých výnosů z trestné činnosti v rámci SJM ve prospěch organizační složky státu zastírána zástupnými argumenty". Posouzení zásluh manželů o nabytí předmětu SJM je povrchní, protože zásluhovost při stanovení disparity okresní soud vyloučil a krajský soud vycházel toliko z úrovně příjmů. Stěžovatelka považuje postup obecných soudů za faktické dodatečné trestání za trestnou činnost manžela, který překračuje jejich pravomoc a jde mimo občanskoprávní úpravu vypořádání SJM. Postup, jakým soudy stanovily disparitní vypořádací podíl je nepřípustným uplatněním institutu veřejného práva (zabrání části majetku podle §102a zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) v ryze občanskoprávním řízení.
6. V řízení před obecnými soudy došlo podle stěžovatelky k překročení mezí institutu vysvětlovací povinnosti, když bylo na stěžovatelku přeneseno břemeno tvrzení a břemeno důkazní s tím, že soud následně přijal skutkové závěry na základě vlastních úvah a hypotéz s poukazem na neunesení břemene tvrzení stěžovatelkou, tedy v rozporu s principem hodnocení míry důkazu. Okresní soud tímto překročením a porušením zásady míry důkazu de facto postupoval podle §102a trestního zákoníku, když dovodil skutkový stav za využití domněnky ztotožnění části majetku s výnosem z trestné činnosti a bagatelizoval zjištění o legálních příjmech stěžovatelky a jejího manžela.
7. Dále stěžovatelka namítá, že pochybil Nejvyšší soud, spokojil-li se s povrchním konstatováním individuálních zvláštností věci, ale již se nezabýval dovolacími námitkami stěžovatelky v kontextu důvodů, pro které ke stanovení disparity přistoupily soudy nižších stupňů. Podle názoru stěžovatelky každá z uplatněných dovolacích námitek, především jejich celkový souhrn, znamenají zjevnou nepřiměřenost úvah soudů nižších stupňů. Stěžovatelka tvrdí, že předpoklady přípustnosti v podaném dovolání uvedla, byť u jednotlivých dovolacích námitek byl příslušný předpoklad převážně popsán v textu dovolání. Nejvyšší soud se tak dopustil přepjatého formalismu a zasáhl do jejího základního práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
10. Podle zjištění Ústavního soudu je ústavní stížnost pouhou polemikou se závěry obecných soudů a důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly o vypořádání SJM stanovením disparitního podílu ve prospěch vedlejší účastnice, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Přijatý právní závěr je ústavněprávně souladný a Ústavní soud na příslušné části odůvodnění (např. bod 41. a 42. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 43., 49. a 51. odůvodnění rozsudku krajského soudu) odkazuje.
11. Obecné soudy při určení výše disparitního vypořádacího podílu vyšly z řádně provedeného dokazování a dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Na věc použily relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu vztahující se k vypořádání SJM. Zohlednily přitom ustálený právní názor Nejvyššího soudu, který připouští, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění nemusejí být stejné a odklon od rovnosti podílů je považován za postup, který musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi věci; rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení je možné zpochybnit jen tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, což není nyní posuzovaná věc.
12. Ústavní soud dále konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Napadená rozhodnutí jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna, jsou logická a srozumitelná, zřetelně z nich vyplývá, proč bylo rozhodnuto shora uvedeným způsobem. Ústavní soud napadená rozhodnutí nepovažuje za projev nepřípustné svévole, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, do jehož výkonu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
13. Podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud postupoval při posouzení přípustnosti dovolání ústavně souladným způsobem. Srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za vybočující nebo překvapivý. Nejvyšší soud stěžovatelce podrobně a srozumitelně vyložil důvody, pro které žádná z jí předložených otázek nemohla založit přípustnost dovolání, přičemž zároveň vypořádal i ty námitky, které stěžovatelka nyní znovu uplatňuje v ústavní stížnosti.
14. Ústavní soud shledal, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Ústavní soud se zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a zjistil, že k němu napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Pro závěr o absenci relevantních pochybení svědčí shodná skutková zjištění obecných soudů a jejich totožné právní závěry, na nichž založily rozhodnutí, přičemž z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly. Tímto požadavkem však staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
15. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech obecných soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, nebo přílišný formalistický postup. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí proto nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz výše), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu