ECLI:CZ:US:2023:4.US.192.22.1
sp. zn. IV. ÚS 192/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Pecha, zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2021 č. j. 36 Co 225/2021-66, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 16. 2. 2021 č. j. 14 C 8/2020-37 o žalobě stěžovatele proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 34 636,47 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu škody (ve výši 14 636,47 Kč) a nemajetkové újmy (ve výši 20 000 Kč) vzniklých stěžovateli v důsledku vedení přestupkového řízení (pro překročení nejvyšší dovolené rychlosti při řízení motorového vozidla). Stěžovateli byl v tomto přestupkovém řízení doručen příkaz Městského úřadu Havlíčkův Brod, Odbor dopravy, Úsek přestupkového řízení (dále jen "městský úřad") ze dne 17. 10. 2018 č. j. MHB_DOP/1245/2018-4, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců. Stěžovatel proti tomuto příkazu podal odpor, načež před městským úřadem proběhla ústní jednání. Dne 8. 4. 2019 správní orgán zastavil přestupkové řízení usnesením ze dne 8. 4. 2019 č. j. MHB_DOP/1245/2018-20, neboť nebylo prokázáno, že by se stěžovatel dopustil daného přestupku. Důvodem byly rozcházející se svědecké výpovědi zasahujících policistů a nesoulad postupu jednoho z policistů s návodem k obsluze měřícího zařízení.
3. Po zvážení uvedených skutečností obvodní soud uvedeným rozsudkem řízení do částky ve výši 20 000 Kč zastavil, neboť stěžovatel vzal žalobu v této částce zpět (výrok I), žalobu v části týkající se příslušenství z částky 20 000 Kč zamítl (výrok II), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 14 636,37 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). S odkazem na nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1099/19 (N 156/96 SbNU 36) dospěl obvodní soud k závěru, že v daném přestupkovém řízení, které je třeba hodnotit jako nezákonně zahájené, vynaložil stěžovatel na výkon své obhajoby částku 14 636,37 Kč, jež mu musí být nahrazena. Tyto náklady byly podle provedených důkazů vynaloženy účelně.
4. Proti výroku III rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém rozhodl městský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku III změnil tak, že žalobu v částce 14 636,37 Kč s příslušenstvím zamítl. Zároveň stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč. Podle městského soudu nelze na danou věc uplatnit závěry uvedeného nálezu, neboť ve věci stěžovatele nedošlo k závažným procesním pochybením, která musela vyústit v zastavení přestupkového řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy rozhodly v dané věci v rozporu s účelem čl. 36 odst. 3 Listiny a se závěry judikatury Ústavního soudu (zejména nálezu sp. zn. II. ÚS 1099/19), které soudy dezinterpretovaly. Podle stěžovatele jsou závěry uvedeného nálezu analogicky použitelné, neboť v obou případech nebyly ve spise obsaženy dostatečné důkazy pro uznání stěžovatelovy viny, což nelze klást k jeho tíži. Soudy tak fakticky přezkoumávaly závěry správních orgánů v otázce stěžovatelovy viny.
6. Závěry uvedeného nálezu byly pak dále rozvinuty v nálezu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jehož závěry jsou na stěžovatelovu věc rovněž uplatnitelné. Soudy ústavně souladným způsobem nepopsaly důvody, pro něž se odchýlily od uvedené judikatury. Odvolací soud navíc nerespektoval procesní úpravu dokazování v odvolacím řízení, což vyústilo ve vydání tzv. překvapivého rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je jeho nesouhlas s postupem a závěry městského soudu, který v dané věci neaplikoval závěry nálezů sp. zn. II. ÚS 1099/19 a III. ÚS 917/21. Těmto námitkám však Ústavní soud nemohl přisvědčit.
9. Podle stěžovatele městský soud založil své rozhodnutí na tzv. překvapivých závěrech a porušil kogentní procesní normy pro provádění důkazů. Především nelze dospět k závěru, že by městský soud učinil odlišná skutková zjištění, a tudíž nebyl povinen zopakovat provedení důkazů v kontradiktorním řízení. Odlišné závěry městského soudu jsou podle Ústavního soudu právní povahy (jde jak o aplikaci uvedených nálezů v dané věci, tak o právní hodnocení činnosti policistů ve správním řízení). Odlišný právní názor přitom byl jak podstatou podaného odvolání (na které stěžovatel obsáhle reagoval), tak řízení před obvodním soudem. Nelze jej tedy považovat ani za překvapivý.
10. Jde-li o samotné uplatnění závěrů judikatury Ústavního soudu na danou věc, pak ani zde Ústavní soud žádné relevantní pochybení (tzv. kvalifikovanou vadu) neshledal. Ani ze samotných nálezů, na něž stěžovatel poukazuje, nevyplývá, že by odškodnění za vynaložené náklady na obhajobu mělo náležet každé osobě, jejíž stíhání v přestupkovém řízení neskončilo uznáním viny (viz bod 16 nálezu sp. zn. II. ÚS 1099/19). Naopak vždy je třeba zkoumat individuálně, zda v daném konkrétním řízení došlo k jeho zastavení v důsledku protiprávního jednání (např. porušení procesních předpisů) orgánů veřejné moci (viz např. usnesení ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 570/21).
11. V obou zmiňovaných nálezech pak Ústavní soud hodnotil řízení s výjimečnými okolnostmi, k nimž však ve stěžovatelově věci nedošlo, přičemž městský soud se s těmito odlišnostmi obou řízení výslovně vypořádal (obdobně např. usnesení ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1668/22). Uvedeným nálezům je tak společné, že zastavení přestupkového řízení předcházela celá řada zásadních pochybení správních orgánů, která vedla k tomu, že v přestupkovém řízení byla zastoupenými obviněnými činěna řada úkonů, jež neúměrně zvyšovaly jimi vynaložené náklady na zastoupení (obdobně viz např. usnesení ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 41/22). Nic takového se však v řízení proti stěžovateli nestalo, neboť k jeho zastavení došlo z důvodu nepřesvědčivosti svědeckých výpovědí.
12. Nebylo tedy zjištěno žádné pochybení při dokazování (jen těžko lze dovodit procesní povinnost policistů "vypovídat přesvědčivě", nota bene zhruba rok po zahájení přestupkového řízení, a rovněž tak nemohli policisté založit své ústní svědecké výpovědi dříve do spisu jako v řízení rozhodovaném nálezem sp. zn. II. ÚS 1099/19).
13. Řízení nevykazovalo ani další vady (např. průtahy či opakované nerespektování názoru nadřízeného orgánu jako v nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21). V takové situaci není podle Ústavního soudu namístě (v souladu s ustálenou judikaturou) dovodit existenci odpovědnosti státu za náhradu nákladů vzniklých v důsledku zvolení právního zástupce.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu