ECLI:CZ:US:2023:4.US.1932.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1932/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Charváta, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2023 č. j. 20 Cdo 661/2023-364, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Romana Minaříka, 2) RNDr. Zuzany Hausenblasové, 3) Jany Špůrové, 4) Ing. Renaty Minaříkové, 5) Zuzany Vinduškové, 6) Raji Ulmové, 7) Radmily Petkov, 8) Pierra Petkova, 9) Jacqueline Petkov, 10) Jakuba Berdycha, 11) Mgr. Miroslavy Holé, 12) Libora Kříže, 13) Ing. Alexandry Patrné, 14) Ivana Vidima, 15) Miluše Vidimové, 16) Tomáše Soukupa a 17) Ing. Bohdany Marvalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením ze dne 10. 2. 2022 č. j. 72 EXE 60149/2020-242 Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce, vedené na základě pověření okresního soudu ze dne 8. 6. 2020 sp. zn. 72 EXE 60149/2020. Exekuce je vedena k vymožení pohledávky oprávněných vedlejších účastníků na nákladech nalézacího řízení z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 7. 2019 č. j. 39 Cm 77/2012-858.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 24. 11. 2022 č. j. 30 Co 89/2022-303 usnesení okresního soudu potvrdil. Uvedl, že exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, kterým je vázán a je povinen z něho vycházet. Ani případné vady nalézacího řízení se do řízení exekučního nepřenášejí, s výjimkou existence natolik zásadní vady, že by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti. V posuzované věci, v níž podle exekučního titulu, zahrnujícího vkladovou listinu, byl zamítnut vklad nově vymezených bytových jednotek v dotčeném domě do katastru nemovitostí, však krajský soud takové mimořádné podmínky pro zastavení exekuce neshledal.
4. Usnesení krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila jeho přípustnost, a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž nebylo důvodu se odchýlit.
5. K námitce stěžovatele, že byl-li katastrálním úřadem zamítnut návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, je třeba exekuci zastavit, Nejvyšší soud uvedl, že tvrzená závislost výroků nemá v dané souvislosti žádnou oporu v zákoně ani judikatuře; zamítnutí návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí není nucenému výkonu nákladového výroku na překážku. Při úvaze o zastavení exekuce musejí být dány mimořádné okolnosti, které však ve věci nebyly shledány. Vykonávaný výrok exekučního titulu je pouze výsledkem použití pravidla procesního úspěchu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud dále uvedl, že exekučním titulem bylo vyhověno návrhu vedlejších účastníků na nahrazení projevu vůle stěžovatele v prohlášení vlastníka, přičemž důvodem, pro který byl návrh na vklad prohlášení do katastru nemovitostí zamítnut, bylo pouze to, že v jeho příloze došlo k písařské chybě. Tuto chybu lze napravit "dodatkem" (sc. kumulativní novací - pozn. Ústavního soudu), který však stěžovatel jako jediný ze spoluvlastníků svým obstrukčním postojem odmítá podepsat. Za popsaných okolností zde nebyly žádné skutečnosti odůvodňující závěr o tom, že by provedení exekuce vedlo ke zjevné nespravedlnosti nebo bylo v rozporu se zásadami právního státu. V dané fázi řízení pak neměla místo ani námitka stěžovatele, že nalézací soud nemohl zrušit bytové spoluvlastnictví tak, jak to učinil. K námitce nenařízení jednání před krajským soudem Nejvyšší soud připomněl, že požadavek na nařízení jednání nelze považovat za kategorický. Činí-li soud závěr o vykonatelnosti exekučního titulu pouze z obsahu spisu, neuplatní se požadavek, aby účastníci řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům. V posuzované věci nebylo třeba nařizovat jednání, navíc ani sám stěžovatel neuvedl nic, co by závěr soudů mohlo zvrátit v jeho prospěch.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho dovolacími námitkami. Zejména nereagoval na opakovaně vznášenou námitku, že nebylo v pravomoci nalézacího soudu rozhodnout o zřízení vlastnictví účastníků k jednotlivým jednotkám v dotčeném domě a o spoluvlastnictví ke společným částem domu a pozemkům. Rovněž stěžovatel nesouhlasí s tím, že ve věci nebylo nutné nařídit jednání. Trvá na tom, že řízení před nižšími soudy bylo z tohoto důvodu zatíženo vadou, již měl Nejvyšší soud napravit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména tehdy, kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Souhrnně lze konstatovat, že - byť je stěžovatel zjevně opačného názoru - všechny jeho nyní uplatňované námitky byly vypořádány již Nejvyšším soudem, a jeho posouzení není z ústavněprávního hlediska co vytknout.
10. Namítal-li stěžovatel v dovolání nedostatek pravomoci soudu v nalézacím řízení, z něhož vzešel vykonávaný exekuční titul, Nejvyšší soud tuto námitku nepřehlédl a neopomněl vypořádat. Stěžovatele upozornil, že (a z jakých důvodů) pro ni již v dané fázi řízení není místo (bod 8 odůvodnění napadeného usnesení). Ústavní soud pouze pro úplnost stěžovatele upozorňuje, že jak vyplývá z odůvodnění usnesení krajského soudu, rozhodnutím soudu v nalézacím řízení bylo mimo jiné zrušeno spoluvlastnictví účastníků řízení k dotčenému domu a přilehlým pozemkům a bylo zřízeno vlastnictví k jednotkám v domě a spoluvlastnictví ke společným částem domu a k přilehlým pozemkům. Pravomoc soudu rozhodovat o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je výslovně zakotvena v §1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž je-li rozhodováno o zrušení spoluvlastnictví k budově, je zřízení vlastnictví k jednotlivým jednotkám, které se v ní nacházejí, jedním z možných způsobů vypořádání (viz §1165 téhož zákona).
11. K namítanému porušení stěžovatelova práva vyjádřit se k věci Ústavní soud považuje za dostačující odkázat na bod 9 odůvodnění napadeného usnesení, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, z jakých důvodů nebylo ve věci nezbytné nařizovat ústní jednání. Důvody, které jej vedly k tomuto závěru, jsou rozumné a jsou v souladu s předchozí judikaturou, na níž se zároveň odkazuje. Skutečnost, že stěžovatel s argumenty Nejvyššího soudu nesouhlasí a považuje je za nesprávné, není sama o sobě důvodem k vyhovění ústavní stížnosti.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu