ECLI:CZ:US:2023:4.US.1944.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1944/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vachty, zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2023 č. j. 25 Cdo 1939/2022-188, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2022 č. j. 19 Co 1433/2021-137 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. srpna 2021 č. j. 7 C 94/2021-93, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Dagmar Čamkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tato rozhodnutí rovněž shledává jako rozporná s čl. 17 odst. 4 Listiny, podle něhož měly soudy přistoupit k omezení svobody projevu vedlejší účastnice.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 100 000 Kč představující peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta měla být stěžovateli způsobena tím, že se vedlejší účastnice zapojila do diskuse k článku (reportáži) s názvem "Majitel části hřiště si ohradil pozemek, kůly zabetonoval před brankou" na webu idnes.cz ze dne 13. 4. 2018 a svými vyjádřeními měla zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele. V diskusi k tomuto článku vedlejší účastnice na adresu stěžovatele především uvedla, že "obec P. není jediná, kdo s tím člověkem má problémy... Aby mohl prudit, museli byste ho znát... Už se tak narodil... Pochází tady ze vsi, nějakou dobu podnikal v Praze jako realitní makléř. Pak se vrátil a skupuje všude po okolí pozemky, hlavně cesty a vjezdy ... no, a tahá se s uživateli a chce za to neskutečné prašule... Skupuje různé pozemky po okolí, zejména cesty a vjezdy. Pak za ně chce nepřiměřenou cenu. V tomto případě vlastnil vjezd do výrobny původního - bezproblémového - majitele. Přestože měl předběžnou dohodu o prodeji obci, pod tlakem prodal tomuhle ... Protože tenhle široko daleko známý prudič koupil vjezd do výrobny původního majitele pozemku a ten mu to pod nátlakem prodal přesto, že to původně slíbil obci." V další diskusi na webu idnes.cz uvedla k navazujícímu článku ze dne 4. 5. 2018 zejména to, že stěžovatel "odmítá odkup i výměnu za jiný, stejně hodnotný pozemek. Poslední verdikt soudu byl, aby se dohodl s obcí, ale on všechny snahy bojkotuje. Je to prostě člověk, kterého baví dělat zlou krev. Případ hřiště je nejkřiklavější, ale zdaleka ne jediný. Přístup na svou nudli nemá jinudy proto, že je rozhádaný s ostatními vlastníky a ti mu neumožní použít jejich cestu. K tomuto pozemku přišel tak, že koupil vjezd do výrobny původního majitele půdy a de facto vydíráním jej donutil k výměně."
3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Zdůraznil, že vzal v potaz povahu výroků, jejich obsah, formu, postavení i chování stěžovatele jako kritizované osoby, i to, kdo a jakým způsobem výroky pronesl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastnice svými výroky, které obsahují jak hodnotící soudy, tak i skutková tvrzení (informace) získaná stěžovatelkou od třetích osob, nepřekročila únosnou míru kritiky stěžovatele (bod 17 odůvodnění). Poukázal na to, že motivem vedlejší účastnice bylo především informovat o dění v obci, přičemž nebylo prokázáno, že by její vyjádření byla motivována cílem stěžovatele poškodit. Stěžovatel neprokázal, že by mu v příčinné souvislosti s jednáním vedlejší účastnice vznikla jakákoliv újma.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadený rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný. Po právní stránce věc posoudil podle §81, §82 odst. 1 a §2951 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž rozlišil mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy. Korigoval závěr okresního soudu, podle něhož žádným z předmětných výroků nedošlo k zásahu do osobnostní sféry stěžovatele. Poukázal v té souvislosti na výroky vedlejší účastnice o agresivních obchodních praktikách stěžovatele (nákup pozemků typu cest a výjezdů a následné požadavky na nepřiměřenou cenu při prodeji) a tvrzení o užití nátlaku či vydírání, když jejich pravdivost nebyla v řízení před soudy prokázána. Současně však dospěl k závěru, že intenzita zásahu do osobnostních práv stěžovatele byla vzhledem ke kontextu výroků a dalším skutečnostem malá. K jejímu odčinění by postačovaly mírnější prostředky s tím, že stěžovatelem požadované peněžité zadostiučinění není na místě. Za nejpodstatnější považoval krajský soud skutečnost, že vedlejší účastnice svými výroky reagovala na předchozí protiprávní jednání stěžovatele, který zasáhl do pokojné držby tím, že na svém pozemku, který je součástí fotbalového hřiště, instaloval zábrany. Důsledkem jednání stěžovatele přitom byla medializace věci, která nebyla vyvolána vedlejší účastnicí.
5. Užila-li vedlejší účastnice ve svém výroku výrazu "vydírání", nelze souhlasit s argumentací stěžovatele, že by ho tím vinila z konkrétního trestného činu. Tento termín sice označuje jednu ze skutkových podstat trestného činu, současně jde však o obecně užívaný výraz, který je synonymem dalšího vedlejší účastnicí užitého výrazu - "nátlak" (bod 15). Z kontextu výroku dle krajského soudu vyplývá, že vedlejší účastnice neměla v úmyslu stěžovatele "obvinit z konkrétního trestného činu, ale že výraz vydírání použila v obecném mimoprávním smyslu jako synonymum nátlaku" (tamtéž). Výrazy označující stěžovatele jako "prudiče" nebo člověka "vyvolávacího zlou krev" označil krajský soud jako hodnotící soudy, které nepředstavují výrazy vulgární, ale jen nespisovné, přičemž jejich smyslem mělo být poukázat na svévolnost kritizovaného jednání stěžovatele. Také ostatní výroky vedlejší účastnice na adresu stěžovatele (vyjma uvedených v předchozím bodu) podle krajského soudu představují buď prosté hodnotící soudy, nebo sice skutková tvrzení, avšak taková, která z povahy věci nebyla způsobilá zasáhnout do jeho osobnostních práv (např. tvrzení, že stěžovatel byl realitním makléřem).
6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"o. s. ř."), odmítl. Stěžovatel jako dosud neřešenou předložil otázku, zda se lze domáhat náhrady nemajetkové újmy za zásah do práv na ochranu osobnosti, aniž by se domohl či současně s peněžitou náhradou nemajetkové újmy domáhal omluvy za tentýž zásah do práv na ochranu osobnosti. Tato otázka však podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení krajský soud své rozhodnutí nezaložil.
7. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele, že se krajský soud odchýlil od jeho ustálené judikatury ve věcech ochrany osobnosti. Zdůraznil, že "při střetu základního práva na svobodu projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací". Krajský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když řádně rozdělil výroky vedlejší účastnice na skutková tvrzení a hodnotící soudy a řádně zdůvodnil, proč nepovažuje hodnotící soudy vedlejší účastnice za zásah do osobnostních práv stěžovatele. Zdůraznil, že právě v protiprávním jednání stěžovatele, které jak články, tak i internetovou diskusi vyvolalo, je možno spatřovat legitimní cíl diskuse i určitou míru vstupu stěžovatele do veřejného života, neboť protiprávní zásah do pokojné držby veřejného prostranství nelze zahrnout pod "postup při správě vlastního majetku". Nejvyšší soud poukázal na to, že "stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího", přičemž závěr krajského soudu o formě přiměřeného zadostiučinění, resp. nemožnosti přiznat peněžitou kompenzaci, za zjevně nepřiměřený považovat nelze.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho výše uvedená základní práva (viz bod 1). Postup soudů je podle něj přepjatě formalistický a v konečném důsledku neústavní. Zdůrazňuje, že "mu nelze nikterak klást k tíži, jaké právní prostředky k ochraně dotčených práv zvolil a jakých nároků z práv na ochranu osobnosti se rozhodl domáhat". Je toho názoru, že vedlejší účastnice se nemůže "žalobě úspěšně ubránit pouhým odkazem na svobodu projevu, pokud je jejími výroky na adresu stěžovatele zasahováno do práv podle čl. 10 Listiny. Stěžovatel dále považuje za nutné uvést, že není veřejnou osobností (tj. veřejně známou ani politicky činnou osobou), a je proto toho názoru, že není tudíž jakýkoliv důvod, aby byl nucen snášet vyšší míru kritiky, než kterákoliv jiná osoba soukromá. Naopak je zřejmé, že výroky vedlejší účastnice na adresu stěžovatele se týkají zcela jeho soukromé sféry, neboť se vztahují k postupu stěžovatele při správě vlastního majetku". Výroky vedlejší účastnice vnímá jako snahu o "zesměšnění, urážení a ponížení".
9. Stěžovatel považuje za "zarážející, že se obecné soudy nikterak nepozastavují nad tím, nakolik je přípustné, že vedlejší účastnice přinejmenším část... informací získala od svého manžela jako místostarosty obce P.". Konečně poukazuje i na "extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními", který spatřuje v tom, že "soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že výroky vedlejší účastnice na adresu stěžovatele nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele na ochranu osobnosti, v důsledku kterého stěžovateli vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši byť jediné koruny či jediného haléře".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě soudů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum činnosti soudů [viz nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
12. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Tím však staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
13. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a je z nich patrné, že soudy při posuzování nároku stěžovatele na peněžité zadostiučinění zohlednily všechny okolnosti věci, včetně povahy výroků (s rozdělením na skutková tvrzení a hodnotící soudy) a jejich vnější formu, jakož i "osobní" skutečnosti u stěžovatele i vedlejší účastnice. Soudy pak ústavně souladným způsobem zhodnotily míru zásahu do osobnostních práv stěžovatele vzhledem k požadovanému peněžitému zadostiučinění, posoudily střet mezi ústavně zaručeným právem na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny na straně jedné a ústavně zaručenou svobodou projevu podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny na straně druhé, a dospěly k závěru, že peněžité zadostiučinění stěžovateli nenáleží.
14. Podle Ústavního soudu je vždy nutné hodnotit celkový kontext projevu [viz např. nález ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41)], neboť "míru expresivity či vulgarity konkrétních hodnotících výroků nelze předem jednoznačně klasifikovat či vyhodnotit, a je nutno vždy vycházet z konkrétních skutkových okolností věci, z posouzení povahy a intenzity výroků v kontextu celého projevu, z jeho novinářské či literární formy, z rozsahu šíření do veřejného prostoru, resp. platformy šíření apod." [BARTOŇ, M., HEJČ, D. Čl. 17 (Svoboda projevu a právo na informace) In HUSSEINI, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. online aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 156). Soudy přitom vyšly z konkrétních okolností věci, v níž bylo podstatné mimo jiné to, že nespisovné a do jisté míry expresivní výrazy použité vedlejší účastnicí byly reakcí na svévolné jednání stěžovatele spočívající (podle závěru soudů) v rušení pokojné držby. Vedlejší účastnice pak nevyvolala medializaci jednání stěžovatele, ale pouze se připojila do již probíhající diskuse pod články o jednání stěžovatele. Otázka, odkud vedlejší účastnice získala některé informace pro část svých skutkových tvrzení, je bezpředmětná, resp. nezpůsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud nezjistil, že by mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry, případně mezi skutkovými a právními závěry navzájem, existoval rozpor, natož pak "extrémní", jak uvádí stěžovatel. Tento rozpor nemůže být založen na tom, že soudy nepřiznaly stěžovateli peněžité zadostiučinění, když toto svědčí poškozeným pouze v případě takových zásahů do jejich osobnostních práv, kdy nepostačuje zadostiučinění formou konstatování porušení práva nebo poskytnutím omluvy. Takovou intenzitu zásahu do osobnostních práv stěžovatele přitom soudy v posuzované věci neshledaly.
16. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy neústavnosti (srov. usnesení ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na: https://nalus.usoud.cz). Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání přitom vyplývají zákonné důvody, proč muselo být takto rozhodnuto (viz body 6 a 7 výše). Žádné znaky neústavnosti, typicky pro absenci odůvodnění nebo přehnaně formalistický výklad zákona, Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu