ECLI:CZ:US:2023:4.US.1953.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1953/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Šváchou, advokátem, sídlem Újezd 409/19, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023 č. j. 3 Tdo 143/2023-866, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2022 č. j. 44 To 238/2022-812 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. června 2022 č. j. 3 T 137/2020-746, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a T. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 až 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 11. 2021 č. j. 4 T 141/2021-66 byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 téhož zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání padesáti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovateli uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu poškozenému T. P. (dále jen "poškozený"), kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest vyměřený po 190 denních sazbách ve výši 1 000 Kč, tj. v celkové výměře 190 000 Kč. Podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku byl stěžovateli také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti související se zpracováním účetnictví a s účetním poradenstvím na základě plné moci, stejně jako prostřednictvím obchodních korporací na dobu 60 měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 24 měsíců. Podle §228 odst. l trestního řádu byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody částku 2 475 605 Kč. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu okresního soudu sp. zn. 4 T 141/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel podle obvodního soudu dopustit tím, že jako statutární orgán obchodní společnosti X a jako osoba zmocněná poškozeným k jeho zastupování na základě generální plné moci ke správě daní a ke zpracovávání účetnictví, opakovaně - v úmyslu obohatit se na úkor poškozeného - dával poškozenému prostřednictvím SMS zpráv přesné pokyny, na který bankovní účet má zasílat peněžní prostředky k úhradě údajné daně z přidané hodnoty (přitom šlo o bankovní účet stěžovatelem ovládané obchodní společnosti), přičemž poškozený na základě těchto pokynů zaslal finanční částku v celkové výši 2 678 150 Kč. Stěžovatel tyto peněžní prostředky na úhradu jeho daňových povinností vůči orgánům daňové správy použil toliko ve dvou případech (v částce 88 355 Kč a 114 190 Kč) a v převážné většině si tyto finanční prostředky ponechal.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek obvodního soudu zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovateli uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen peněžitý trest vyměřený po 150 denních sazbách ve výši 1 000 Kč, tj. v celkové výměře 150 000 Kč. Podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti související se zpracováním účetnictví a s účetním poradenstvím na základě plné moci, stejně jako prostřednictvím obchodních korporací na dobu čtyř let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn ve výroku o náhradě škody. V odůvodnění městský soud mimo jiné uvedl, že obvodní soud se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal s obsahem provedených důkazů a jeho závěry jsou logické a mají oporu v provedeném dokazování. Ani městský soud tak nemá o trestné činnosti páchané stěžovatelem žádné pochybnosti, když v dané věci existuje pro takový závěr bezpečný základ na podkladě skutkových zjištění učiněných po provedeném dokazování (spočívajícího nejen ve výpovědi poškozeného, ale také slyšených svědků a listinných důkazů). Tyto důkazy přitom podle městského soudu spolu vzájemně korespondují a tvoří ucelený řetězec, který bez důvodných pochybností prokazuje vinu stěžovatele. Přistoupil-li městský soud k částečnému zrušení rozsudku obvodního soudu, učinil tak jen proto, že výrok o trestu rozsudku obvodního soudu neodpovídá zákonem stanoveným pravidlům pro ukládání souhrnného trestu.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatelem uplatněné dovolací námitky neshledal opodstatněnými. Tento závěr se týkal i stěžovatelem uplatňované dovolací argumentace, kterou podřazoval pod §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění totiž přichází na základě uvedeného dovolacího důvodu v úvahu pouze tehdy, neměla-li by skutková zjištění soudů nižších stupňů v důkazech obsahový podklad vůbec, případně byla-li by opakem toho, co je obsahem takových důkazů, případně by soudy učiněná skutková zjištění z provedených důkazů logicky nevyplývala. Taková situace však podle Nejvyššího soudu ve stěžovatelově věci nenastala. K námitce stěžovatele, že mu na základě závěrů rozsudku městského soudu nebyla přiznána v podstatě žádná odměna za jeho čtyřletou práci pro poškozeného, Nejvyšší soud uvedl, že odměna stěžovatele měla svůj pevný základ ve smlouvě o vedení účetnictví uzavřené mezi stěžovatelem a poškozeným, a to jak pevná složka, tak složka pohyblivá. V uvedené smlouvě byla jednoznačně stanovena také povinnost obchodní společnosti ovládané stěžovatelem odvádět za poškozeného čtvrtletně orgánům daňové správy daň z přidané hodnoty, když platby na její úhradu poškozený řádně hradil na stěžovatelem uváděné bankovní účty. Tuto povinnost stěžovatel řádně neplnil a peníze poskytnuté poškozeným použil většinou na jiné účely. Proto také neobstojí námitka stěžovatele, že byl nesprávně zamítnut jeho důkazní návrh na provedení znaleckého posudku, kterým by byla určena pohyblivá část smlouvou založené odměny. K tomuto důkaznímu návrhu podle Nejvyššího soudu již obvodní soud srozumitelně vysvětlil, proč je možno takový důkazní návrh považovat za nadbytečný. Dovolání stěžovatele podle Nejvyššího soudu nemohlo být úspěšné ani na základě dovolacího důvodu uplatněného ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, kdy stěžovatel v této souvislosti namítal, že si poškozený nedostatečně střežil své majetkové poměry a byl nedostatečně obezřetný. K tomu Nejvyšší soud zejména uvedl, že není pochyb o tom, že poškozený byl stěžovatelem uveden v omyl, když od něho jako pachatele přicházely k poškozenému přesné pokyny a poškozený neměl objektivní možnost si jejich správnost ověřit. Naopak poté, co na základě informace od orgánu daňové správy zjistil, že má na svých daňových povinnostech dluh, podal trestní oznámení. Proto nelze podle Nejvyššího soudu vycházet z toho, že by poškozený jako v daném oboru laik, byl nedostatečně obezřetný ohledně svých finančních záležitostí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy pominuly okolnosti svědčící v jeho prospěch a napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť v nich absentuje logická návaznost mezi provedenými důkazními prostředky, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními. Obecné soudy rovněž nesprávně hodnotily důkazy, když neuvedly, z jakých důkazních prostředků jejich konkrétní zjištění vyplývá, když k některým důkazním prostředkům nebylo přihlédnuto, aniž by takový postup byl odůvodněn. Obecné soudy také vycházely nekriticky z výpovědi poškozeného a nezabývaly se rovněž rozpory mezi jednotlivými důkazy navzájem. Uvedený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním jednoznačně musel naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Odmítl-li i přesto Nejvyšší soud dovolání, dopustil se pochybení dosahujícího ústavněprávního významu.
6. Poté stěžovatel připomíná, že před obecnými soudy nebyl proveden jím navrhovaný znalecký posudek, který by jednoznačně určil výši odměny stěžovatele za služby, které poškozenému poskytoval. Stěžovatel tak trvá na tom, že obecné soudy neúplně zjistily skutkový stav a dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Porušily také princip rovnosti účastníků řízení. Závěry obecných soudů ve skutečnosti vedou k tomu, že stěžovatel měl pro poškozeného odvádět práci zadarmo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Požaduje-li stěžovatel ústavní stížností zrušení rovněž výrokové části napadeného rozsudku obvodního soudu o trestu, která byla městským soudem zrušena, pak k rozhodování o ústavnosti takové výrokové části rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takovou vadu Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
10. K závěru o neexistenci tzv. kvalifikovaných vad Ústavní soud dospěl po posouzení stěžovatelovy argumentace, která je vedena převážně v obecné rovině, aniž by se stěžovatel pokoušel důsledně vyrovnat s odůvodněním napadených rozhodnutí. Ústavní soud po seznámení s obsahem napadených rozhodnutí neshledal ani vady, které stěžovatel ve stížnostní argumentaci předestřel, což platí - vzdor názoru stěžovatele - i pro hodnocení jeho dovolací argumentace Nejvyšším soudem.
11. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že bránil-li se stěžovatel před obecnými soudy mimo jiné tím, že neměl povinnost za poškozeného hradit čtvrtletně daň z přidané hodnoty, pak tato povinnost jednoznačně vyplývá ze smlouvy uzavřené mezi ním a poškozeným, přičemž na základě dotazu poškozeného po zahájení exekuce stěžovatel dlužnou daň za poškozeného doplatil. Proto podle Ústavního soudu je věcně správný závěr obecných soudů, že si byl stěžovatel svých povinností vůči poškozenému dostatečně vědom. Soudy v napadených rozhodnutích rovněž uvedly, že stěžovatel dával poškozenému pokyny k úhradě částek pro plnění daňových povinností i tehdy, když taková povinnost byla nulová, neboť, jak se během řízení ukázalo, ve vedení účetnictví měl stěžovatel značný chaos. Obdobné nedostatky byly během řízení zjištěny i ve vztahu k jiným osobám (rovněž vrcholovým sportovcům), kterým stěžovatel vedl účetnictví; v těchto případech nemohlo být v trestním řízení pokračováno, jelikož došlo k promlčení trestní odpovědnosti.
12. Dále obecné soudy správně upozornily, že stěžovatel vykázal v účetnictví poškozeného sponzorský dar, jenž ale ve skutečnosti nikdy nebyl poskytnut. K tomu je v odůvodnění rozhodnutí městského soudu uvedeno, že takové "daňové optimalizace" stěžovatel do účetnictví poškozeného chtěl zahrnout proto, aby dosáhl na vyšší odměnu pro sebe a ovládanou společnost za činnost, kterou pro poškozeného vykonával. Také Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vypořádal s námitkou stěžovatele, že nebyl proveden jím navrhovaný znalecký posudek, který by určil přesnou výši odměny, která stěžovateli náležela za jím vykonanou práci, a Ústavní soud na příslušnou pasáž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkazuje. Ani podle Ústavního soudu přitom z napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by soudy dospěly k závěru, že by stěžovatel za prováděnou činnost pro poškozeného neměl získat žádnou odměnu (stěžovatel ostatně tuto námitku v ústavní stížnosti nikterak nespecifikuje).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení jeho základních práv, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu