ECLI:CZ:US:2023:4.US.1965.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1965/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Vyplela, zastoupeného JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. dubna 2023 č. j. 69 Co 104/2023-65 a II. výroku usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 14. března 2023 č. j. 8 C 304/2022-49, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti innogy Energie, s. r. o., sídlem Limuzská 3135/12, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a výroku dalšího rozhodnutí s tvrzením, že soudy porušily jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž porušily vlastnické právo zakotvené v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 18 276,95 Kč s příslušenstvím za dodávky plynu v určitém období v režimu dodavatele poslední instance. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 14. 3. 2023 č. j. 8 C 304/2022-49 zastavil řízení (I. výrok) pro zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 2 736 Kč (II. výrok). V odůvodnění soud uvedl, že žaloba byla důvodná a byl to stěžovatel, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
3. Stěžovatel a vedlejší účastnice podali proti II. výroku usnesení okresního soudu odvolání, a protože Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zjistil, že odvolání vedlejší účastnice je částečně důvodné a odvolání stěžovatele důvodné není, změnil napadený výrok tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 6 354 Kč (I. výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 178 Kč (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že důvodně hájil svá práva, nastalou situaci nijak nezavinil, ani se na ní nepodílel, a právo na náhradu nákladů řízení mělo být přiznáno výlučně jemu. Zaslání upomínky na jeho doručovací adresu bez zkoumání důvodnosti a oprávněnosti nároku nemůže založit důvodnost žaloby. Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal s jeho argumentací řádným a odpovídajícím způsobem a bez dalšího ji odmítl. Rozhodnutí krajského soudu není řádně odůvodněné, obsahuje zásadní nesprávné právní posouzení mající významné důsledky na práva stěžovatele a nedůvodně zvýhodňuje vedlejší účastnici. Krajský soud se vůbec nezabýval skutečností, že soudní řízení bylo vyvoláno vedlejší účastnicí pro neexistující pohledávku. Stěžovatel má za to, že i při rozhodování o nákladech řízení je potřeba respektovat zákaz svévolného rozhodování, ochranu legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost rozhodnutí.
5. Zásah do svých ústavních práv shledává stěžovatel v nesprávném právním posouzení vzniku pohledávky a následným "mechanickým" použitím §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), bez přihlédnutí k tomu, zda stěžovatel mohl zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. zavinit. Úhrada nákladů řízení, k níž byl stěžovatel zavázán nezákonným postupem rozporným se zárukami spravedlivého procesu, se projevila v jeho majetkové sféře, a jejich zaplacením mu byla způsobena majetková újma.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Napadá-li stěžovatel II. výrok usnesení okresního soudu, který byl změněn usnesením krajského soudu, není Ústavní soud k rozhodnutí o tomto návrhu příslušný, neboť není oprávněn rozhodovat o výroku, který nevyvolal žádné právní účinky.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Zásada minimalizace zásahů je ještě patrnější při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně, přičemž připomenul, že vypořádání se s náklady řízení a jejich náhradou je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky řádného procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí. Problematika náhrady nákladů řízení však obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož nákladový spor pouze výjimečně dosahuje intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod. Ústavní soud je tak při rozhodování o ústavních stížnostech týkajících se výhradně nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, proto nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [srov. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461)], tudíž mu zůstává k posouzení, zda napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení respektují principy řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud se proto ve stěžovatelově věci zabýval pouze posouzením, zda závěr o náhradě nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" [nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06 (N 121/46 SbNU 143)], popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, zejména občanského soudního řádu. Taková pochybení v napadených usneseních neshledal. Rovněž není jeho úkolem podrobně přezkoumávat důvody, pro které byla žaloba v řízení před obecnými soudy vzata zpět, což vedlo k zastavení řízení. Jsou-li učiněné závěry ve svém celku dostatečně podložené a odůvodněné, pak není opodstatněná námitka, že došlo k zásahu do stěžovatelova práva na řádný proces, ev. na soudní ochranu.
10. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené především konstatuje, že krajský soud v napadeném usnesení ústavně souladným způsobem vysvětlil, proč vedlejší účastnice podala žalobu důvodně a z procesního hlediska dosáhla to, co požadovala (tedy byla procesně úspěšná).
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu