ECLI:CZ:US:2023:4.US.1980.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1980/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Valporta, a. s., sídlem Vyšehradská 1269/29, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou, sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2023 č. j. 26 Cdo 163/2023-861, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2022 č. j. 17 Co 201, 202/2020-760 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022 č. j. 26 Cdo 3385/2021-712, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Karla Makala a Ing. Rudolfa Makala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Předmětem řízení byla žaloba stěžovatelky na vyklizení v soudních rozhodnutích specifikovaného bytu, který stěžovatelka nabyla do svého vlastnictví od původní žalobkyně. Byt užívají žalovaní vedlejší účastníci, kterým byl poskytnut na základě dohody jako náhradní po dobu rekonstrukce jejich původního bytu, nacházejícího se ve stejném domě. Rekonstrukce původního bytu již proběhla, stěžovatelka však vedlejším účastníkům neumožnila se do něj nastěhovat zpět s tím, že rekonstrukcí zanikl, a požadovala po nich, aby vyklidili byt, který podle jejího názoru užívají bez právního titulu.
3. Rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. 39 C 260/2014-466, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 4. 2020 č. j. 39 C 260/2014-471, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti žalovaným vedlejším účastníkům vyklidit byt a vyklizený jej stěžovatelce předat. Takto obvodní soud rozhodoval ve věci již podruhé, poté, co jeho první rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 8. 2018 č. j. 17 Co 140/2018-293. K odvolání všech účastníků řízení městský soud rozsudek obvodního soudu ze dne 10. 3. 2020 změnil rozsudkem ze dne 17. 9. 2020 č. j. 17 Co 201, 202/2020-563 ve výroku o věci samé tak, že vedlejším účastníkům uložil povinnost vyklidit byt a vyklizený jej předat stěžovatelce do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
4. Proti rozsudku městského soudu ze dne 17. 9. 2020 podali vedlejší účastníci dovolání. Nejvyšší soud mu vyhověl, napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že původní byt, který je předmětem nájmu vedlejších účastníků, zanikl, neboť v něm byly při rekonstrukci domu provedeny stavební úpravy, v jejichž důsledku se konkrétně vymezený prostor tvořící původní byt v domě již nenachází (byl rozdělen na dvě menší bytové jednotky). Nájem vedlejších účastníků k původnímu bytu proto skončil jeho zánikem a nyní užívají byt bez právního důvodu, neboť užívací titul k němu byl odvozen od nájmu původního bytu. Pro posouzení věci však bylo rozhodující, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) jednala v rozporu s dobrými mravy, neboť navzdory příslibu vedlejším účastníkům, že se budou moci po ukončení rekonstrukce vrátit do původního bytu, jim návrat znemožnila tím, že v bytě provedla takové úpravy, v jejichž důsledku došlo k jeho zániku. K porušení korektivu dobrých mravů došlo podle Nejvyššího soudu v natolik výjimečné intenzitě, že trvání stěžovatelky na vyklizení bytu představovalo zjevné zneužití práva. Na rozdíl od městského soudu byl proto Nejvyšší soud názoru, že nastalou situaci nelze "zhojit" pouze určením delší než zákonné lhůty k vyklizení, ale že je jí odůvodněno i zamítnutí žaloby (pro tentokrát).
5. Městský soud v dalším řízení napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 10. 3. 2020, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, částečně jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rekapituloval, že původní byt jako předmět nájmu již neexistuje, a že s ohledem na to zanikl i právní titul vedlejších účastníků k užívání bytu. Dále se zabýval tím, zda lze žalobě vyhovět vzhledem k zásadě, podle níž zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Postup stěžovatelky (i její právní předchůdkyně) soud shledal rozporným s dobrými mravy a označil jej za zjevné zneužití práva; stěžovatelka svým jednáním způsobila zánik pronajaté věci, aniž vyčkala řádného ukončení nájemního vztahu např. výpovědí. Stavební úpravy šly výrazně nad rámec odstranění stěžovatelkou tvrzeného havarijního stavu domu a byly též v rozporu s nabídkou původní žalobkyně, podle které se vedlejší účastníci měli mít možnost vrátit do původního bytu. Městský soud byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož došlo k porušení dobrých mravů v takové míře, že je tím odůvodněno i zamítnutí žaloby o vyklizení. Namítala-li stěžovatelka, že důvodem žaloby na vyklizení je i skutečnost, že vedlejší účastníci hradí za užívání bytu neúměrně nízké nájemné, městský soud uvedl, že ani probíhající soudní řízení, ani zamítnutí žaloby na vyklizení stěžovatelce nebrání, aby se jinou žalobou po vedlejších účastnících domáhala finančního plnění za užívání bytu. Posuzování toho, zda se soudním rozhodnutím předejde dalším soudním sporům, nemá u žaloby na plnění své místo. Závěr o nemožnosti vyhovět žalobě nemohla zvrátit ani námitka, že vedlejší účastníci situaci nechtějí řešit a nejsou ochotni přistoupit na smírná řešení. Nic to totiž neměnilo na tom, že to nebyli oni, ale výlučně stěžovatelka (resp. původní žalobkyně), kdo nastalou situaci způsobil svým nepoctivým jednáním.
6. K dovolání všech účastníků řízení rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je odmítl jako nepřípustná, a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení. Ke stěžovatelkou namítané vadě řízení spočívající v tvrzené nepřezkoumatelnosti a nepřesvědčivosti rozsudku městského soudu by bylo možno přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání; nad rámec uvedeného Nejvyšší soud výjimečně dodal, že přezkoumávaný rozsudek je pochopitelný a srozumitelný a nelze jej považovat za nepřezkoumatelný již jen proto, že stěžovatelkou tvrzené nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění jejích práv. Městský soud při úvaze, zda jsou dány podmínky zamítnutí žaloby na vyklizení (pro tentokrát), podle Nejvyššího soudu správně zohlednil okolnosti, za kterých vedlejší účastníci pozbyli nájemní právo k původnímu bytu. Ačkoliv současné okolnosti silně prospívají právě jim, nic to neměnilo na závěru, že nastalou situaci nijak nezavinili. S ohledem na veškerá zjištění proto nemohla převážit ani skutečnost, že za užívání bytu stěžovatelce poskytují nízkou úplatu. Úvahy městského soudu odpovídaly podle Nejvyššího soudu zjištěným skutečnostem, nepostrádaly logické závěry, a nebyly tudíž zjevně nepřiměřené.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka se v podstatné části ústavní stížnosti věnuje rekapitulaci skutkového stavu a situace předcházející soudnímu řízení. Obšírně popisuje havarijní stav domu před rekonstrukcí, okolnosti jejího provedení, vlastnosti dotčených bytových jednotek a podrobně se vymezuje proti chování vedlejších účastníků v průběhu soudního řízení. Napadeným rozhodnutím vytýká především nedostatečné odůvodnění a nevypořádání se s jednou ze stěžejních námitek, kterou poukazovala na jednání vedlejších účastníků, kteří dlouhodobě těží z nastalé situace a platí neúměrně nízké nájemné za užívání bytu. Tím stěžovatelce způsobují škodu, jejíž výše neustále narůstá. Soudy se v tomto směru náležitě nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelky, Nejvyšší soud pouze konstatoval správnost postupu městského soudu; to však nelze považovat za dostatečné. Další námitky směřují proti v pořadí prvnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nevhodně zasáhl do řízení tím, že fakticky uložil městskému soudu, aby žalobu zamítl, čímž zneužil svou pravomoc. V důsledku tohoto postupu je odůvodnění rozsudku městského soudu nepřesvědčivé, neboť je jen rezignovaně opřeno o závazný právní názor Nejvyššího soudu. Stávající situaci způsobila stěžovatelčina právní předchůdkyně, stěžovatelka ji nezavinila, a její vlastnické právo by proto nemělo být tímto způsobem omezováno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek městského soudu ze dne 17. 9. 2020, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost směřující proti kasačnímu rozhodnutí je zásadně nepřípustná. Tímto rozhodnutím řízení nekončí, a nejde tak o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práv. Směřují-li stížnostní námitky "pouze" proti právním závěrům obsaženým v kasačním rozhodnutí, jež zavazuje soudy nižšího stupně v dalším řízení, jak tomu je v posuzované věci, lze účinné ochrany dosáhnout již přezkumem a případným zrušením pouze navazujících rozhodnutí obecných soudů. Došlo-li by k takové situaci, pak platí, že právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu bude mít přednost před právním názorem vysloveným v předchozím, byť formálně nezrušeném kasačním rozhodnutí. Je-li tomu tak, není přezkum kasačního rozhodnutí nezbytný (nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3026/20, bod 50 odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. Jinak by tomu bylo v situaci, kdy by námitky směřovaly k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (např. vůči posouzení včasnosti nebo přípustnosti tohoto prostředku), tedy vůči takovým procesním pochybením, jejichž odstranění by nebylo možno docílit jinak než zrušením právě uvedeného rozhodnutí (srov. bod 51 odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 3026/20). O takovouto situaci, v níž by bylo možno připustit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, však v posuzované věci nejde. Ústavní stížnost v části směřující proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu je proto nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména tehdy, pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Takové vady však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Předně nemá oporu v napadených rozhodnutích námitka, že se soudy nevypořádaly se zásadním tvrzením o hrazení nepřiměřené nízkého nájemného vedlejšími účastníky. Soudy tuto námitku neopomenuly, naopak výslovně připustily, že ze stávající situace vedlejší účastníci těží (viz např. str. 4 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Na rozdíl od stěžovatelky však v této skutečnosti nespatřovaly dostatečný důvod k vyhovění její žalobě, a to s ohledem na v řízení prokázané zjevné zneužití práva stěžovatelkou, resp. její právní předchůdkyní, a s ohledem na to, že vedlejší účastníci tuto situaci nezavinili. Jak uvedl již městský soud, stěžovatelce zůstává zachována možnost domáhat se po nich odpovídajícího protiplnění za užívání bytu v jiném soudním řízení.
13. Stejně jako Nejvyšší soud se pak ani Ústavní soud neztotožňuje s námitkou nepřesvědčivosti odůvodnění rozsudku městského soudu. Je pravdou, že městský soud ve svém rozsudku odkázal na jemu předcházející rozsudek Nejvyššího soudu a věc hodnotil v souladu s tam obsaženými závěry. To je však samotnou podstatou závaznosti právního názoru vyššího soudu, vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku, jenž je nižší soud v dalším řízení zásadně povinen respektovat. Odůvodnění rozsudku městského soudu však zároveň neobsahuje pouze "rezignovaný" odkaz na názor Nejvyššího soudu, jak naznačuje stěžovatel, naopak je v něm obsaženo komplexní zhodnocení provedených důkazů, je z něho zřejmé, jaké z nich městský soud dovodil dílčí závěry, jakým způsobem se vypořádal s jednotlivými stěžovatelčinými námitkami a z jakého konkrétního důvodu její žalobě nevyhověl. Jeho rozsudek je jako celek srozumitelný a přesvědčivý a (byť je stěžovatelka zjevně opačného názoru) nevykazuje žádnou natolik závažnou vadu, pro kterou by jej bylo nezbytné zrušit.
14. Stěžovatelce konečně nelze přisvědčit ani v tom, že jelikož stávající situaci způsobila v prvé řadě její právní předchůdkyně, ona sama by za to neměla být postihována. Ústavní soud k tomu připomíná §2221 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého zásadně platí, že nový vlastník vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi právy a povinnostmi, které mezi původním vlastníkem a nájemcem existovaly v době přechodu těchto práv a povinností; zachovány tak zůstávají i (v době přechodu existující) účinky právních jednání, která jedna strana učinila vůči druhé.
15. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu