ECLI:CZ:US:2023:4.US.1989.23.2
sp. zn. IV. ÚS 1989/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. L., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2 - Vinohrady, a ústavní stížnosti stěžovatele V. L., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2023 sp. zn. 9 To 176/2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. dubna 2023 č. j. 8 T 41/2021-995, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1989/23, I. ÚS 1990/23 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podala dne 14. 5. 2021 obžalobu na oba stěžovatele pro skutky kvalifikované jako zločin podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle §23 téhož zákoníku a další přečiny podvodu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") chtěl nařídit hlavní líčení, avšak vzhledem k tomu, že stěžovatelé byli nekontaktní, vydal dne 5. 1. 2022 na oba stěžovatele příkaz k zatčení. Když tento příkaz nebyl delší čas proveden a bylo zjevné, že oba stěžovatelé se nacházejí na území Spolkové republiky Německo a jsou pro soud nekontaktní, vydal dne 16. 8. 2022 evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě oba stěžovatelé byli dne 14. 12. 2022 v 11:00 hod. předáni na hraničním přechodu Waidhaus Policii České republiky a převezeni k obvodnímu soudu.
3. Obvodní soud usnesením ze dne 14. 12. 2022 č. j. 8 T 41/2021-791 rozhodl ve vazebním zasedání, že podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se oba stěžovatelé berou do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu a vazební lhůta se započítává od dne 14. 12. 2022 od 11:00 hod. Stížnosti podané proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. 8 To 16/2023 zamítl. Ústavní soud usnesením ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1057/23 ústavní stížnosti stěžovatelů proti uvedeným usnesením obvodního soudu a městského soudu jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
4. Následně obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že podle §71 odst. 1 a §72 odst. 1 trestního řádu se stěžovatelé ponechávají i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu.
5. Proti usnesení obvodního soudu podali stěžovatelé instanční stížnosti, které městský soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavních stížnostech namítají, že se po celou dobu trestního stíhání nacházeli v téže obci na území Spolkové republiky Německo a před orgány činnými v trestním řízení se žádným způsobem neskrývali. Stěžovatel byl až do svého zatčení zaměstnán a stěžovatelka (jeho manželka) si zaměstnání hledala. Obecné soudy položily důraz na zjištění, že se v procesním spisu nachází několik nedoručených zásilek, a dovodily, že stěžovatelé jsou "nekontaktní". Stěžovatelé uvádějí, že ve spisu je zařazena doručenka dokládající převzetí zásilky ze dne 1. 9. 2021 a že disponují dalšími dvěma obálkami s otiskem razítka pošty prokazujícími doručení. Další obálky prokazující doručení soudních písemností se nacházejí ve Spolkové republice Německo, avšak stěžovatelé k nim nemají přístup. Obvodní soud dezinterpretoval vyjádření obhájce stěžovatelky, že na návrh dohody o vině a trestu "dosud nereagovala", jako další důkaz "nekontaktnosti".
7. Obvodní soud dne 31. 3. 2023 v průběhu hlavního líčení stěžovatele vyslýchal i k důvodům vazby, což neočekávali, přičemž jim nebyla poskytnuta lhůta k případnému doplnění tvrzení.
8. Obvodní soud vycházel z tvrzení bývalého pronajímatele bytu, která stěžovatelé zpochybnili s poukazem na jeho "problémovost" a "způsob komunikace". Stěžovatelé na podporu své obhajoby navrhli výslechy několika svědků z nájemců téhož domu, avšak obvodní soud je neprovedl.
9. Městský soud, vytýkají dále stěžovatelé, zaměřil pozornost pouze na obsah napadeného usnesení obvodního soudu, provedl jen "minimální část důkazů" a konstatoval, že v trestním řízení nedošlo k téměř žádnému posunu ve věci, a to z důvodu jejich postoje. Stěžovatelé poukazují na procesní postup obvodního soudu, který do dne podání ústavních stížností nařídil již šest hlavních líčení, v trvání nanejvýše dvou hodin a jsou na ně předvoláváni dva až tři svědci. Tento postup je časově nehospodárný, prodlužuje délku trestního řízení a brání stěžovatelům řádně pracovat a splácet své závazky. Stěžovatelé polemizují se závěry obecných soudů o předchozí "nekontaktnosti" námitkou, že podle požadavků orgánů činných v trestním řízení se vždy do České republiky dostavili k provedení potřebných úkonů. Po dobu pobytu ve Spolkové republice Německo si již žádné peněžní prostředky nepůjčovali, což vylučuje opodstatněnost závěru o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu, dříve vzniklé dluhy uznávají a chtějí je svým věřitelům hradit.
10. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy nerespektovaly tzv. doktrínu zesílených důvodů, neboť nezvážily, zda přetrvávají relevantní a dostačující důvody pro jejich pokračující omezení na osobní svobodě. Tím se zpronevěřily též požadavkům na přiměřenost jejího uložení či pokračování ve vztahu ke sledovanému účelu [srov. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupení v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
IV. a)
Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
12. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní záruku, že budou respektována práva dotčené osoby, a že nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
13. Vazbě, jako legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
14. Presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato domněnka má svůj význam nejenom pro předcházení justičním omylům, ale také při vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu nebo odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými ústavními standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny). Uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc.
15. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro vzetí do vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je obsažena již v čl. 8 Listiny, ale plyne i z jejího čl. 4 odst. 4. Také podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") má seznam výjimek z osobní svobody vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (rozsudky ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
16. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musejí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika nebo důvodné obavy musejí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné si ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný nebo vybočující z obecně uznávaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by takové pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti stěžovatelů v souladu s uvedenými obecnými východisky a dospěl k následujícím závěrům.
18. Svojí argumentací stěžovatelé Ústavní soud v zásadě žádají, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu a následně přistoupil k jejich zrušení. K takovému zásahu však není důvod, neboť obecné soudy - obdobně jako v usneseních, která již Ústavní soud z hlediska ústavněprávní konformity posoudil v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1057/23 - vysvětlily, proč shledaly ponechání stěžovatelů ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.
19. Ústavní soud připomíná, že předmětné rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů nebo jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [např. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83) nebo ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)].
20. Obecné soudy položily důraz na zjištění, že stěžovatelé byli pro orgány činné v trestním řízení dlouhodobě nekontaktní, nemají bydliště v České republice a v případě uznání viny jim hrozí vysoké tresty. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. V dané věci soudy konstatovaly, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchali stěžovatelé, přičemž s ohledem na osoby stěžovatelů, povahu a závažnost trestného činu, pro který jsou stíháni, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Soudy podrobně popsaly, proč stále existuje důvodná obava, že stěžovatelé po propuštění na svobodu uprchnou nebo se budou skrývat či pokračovat v trestné činnosti. Ani okolnost, že některé zásilky byly stěžovatelům ve Spolkové republice Německo doručeny, nečiní závěry obecných soudů excesivními. Rozhodujícím soudům nelze opodstatněně vytýkat, že v těchto směrech kladly na stěžovatele vyšší související nároky, než obhajoba považuje za přiměřené.
21. Odkaz stěžovatelů na tzv. doktrínu zesílených důvodů není v jejich věci opodstatněný. Ústavní soud opakovaně judikuje, že podle této doktríny je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. Pro prodloužení vazby je tak třeba předložit další důvody, které pro prodloužení vazby svědčí, a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [srov. nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545) nebo ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247) a také rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 27. 6. 1968 ve věci Neumeister v. Rakousko, stížnost č. 1936/63, §10]. Vazbu trvající delší dobu může odůvodnit složitost věci nebo jiné důležité důvody, které však musejí být v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání vazby konkrétně uvedeny [srov. nálezy ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79) nebo ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 305/06 (N 155/42 SbNU 267)].
22. V nyní posuzované věci se vazební lhůta započítává od dne 14. 12. 2022 od 11:00 hod., ke dni rozhodování obvodního soudu a městského soudu (dne 19. 4. 2023 a dne 23. 5. 2023) vazba přesahovala čtyři měsíce, resp. pět měsíců, což nelze vzhledem k dosavadnímu průběhu trestního řízení považovat za dobu nepřiměřeně dlouhou ve smyslu shora zmíněné judikatury.
23. Časový odstup od vzetí stěžovatelů do vazby není natolik zásadní, aby bylo možné shora uvedenou doktrínu v této věci akcentovat až do té míry, že je z ní nutné dovodit nutnost zásahu Ústavního soudu. Jakkoli je pochopitelné, že s přibývající dobou omezení stěžovatelů na svobodě bude doktrína tzv. zesílených důvodů nabývat na svém významu (srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1925/22), je patrné, že stěžovatelé nerozptýlili obavy podřaditelné pod §67 písm. a) a c) trestního řádu argumentací, že má-li soud zájem na bezproblémovém doručování, nechť jim zajistí "ubytování na svobodě". Jsou-li stěžovatelé povinnými v řízení o výkon rozhodnutí a je proti nim vedeno trestní řízení, obstarání nájmu bytu či jiného ubytování je tím nepochybně ztíženo, avšak očividně z toho nelze dovozovat povinnost orgánů činných v trestním řízení napomáhat jim s řešením bytové potřeby, popř. stanovit nižší požadavky na dosažitelnost stěžovatelů oproti jiným obviněným. Tato tvrzení, která stěžovatelé považovali za svoji procesní obranu, podle soudů naopak zesilovala důvodnost dalšího trvání vazby. Takto formulovaná polemika ústavněprávní roviny nedosahuje, přičemž stěžovatelé v ústavních stížnostech nenamítají relevantně ani kupř. nedostatečnost odůvodnění možného nahrazení vazby alternativními opatřeními.
24. Další námitky stěžovatelé směřují proti počtu a délce hlavních líčení, nicméně tato kritika není podřaditelná petitu ústavní stížnosti. Výtka, že při hlavním líčení konaném dne 31. 3. 2023 obvodní soud vyslechl stěžovatele překvapivě též k důvodům vazby, nedosahuje ústavněprávní roviny zejména proto, že z ní není patrné, jaké další skutkové a právní argumenty by stěžovatelé mohli uplatnit při poskytnutí širšího prostoru k přípravě.
25. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, nevykazuje neústavní nedostatky. Usnesení obecných soudů byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výše specifikovaným způsobem, jsou v jejich rozhodnutích přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje a nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy řádného procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako presumpce neviny a zásada subsidiarity vazby, nebyly podle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
V.
Závěr
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu