ECLI:CZ:US:2023:4.US.2001.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2001/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., zastoupené Mgr. Veronikou Sluka, advokátkou, sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2023 č. j. 13 Co 348/2022-609 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. září 2022 č. j. 0 P 323/2019-551, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a V. K., nezletilých V. K. a V.2 K. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků [po opravě nesprávného označení napadeného rozsudku Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud")] s tvrzením, že jimi došlo k porušení nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), přičemž v rozporu se zákazem libovůle bylo bez dostatečných důvodů rozhodnuto proti zjištěnému přání nezletilého V.2, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení práva nezletilého být chráněn před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (včetně zvukových záznamů z jednání) se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 9. 2019 č. j. 10 Nc 65/2017-372 byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů [tj. stěžovatelky (dále též "matka") a prvního vedlejšího účastníka (dále též "otec")] do jejich střídavé péče, byl upraven postup při jejich předávání, dále neběžný styk rodičů s nezletilými, vyživovací povinnost rodičů, nad nezletilými stanoven dohled a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Návrhem ze dne 26. 11. 2021 se stěžovatelka domáhala změny úpravy péče a styku tak, aby nezletilý V. byl svěřen do střídavé péče a nezletilý V.2 do její výlučné péče, ev. do asymetrické střídavé péče. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nejsou důvody, pro které by měl návrhu matky vyhovět, a proto napadeným rozsudkem zamítl její návrh na změnu péče (I. výrok), zamítl též návrh na úpravu styku (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění okresní soud konstatoval, že nenastaly důvody pro změnu soudního rozhodnutí a důrazně vyzval rodiče, nechť oba jednají v zájmu nezletilých dětí (bod 32. odůvodnění rozsudku in fine).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu, změnil II. výrok o úpravě styku stěžovatelky s nezletilým V.2 (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V odůvodnění se krajský soud ztotožnil se zamítnutím návrhu na změnu péče, protože nebyla shledána žádná výrazná změna v poměrech účastníků, která by odůvodnila změnu výchovného prostředí nezletilých. K odlišnému závěru dospěl krajský soud jen ohledně úpravy běžného styku stěžovatelky s nezletilým V., přičemž zohlednil jeho individuální potřeby na větší osobní kontakt s matkou, které již dlouhodobě projevuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka, s vědomím přístupu Ústavního soudu k rozhodovací činnosti opatrovnických soudů, tvrdí, že jde o výjimečnou věc hodnou zásahu Ústavního soudu. Zdůrazňuje pravidlo upravené v čl. 3 odst. 1 Úmluvy a připomíná, že nezletilý V.2 vícekrát vyjádřil své přání být v její péči alespoň o jeden den více než u otce, přičemž toto přání potvrdil i opatrovník. Uspořádání, které vytvořil krajský soud, neodpovídá situaci v rodině.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutno, za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, považovat jeho přání za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu; současně však není možné, aby obecné soudy své rozhodnutí založily toliko na jeho jednou vysloveném přání za konkrétních specifických okolností, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález ze dne 3. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 1338/20 (pozn.: všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka považuje napadený rozsudek krajského soudu za pouhé formální vyhovění přání nezletilého, ale bez komplexního posuzování jeho zájmů a bez přihlédnutí ke specifikům případu a to, jak těžké je pro nezletilého V.2 každé odloučení od matky. Domnívá se, že prodloužením péče o nezletilého u matky by se mohl stabilizovat jeho zlý psychický stav, ale krajský soud rozsudkem učinil opak, a zasáhl tak do jejích práv a práv nezletilého V.2 Stěžovatelka si uvědomuje, že je potřeba dbát na v zásadě stejné právo obou rodičů na péči o dítě, ale má za to, že byl dostatečně prokázán legitimní zájem na odchýlení se od tohoto pravidla, a to zájem na ochraně nejlepšího zájmu nezletilého [odkazujíc na nález ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud (po odstranění vady plné moci) posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Napadá-li stěžovatelka II. výrok rozsudku okresního soudu, který byl změněn rozsudkem krajského soudu, není Ústavní soud k rozhodnutí o tomto návrhu příslušný, neboť není oprávněn rozhodovat o výroku, který nevyvolal žádné právní účinky.
8. Ke stěžovatelčinu tvrzení o porušení základních práv nezletilého V.2 (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro jeho účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, jde-li o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, ke které Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji působnost tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Výklad a použití podústavního práva bývají stiženy takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (nebo vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
12. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal v postupech a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení napadených rozsudků. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii rozhodnutí o případné změně předchozí úpravy svěření nezletilých do střídavé péče rodičů (pozn.: krajský soud v této souvislosti vhodně odkázal na judikaturní závěry Ústavního soudu o tom, že důvody odůvodňující změnu rozhodnutí musejí dosáhnout intenzity poměrů ve všech jejích aspektech - usnesení ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 3095/17). Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývají přesvědčivé důvody pro zamítnutí stěžovatelčina návrhu na změnu úpravy péče o nezletilé (srov. bod 31. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 15. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Tím obecné soudy dostály požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21.
13. Ústavní soud vyzývá oba rodiče, aby se snažili nastalou situaci řešit vzájemnou dohodou. Žádný soud nemůže jejich vztahy upravit ideálním způsobem, ani napravit vztahy již narušené. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 17.) upozornil na názorové a komunikační problémy mezi rodiči, které brání jejich mimosoudní domluvě, a také na historický vývoj v rodině, který stále ovlivňuje i neskončené trestní řízení vůči otci. Je totiž především záležitostí rodičů, aby svým dětem vytvořili nestresující prostředí umožňující jejich zdravý vztah k oběma z nich (viz apel okresního soudu na rodiče v bodě 32. odůvodnění napadeného rozsudku).
14. Vedle rationes decidendi uvádí Ústavní soud, že si je vědom deklarovaného účelu nepřípustnosti dovolání podle §30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, proti rozhodnutím ve většině rodinněprávních věcí rozhodovaných podle tohoto zákona, kterým je právní jistota účastníků v těchto řízeních. Ústavní soud však upozorňuje zákonodárce [a to podobně jako v minulosti, srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)], že nynější platná právní úprava dovolání v těchto otázkách spíše neplní účel zachování právní jistoty, neboť judikaturu musí sjednocovat orgán stojící mimo soustavu soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Podle Ústavního soudu by sjednocování judikatury i ochranu základních práv jednotlivců byl schopen zajistit Nejvyšší soud, který je k tomu jako dovolací soud v občanskoprávních věcech povolanější nežli Ústavní soud.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti, protože nezjistil, že by napadenými rozsudky byla porušena její základní práva, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu