Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 14.09.2023, sp. zn. IV. ÚS 2019/23 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2023:4.US.2019.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2019/23UsneseníÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele: S. P., zastoupeného Mgr. Markem Sovičkou, advokátem se sídlem Paní Zdislavy 418/8, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2023, č. j. 55 To 200/2023-23, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 5. 2023, č. j. 0 Nt 16012/2023-12, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b)Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že okresní soud v záhlaví označeným usnesením rozhodl, že v souladu s §72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, dále "tr. řád") se stěžovatel jako obviněný ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c)tr. řádu. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a pro přečin nedovoleného ozbrojování. Dne 23. 5. 2023 podala příslušná státní zástupkyně v souladu s §72 odst. 1 a odst. 2tr. řádu návrh na ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť u něho i nadále trvá důvod vazby podle §67 písm. c)tr. řádu. Vazební zasedání proběhlo dne 26. 5. 2023 a stěžovatel se jej osobně účastnil. O konání vazebního zasedání byl vyrozuměn rovněž jeho obhájce, a to prostřednictvím datové zprávy v datové schránce, kterou si ale nevyzvedl, když na konání vazebního zasedání byl následně upozorněn i telefonicky. O konání vazebního zasedání byla vyrozuměna i státní zástupkyně, která se ho rovněž nezúčastnila, a proto bylo uskutečněno pouze za účasti stěžovatele, který se ale k věci odmítl vyjádřit. Dále okresní soud konstatoval, že v souladu s §73 odst. 2tr. řádu není účast státního zástupce ani obhájce při vazebním zasedání nutná. Podstatné je jejich vyrozumění o jeho konání, což bylo splněno. Stěžovatel jako obviněný byl zároveň s nepřítomností svého obhájce srozuměn a nijak se jeho přítomnosti nedomáhal. Okresní soud rovněž uvedl, že sám stěžovatel upřesnil, že se k věci nebude vyjadřovat, neboť všechno bylo již dříve sděleno. Proto okresní soud konstatoval, že neshledal změnu ve skutečnostech odůvodňujících původní rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu podle §67 písm. c)tr. řádu, stejně jako neshledal důvod pro změnu dřívějšího rozhodnutí, jímž byl stěžovatel ze stejného důvodu ve vazbě ponechán. Doposud zjištěné skutečnosti totiž nasvědčují tomu, že se skutky, pro které byl stěžovatel stíhán, staly, byly spáchány stěžovatelem a mají znaky trestných činů. Zároveň bylo zjištěno, že vyšetřování probíhá bez průtahů a v krátké době dojde k podání obžaloby k soudu. Ve věci stěžovatele existuje důvodné podezření, že i tentokrát by se stěžovatel jako po předchozím propuštění z trestu odnětí svobody vrátil k dřívějšímu způsobu života spojenému s pácháním trestné činnosti shodného charakteru, když právě tato ho ale již do výkonu trestu pětiletého trestu odnětí svobody přivedla. Okresní soud zdůraznil, že existuje podezření, že stěžovatel v trestné činnosti pokračoval i poté, co byl před aktuálním vzetím do vazby dne 25. 4. 2022 policejním orgánem v souvislosti s podezřením ze spáchané trestné činnosti zadržen a následně propuštěn. Ani tento úkon policejního orgánu tak podle okresního soudu nebyl pro stěžovatele dostatečným varováním a nezměnil jeho chování a způsob života. Proto okresní soud neshledal důvod pro nahrazení vazby některým z mírnějších opatření, když celková doba vazby u stěžovatele nepřesáhla maximální lhůty stanovené zákonem.3. Následnou stížnost stěžovatele napadeným usnesením zamítl krajský soud. Krajský soud zejména odkázal na §72 odst. 1tr. řádu, podle něhož je třeba v přípravném řízení rozhodovat o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo se z vazby propustí, a to nejpozději každé 3 měsíce od právní moci předchozího rozhodnutí o vzetí do vazby nebo od právní moci jiného rozhodnutí týkajícího se vazby. Tato lhůta byla podle krajského soudu dodržena (sám stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uvedl, že v době konání vazebního zasedání, kterého se obhájce stěžovatele nemohl zúčastnit, zbývalo do konce tříměsíční lhůty ještě 12 dnů - pozn. Ústavní soud). Rovněž podle krajského soudu příslušná státní zástupkyně podala návrh na prodloužení trvání vazby v zákonné lhůtě. Dále krajský soud zdůraznil, že u řady rozhodnutí o vazbě je soud vázán krátkými, zákonem stanovenými, lhůtami, když taková situace se týká i rozhodování o dalším trvání vazby podle §72 odst. 1tr. řádu. Za takové situace ale nelze trvat na desetidenní lhůtě pro uložení zásilky na poště nebo v datové schránce. To je ostatně i v souladu s §73e odst. 1tr. řádu, který soudu stanoví povinnost k vazebnímu zasedání předvolat nebo nechat předvolat toliko obviněného a vyrozumět o vazebním zasedání státního zástupce a obhájce. Takovou povinnost přitom okresní soud zjevně splnil a také přesvědčivě vysvětlil, že u stěžovatele i nadále trvají důvody pro ponechání ve vazbě, když stěžovatel se k trestné činnosti vrátil velmi krátce po propuštění z předchozího výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obavy z toho, že by se stěžovatel k trestné činnosti opět vrátil, nejsou podle krajského soudu zmírněny ani podnikatelskou činností stěžovatele. Ostatně i takovou námitkou stěžovatele se obecné soudy v předchozích rozhodnutích týkajících vazby stěžovatele již zabývaly. Stejně tak se již zabývaly stěžovatelem tvrzenou ztrátou možných kontaktů na osoby, s nimiž měl dříve trestnou činnost páchat, a stěžovatelem tvrzenou námitkou o splnění podmínek zahlazení. Ani k takovému tvrzení však soudy nemohly přihlédnout, a to i s ohledem na četnost předchozích odsouzení stěžovatele za páchání trestné činnosti kvalifikované jako speciální recidiva, když všechny tyto okolnosti hovoří spíše o vyšší míře trestněprávní narušenosti stěžovatele, což závěr pro ponechání stěžovatele ve vazbě podle krajského soudu jen umocňuje. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tvrzení, že do skončení lhůty, v níž bylo třeba rozhodnout o ponechání stěžovatele ve vazbě, zbývalo v den vazebního zasedání více než 12 dnů, a proto vazební zasedání mohlo být odročeno na jiný termín. Dále stěžovatel upozorňuje, že obecné soudy neměly důvod spěchat ani proto, neboť ani ostatní orgány činné v trestním řízení nepostupují v dané věci řádně, kontinuálně a s největším urychlením. Ke svému vlastnímu ponechání ve vazbě pak stěžovatel dodává, že měl-li se jemu za vinu kladené trestné činnosti dopouštět v rámci organizované skupiny, jiní členové takové skupiny zůstávají na svobodě; stěžovateli tedy není jasné, proč u nich obava z pokračování v trestné činnosti dána není a u stěžovatele přítomna je. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že někteří členové údajné organizované skupiny jsou rovněž omezeni na svobodě a někteří již zemřeli, čili je pochybnost, zda by byl vůbec stěžovatel schopen se trestné činnosti jemu za vinu kladené dále dopouštět. Vazební zasedání by podle stěžovatele mělo být nařizováno s takovým časovým odstupem, aby obhájci bylo umožněno se jej zúčastnit, neboť jeho přítomnost při vazebním zasedání je důležitou složkou zásady kontradiktornosti řízení. Stěžovatel navíc upozorňuje, že jeho obhájce je advokátem z okresního města, který v době své dovolené nemá možnost zajistit chod své advokátní kanceláře jiným odborným aparátem nebo se obrátit v rámci substituce na jiné kolegy. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy v jeho věci měly nejpozději do 7. 6. 2023 znovu rozhodovat o jeho ponechání ve vazbě, nicméně to neučinily a došlo tak údajně k uplynutí prekluzivní lhůty a stěžovatel musí být z vazby neprodleně propuštěn.5. Ústavní soud je podle čl. 83Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.6. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu, tedy existenci skutečností nebo důkazů nasvědčujících tomu, že daná osoba spáchala trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je totiž vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty, jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i dalšího vývoje řízení (srov. např. usnesení ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19). 7. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno v řádném procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.8. Naposledy uvedená podmínka přitom z ústavněprávního hlediska podle Ústavního soudu ve věci stěžovatele byla splněna. Jak totiž vyplývá z §73e odst. 1tr. řádu, vazebního zasedání musí být přítomen toliko obviněný; o konání vazebního zasedání se naopak státní zástupce i obhájce obviněného pouze vyrozumívají a je proto na nich samotných, zda se vazebního zasedání zúčastní. Jejich nepřítomnost při vazebním zasedání tak není bez dalšího překážkou jeho konání. 9. Okresní soud proto postupoval v souladu se zákonem, vyrozuměl-li o konání vazebního zasedání obhájce stěžovatele, v den konání vazebního zasedání jej dokonce telefonicky kontaktoval, ale jeho přítomností konání vazebního zasedání nepodmiňoval. Ostatně sám stěžovatel se přítomnosti obhájce nedožadoval, což netvrdí ani nyní v ústavní stížnosti. S ohledem na argumentaci stěžovatele pak Ústavní soud v daném kontextu připomíná svoji judikaturu [srov. k tomu například usnesení sp. zn. III. ÚS 1846/18 ze dne 12. 9. 2018 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 295/14 ze dne 25. 3. 2014], z níž lze - zjednodušeně řečeno - dovodit, že dokonce absence vyrozumění obhájce o konání vazebního zasedání před prvostupňovým soudem sama o sobě ještě nemůže být důvodem ke zrušení takového rozhodnutí, neboť podle Ústavního soudu je podstatné, zda stěžovatel měl možnost alespoň proti takto chybně vedenému vazebnímu zasedání podat stížnost prostřednictvím obhájce a zda tedy i námitky, k nimž by se eventuálně obhájce v rámci vazebního zasedání před prvostupňovým soudem vyjadřoval, byly přezkoumány soudem stížnostním. I takový předpoklad přitom ve věci stěžovatele byl zjevně splněn. 10. Stěžovatel si ostatně argumentačně poněkud protiřečí, uvádí-li, že vazební zasedání se mohlo při zohlednění zákonem stanovených lhůt konat ještě o12 dnů později, když prý navíc ostatní orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v dané věci v souladu s principem maximálního urychlení, aby ale v závěru ústavní stížnosti současně konstatoval, že v poslední den lhůty zákonem stanovené pro přezkum okolnosti, zda má být stěžovatel i nadále stíhán vazebně, nebylo vazební zasedání konáno, a proto by měl být z vazby urychleně propuštěn. Přitom již obecné soudy v dané věci vysvětlily, že omezení obviněného na svobodě formou vazby musí být přezkoumáváno alespoň v pravidelných tříměsíčních intervalech. Tomu se tedy zjevně neprotiví, je-li omezení obviněného na svobodě přezkoumáváno o několik dnů dříve. Není naopak zjevně povinností obecných soudů přezkoumávat omezení svobody obviněného až v poslední den zákonem stanovené lhůty. 11. Na druhou stranu - a toliko pro úplnost - však Ústavní soud konstatuje, že rozumí východisku úvah stěžovatele (respektive jeho právního zástupce v řízení před Ústavním soudem, v předchozím řízení obhájce), že by krajský soud neměl automaticky vycházet z toho, že advokát je povinen každý den nahlížet do datové schránky a že má možnost se bez dalšího během své dovolené nechat (substitučně) zastoupit. Jak již ale bylo vysvětleno, přítomnost obhájce obviněného během vazebního zasedání není zákonnou podmínkou pro jeho konání; proto okresní soud v dané věci nepochybil.12. Namítá-li stěžovatel, že soudem zmiňovaný důvod vazebního stíhání stěžovatele (tzn. že by opakoval trestnou činnost nebo že by pokračoval v jejím páchání) není naplněn proto, že ostatní členové organizované skupiny, v rámci níž měl stěžovatel trestnou činnost páchat, buď zemřeli nebo jsou také omezeni na svobodě (nebo naopak na svobodě omezeni nejsou patrně proto, že u nich opakování trestné činnosti nehrozí), pak podle Ústavního soudu i jen z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatele od páchání trestné činnosti neodradil ani dřívější nepodmíněný trest odnětí svobody ani zadržení policejním orgánem v rámci nyní posuzované trestné činnosti. Proto je poněkud nepřiléhavé, poukazuje-li stěžovatel na absenci několika osob z organizované skupiny nebo vyjadřuje-li nesouhlas s tím, že ostatní členové údajné organizované skupiny jsou stíháni na svobodě. Jak totiž obecné soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, stěžovatel se k opakování trestné činnosti vrací a zjevně není podstatné, že někteří jiní členové jeho organizované skupiny, v rámci níž se měl trestné činnosti dopouštět, v mezidobí zemřeli nebo jsou omezeni na svobodě. 13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 14. září 2023Josef Fiala v. r.předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2023 sp. zn. IV. ÚS 2019/23 V souladu s §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám tzv. konkurenční votum k odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2023 sp. zn. IV. ÚS 2019/23:Podobně, jako ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1827/23 a IV. ÚS 1875/23, je moje odlišné stanovisko k odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 2019/23 založeno na několika námitkách k textu. Abych veřejnosti usnadnil orientaci v jejich závažnosti, upozorňuji na nejdůležitější a v ostatních odkazuji přiměřeně na předchozí odlišná stanoviska.Podle §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, a šlo-li o trestní řízení, jsou vedlejšími účastníky strany tohoto řízení, přičemž podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu mají v řízení stejná práva a povinnosti jako účastníci. Tato zákonná ustanovení jsou zdůrazňována i v odborné literatuře (např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 127 až 129, str. 607 až 609). Z tohoto důvodu je nezbytné, aby již v záhlaví rozhodnutí Ústavního soudu byli vedlejší účastníci řízení řádně identifikováni (viz i Citační manuál, Interní metodické doporučení generálního sekretáře Ústavního soudu k formální úpravě textů rozhodnutí a jiných procesních úkonů Ústavního soudu, Org. 10/12 ze dne 7. března 2012, str. 36 a násl.). V posuzované věci proto byla vedlejšími účastníky příslušná státní zastupitelství [viz §12 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1810/23], avšak v záhlaví tohoto usnesení uvedena nejsou. V Brně 14. září 2023Josef Fiala