ECLI:CZ:US:2023:4.US.2024.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2024/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní společnosti ŽLAB s. r. o., sídlem Ostrožská Lhota 413, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2023 č. j. 26 Cdo 310/2023-442, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 1. září 2022 č. j. 58 Co 150/2021-412 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. dubna 2021 č. j. 9 C 246/2018-380, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Honebního společenstva Ostrožská Lhota, sídlem Ostrožská Lhota 162, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník uzavřel dne 13. 3. 2013 se stěžovatelkou smlouvu o nájmu honitby. Po valné hromadě vedlejšího účastníka konané dne 8. 2. 2015, na níž byli zvoleni nový honební starosta, honební místostarosta a výbor, uzavřel vedlejší účastník dne 8. 3. 2015 smlouvu o nájmu stejné honitby s Mysliveckým sdružením Ostrožská Lhota (dále jen "druhý nájemce"). Dne 30. 7. 2018 vypověděl nájem honitby ze dne 13. 3. 2013 z důvodu porušení povinností nájemce jako uživatele honitby podle §36 odst. 1 a 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění účinném do 27. 11. 2021. V příslušné listině dále uvedl, že považuje tuto smlouvu za absolutně neplatný právní úkon pro rozpor s §32 odst. 3 zákona o myslivosti. Stěžovatelka tuto výpověď neuznala a trvala na tom, že jí nadále svědčí právo založené smlouvou o nájmu honitby.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 11. 2019 č. j. 9 C 246/2018-229 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala proti vedlejšímu účastníkovi určení neplatnosti výpovědi ze dne 30. 7. 2018 ze smlouvy o nájmu honitby ze dne 13. 3. 2013 (výrok I.) a určení trvání nájemního vztahu mezi ní a vedlejším účastníkem z titulu uvedené smlouvy (výrok II.), a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 24 798 Kč (výrok III.). Žalobu o určení trvání nájemního vztahu okresní soud zamítl z důvodu neplatnosti uvedené smlouvy pro rozpor s §32 odst. 3 zákona o myslivosti. Stěžovatelka totiž nesplňovala podmínku, podle níž měla mít v době uzavření smlouvy v předmětu své činnosti uvedenu myslivost, ani alternativní podmínku spočívající v tom, že by již na pozemcích v honitbě zemědělsky nebo lesnicky hospodařila.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 22. 10. 2020 č. j. 58 Co 69/2020-293 tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích II. a III. zrušil (výrok II.). Důvodem částečného zrušení rozsudku krajského soudu byla skutečnost, že okresní soud se nijak nezabýval otázkou, zda je na požadované určovací žalobě týkající se určení trvání nájemního vztahu naléhavý právní zájem podle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Závěr okresního soudu o naléhavém právním zájmu lze vyvodit pouze z toho, že věc meritorně posoudil. Dále krajský soud uvedl, že sankcí za porušení §32 odst. 3 zákona o myslivosti není absolutní neplatnost smlouvy, nýbrž pokuta podle §64 odst. 1 téhož zákona.
5. Ve věci určení trvání nájemního vztahu znovu rozhodoval okresní soud, který napadeným rozsudkem žalobu v příslušné části zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladu řízení ve výši 52 001,57 Kč (výrok II.). Důvodem zamítnutí bylo zjištění o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení podle §80 občanského soudního řádu. Podle okresního soudu, i kdyby bylo žalobě vyhověno, takovéto určení by žádným způsobem nemohlo působit vůči třetím subjektům, včetně druhého nájemce, současného uživatele honitby. Platnost smlouvy o nájmu honitby ze dne 8. 3. 2015 by tímto určením nebyla nijak zpochybněna. Požadované určení by nepřispělo k eliminaci dalších případných sporů mezi účastníky, ani by nebylo způsobilé zlepšit postavení stěžovatelky nebo odvrátit jí tvrzenou právní nejistotu. Nadále by zde panoval spor o to, kdo je oprávněným nájemcem předmětné honitby.
6. Vyhověním žalobě by se podle okresního soudu nezlepšilo ani postavení stěžovatelky z hlediska faktického výkonu nájmu honitby. Lze si jen těžko představit, jakým způsobem by takový výkon jí tvrzeného práva probíhal za situace, kdy je předmětná honitba užívána jiným subjektem. Okresní soud si byl vědom závěrů z provedeného dokazování, které předcházelo rozsudku krajského soudu, že stěžovatelka celou dobu hradila řádně sjednaný nájem za honitbu, aniž by na ní řádně hospodařila. Nic to však nemění na závěrech okresního soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení trvání nájemního vztahu. Bylo věcí stěžovatelky, že hradila nájem za něco, co v podstatě ani řádně neužívala. Ostatně nic jí nebránilo, aby požadovala vrácení takto uhrazovaných částek po vedlejším účastníkovi z titulu bezdůvodného obohacení.
7. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek okresního soudu, a to v (upřesněném) správném znění (výrok I.), a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit částku 8 894 Kč (výrok II.). Krajský soud zdůraznil, že určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno. Jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. V posuzované věci bylo rozhodné, že stěžovatelka předmětnou honitbu fakticky neužívá. Tvrzené právo stěžovatelky užívat předmětnou honitbu na základě nájemní smlouvy již bylo porušeno, což je samo o sobě důvodem, pro který není splněna preventivní podmínka určovací žaloby.
8. Tvrdí-li stěžovatelka, že druhý nájemce předmětnou honitbu užívá na základě neplatné nájemní smlouvy, podle krajského soudu tento názor není v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 4235/18 (N 159/96 SbNU 56) dovodil, že je-li uzavřeno více nájemních smluv k téže věci (tzv. dvojí nájem), pak není ústavně konformním výkladem, že druhá ze smluv je absolutně neplatná z důvodu počáteční právní nemožnosti plnění. Samotná existence nájemní smlouvy nebrání tomu, aby vlastník uzavřel další nájemní smlouvu k věci, kterou pronajímá. Nebude-li kvůli prvnímu nájmu schopen plnit své povinnosti podle druhé nájemní smlouvy, je na něm, aby první nájem buď řádně ukončil, nebo nesl právní důsledky spojené s porušením druhé nájemní smlouvy (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 31 Cdo 3679/2020). Při zohlednění výše uvedené judikatury by vyhovění požadovanému určení v konečném důsledku nevedlo k preventivnímu řešení dalších sporů. Jeho výsledkem by mohlo být pouze nastolení stavu, kdy by vedle sebe existovaly dva nájmy téhož předmětu (byla-li by žaloba shledána důvodnou). Do budoucna by věc nebyla vyřešena s konečnou platností, neboť jiná osoba užívá stejný předmět nájmu na základě jiné platné nájemní smlouvy, aniž by byla účastníkem tohoto řízení. Stěžovatelkou uvedené okolnosti proto ani podle krajského soudu neopodstatňují naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle §80 občanského soudního řádu.
9. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost (výrok I.) a rozhodl o její povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok II.). Důvod odmítnutí spočíval v tom, že nebyl dán žádný z předpokladů jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. Vzhledem ke skutkovému zjištění, že na základě nájemní smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí dne 8. 3. 2015 honitbu v současné době užívá druhý nájemce, není v poměrech souzené věci pochyb o tom, že právní postavení stěžovatelky jako tvrzené nájemkyně honitby již bylo porušeno a určovací žaloba nemůže naplnit svou preventivní funkci. Stěžovatelka měla spor řešit žalobou na plnění. K její námitce, že žaloba na plnění by nebyla dostačující pro vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků, Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění rozsudku městského soudu podotkl, že k takovému výsledku by nesloužil ani případný určovací výrok. Při vyhovění určovací žalobě by se stěžovatelka stejně musela ochrany svého právního postavení nájemkyně honitby pravděpodobně domáhat v jiném řízení žalobou na plnění proti jejímu současnému uživateli (např. postupem podle §1763, resp. podle §2211 ve spojení s §3074 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Nelze předpokládat, že by vedlejší účastník postupoval dobrovolně toliko na základě rozsudku, který pro něj není závazný a není ani exekučně vymahatelný. Nelze ani přisvědčit názoru, že vyhovující určovací rozhodnutí stěžovatelka nutně potřebuje k tomu, aby ji orgán státní správy myslivosti akceptoval jako uživatelku a nájemkyni honitby a návazně jí poskytoval potřebnou součinnost. Uvedený důsledek není v tomto případě způsobilý cokoli změnit na jejím současném soukromoprávním postavení, neboť orgán státní správy myslivosti do občanskoprávního vztahu nájmu honitby v zásadě nijak nezasahuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka tvrdí, že podání žaloby na určení trvání nájemního vztahu bylo jediným možným postupem, kterým se mohla domáhat svých práv u soudu. Důvodem podání této žaloby bylo vypovězení nájemní smlouvy vedlejším účastníkem. Podle jejího názoru by naopak nebyla úspěšná žádná žaloba na plnění. Petit takovéto žaloby, domáhala-li by se jí stěžovatelka uložení jiné povinnosti než zaplacení peněžité částky, by musel z hlediska své určitosti a srozumitelnosti odpovídat některému ze způsobů výkonu rozhodnutí (exekuce) uvedených v §258 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle stěžovatelky by teoreticky přicházela v úvahu žaloba na plnění, kterou by se domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi, aby přenechal honitbu do jejího užívání, popř. povinnosti, aby se zdržel zásahů do jejího užívacího práva. Stěžovatelčino právo na užívání honitby však nebylo před podáním žaloby ani při zahájení řízení omezováno druhým nájemcem, nýbrž samotným vedlejším účastníkem. Stěžovatelka tak neměla důvod domáhat se ochrany svého práva vůči druhému nájemci.
11. Ve vztahu k druhému nájemci by teoreticky přicházela v úvahu žaloba na plnění, kterou by se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti, aby se druhý nájemce zdržel zásahů do jejího užívacího práva. Takováto žaloba na plnění by ale nebyla dostatečně určitá a srozumitelná. Její petit by nekorespondoval s žádným z možných způsobů výkonu rozhodnutí. U případné žaloby na vyklizení nemovitostí, jejichž užívání je předmětem smlouvy o nájmu honitby, by sice petit žaloby odpovídal některému ze způsobů výkonu rozhodnutí, stěžovatelce ale ze zákona ani ze smlouvy nevyplývá právo domáhat se vyklizení pozemků, na kterých se honitba nachází. Předmětem smlouvy je jen nájem práva odpovídající výkonu práva myslivosti v pronajaté honitbě. Smlouva ji opravňuje jen k využívání honitby. Nebylo-li možné úspěšně se domáhat ochrany práv cestou žaloby na plnění, soudy měly shledat naléhavý právní zájem na požadovaném určení a umožnit stěžovatelce domáhat se ochrany práv cestou určovací žaloby.
12. Z průběhu řízení podle stěžovatelky vyplývá, že setrval-li by okresní soud při svém druhém rozhodování na právním názoru o existenci naléhavého právního zájmu na žalobě o určení trvání nájemního vztahu, při meritorním projednání věci by musel dospět ke stejnému závěru jako městský soud. Konkrétně jde o závěry, že smlouva o nájmu honitby není neplatná pro nesplnění předpokladů podle §32 odst. 3 zákona o myslivosti, výpověď smlouvy je neplatná a nájemní vztah z titulu smlouvy o nájmu honitby trvá. Tento postup by vedl k plnému úspěchu stěžovatelky ve věci. Vzhledem k tomu, že okresní soud při druhém rozhodování nově a zcela překvapivě neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, se stěžovatelka domnívá, že si usnadnil opakované projednání a rozhodování v téže věci a nechtěl se touto věcí znovu meritorně zabývat. Musel by totiž věc posoudit v intencích právního hodnocení krajského soudu, tedy zcela odlišně, než jak ji rozhodl při prvním rozhodování ve věci. Tímto postupem nebyl dodržen princip právní jistoty a nebyla respektována zásada zákazu překvapivých rozhodnutí.
13. Stěžovatelka považuje za zásadní, že nabyla právo k užívání honitby v dobré víře a několik let je v dobré víře využívala. Obecné soudy měly tuto skutečnost zohlednit a na jejím základě dospět k závěru, že i kdyby nebyl na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem, tak právě z důvodu ochrany práv stěžovatelky nabytých v dobré víře by měly žalobu považovat za opodstatněnou a meritorně se jí zabývat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je také přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
16. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci obecné soudy rozhodovaly o žalobě na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, přičemž se zabývaly také tím, zda je dán naléhavý právní zájem na takovémto určení jako předpoklad důvodnosti žaloby podle §80 občanského soudního řádu. Pro ústavněprávní přezkum je rozhodné, zda toto posouzení odpovídalo obecným požadavkům na rozhodování soudů vyplývajících z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Neústavní by byl takový výklad a použití právních předpisů, které by nepřípustně zasahovaly do ústavně zaručených základních práv a svobod, nebo by byly výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp., jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně které jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
17. Ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu v souladu s výše uvedenými východisky odpovídá výklad, podle něhož zájem žalobce na žádaném určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán za situace, že by bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým [např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95 (N 35/3 SbNU 261), ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3481/10 (N 45/60 SbNU 513), bod 15 odůvodnění; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3378/2009]. Tak je tomu zejména tehdy, lze-li pomocí určovací žaloby eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, nebo vystihuje-li určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků [nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14 (N 118/86 SbNU 53), bod 21 odůvodnění]. Podrobné shrnutí obecných závěrů, kdy je dán naléhavý právní zájem na určení, obsahuje také napadené usnesení Nejvyššího soudu.
18. Obecné soudy posoudily žalobu stěžovatelky na určení trvání nájemního vztahu v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí. Jejich závěrům, že není dán naléhavý právní zájem na tomto určení, nelze z ústavněprávních hledisek nic vytknout. Podrobně vysvětlily, že vyhovění žalobě by nevedlo k naplnění žádného z účelů určovací žaloby. Vzhledem k tomu, že honitba je užívána druhým nájemcem, právo stěžovatelky podle smlouvy o nájmu honitby ze dne 13. 3. 2013 již porušeno bylo a její určovací žaloba tedy nemůže plnit svou preventivní funkci. Následkem případného vyhovění žalobě stěžovatelky nemůže být eliminace dalších případných sporů mezi účastníky, ani zlepšení postavení stěžovatelky nebo odvrácení jí tvrzené právní nejistoty. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že stěžovatelka měla nabýt právo k užívání honitby v dobré víře a několik let je v dobré víře také využívat, neboť popsaný minulý stav není z hlediska způsobilosti určovací žaloby plnit zmíněnou preventivní funkci významný. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za postačující odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí, případně na shora uvedené shrnutí obsahu těchto rozhodnutí (viz body 5 až 9 tohoto usnesení). Není přitom jeho úlohou posuzovat možné varianty žaloby na plnění, které nebyly předmětem napadených rozhodnutí, a předběžně se tak vyjadřovat, která z nich by mohla mít nebo měla naději na úspěch.
19. Namítá-li stěžovatelka, že okresní soud měl v napadeném rozsudku setrvat na svém původním právním závěru o existenci naléhavého právního zájmu na určení, z něhož implicitně vycházel jeho první rozsudek, jde o námitku nedůvodnou. Ústavní soud připomíná, že okresní soud byl podle §226 odst. 1 občanského soudního řádu v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu. Bylo proto jeho povinností se existencí naléhavého právního zájmu zabývat. Učinil-li následně závěr, že naléhavý právní zájem není dán, a řádně jej odůvodnil, pak nelze tento jeho postup zpochybňovat z hlediska principu právní jistoty ani zákazu překvapivých rozhodnutí. Žádná z námitek uplatněných stěžovatelkou tak neodůvodňuje závěr, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu