ECLI:CZ:US:2023:4.US.2038.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2038/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy a o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2022 č. j. 28 Cdo 970/2022-684, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2021 č. j. 14 Co 243/2021-595 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. února 2021 č. j. 25 C 288/2016-530, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel jakož žalobce podal proti vedlejšímu účastníkovi žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 828 340 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 1. 10. 2016 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že vedlejší účastník je vlastníkem stavby obratiště autobusů při křižovatce ulic Opatovská a Výstavní, Praha 11, komunikace II. třídy, umístěné na pozemcích parc. č. X1 a X2, obec P., katastrální území H., jejichž vlastníkem je stěžovatel. Užívání jeho pozemků není smluvně upraveno a žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení za toto užívání za období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016, odvozené od výše nájemného 120 Kč/m2/rok podle cenové regulace dle výměrů Ministerstva financí č. 1/2014, č. 1/2015 a č. 1/2016.
3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 2. 2021 č. j. 25 C 288/2016-530 byla výrokem I vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 628 158 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 10. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II zamítnuta žaloba o zaplacení částky 200 182 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2016 do zaplacení, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení stran tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli náklady řízení do tří dnů ve výši 167 500 Kč od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce stěžovatele (výrok III) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu (výrok IV).
4. Stěžovatel podal odvolání proti výrokům II a III, vedlejší účastník proti výrokům I, III a IV. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 9. 2021 č. j. 14 Co 243/2021-595 byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a II o věci samé potvrzen (výrok I), výrok III o nákladech řízení stran byl změněn tak, že náklady řízení činí částku 304 701 Kč (výrok II), jinak byl potvrzen, výrok IV o nákladech řízení státu byl zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení (výrok III) a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
5. Stěžovatel podal dovolání proti výroku I. rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen zamítavý II. výrok rozsudku soudu prvního stupně. Vedlejší účastník podal dovolání proti I. výroku rozsudku městského soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022 č. j. 28 Cdo 970/2022-684 byla dovolání stěžovatele (výrok I) i vedlejšího účastníka (výrok II) odmítnuta s tím, že nastolené otázky přípustnost dovolání nezakládají. Dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok III).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud zadal ke zjištění výše obvyklého nájemného pozemků vypracování znaleckého posudku Ing. Procházkovi, a z tohoto posudku následně vyšel a naopak nevyšel z posudku Ing. Markovské, ani z posudku Ing. Buuse a Ing. Petrácha. Tato preference jednoho znalce oproti znalcům jiným byla podle jeho názoru svévolí. Právě proti tomu také brojil svým dovoláním, avšak Nejvyšší soud se těmito jeho námitkami nezabýval, když pouze sdělil, že k takovýmto výtkám by mohl přihlížet jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu). Dle stěžovatele tím však není vysvětleno, proč by měly být tyto jeho námitky, potažmo jeho dovolání, nepřípustné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Co se týče výroku I rozsudku obvodního soudu, jde o výrok pro stěžovatele vyhovující, a z tohoto důvodu jej stěžovatel nemůže napadat ústavní stížností. Obdobně nemůže napadat ani výrok II usnesení Nejvyššího soudu, když jde o výrok, jímž bylo odmítnuto dovolání protistrany stěžovatele. Dále nemůže napadat též výrok IV rozsudku obvodního soudu, neboť ten byl již dříve zrušen rozsudkem městského soudu. Taktéž nemůže nepadat výrok III rozsudku městského soudu, neboť jde o zrušující výrok, kterým se v této části řízení nekončí, a neskončené řízení (nebo jeho část), nemohou být předmětem ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost ve vztahu k těmto výrokům za návrh, k jehož projednání není příslušný.
9. U zbývající části návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Stěžovatel nesouhlasí s postupem a závěry soudů o znaleckém dokazování, avšak jeho argumentace má povahu pouhé polemiky se závěry obecných soudů v rovině běžného zákona. Sama skutečnost, že stěžovatel upřednostňuje závěry jiného znaleckého posudku, než jaký shledaly být relevantním obecné soudy, nevypovídá o žádném objektivním pochybení, které by svědčilo o nutnosti zrušení napadených rozhodnutí. To pak zejména, když soudy vysvětlily, proč bylo po provedení důkazu posudkem Ing. Markovské zadáno vypracování znaleckého posudku Ing. Procházkovi, a hodnocení všech tří posudků se řádně věnovaly (viz zejména str. 14 a 15 rozsudku městského soudu). K posudku Ing. Markovské tak městský soud například konstatoval, že jeho závěry nejsou náležitě odůvodněny, nejsou popsány pozemky, které byly předmětem nájemních smluv, z nichž znalkyně vycházela, ani není zohledněn účel nájmu, není provedeno žádné porovnání co do velikosti a lokality, a není vysvětleno, proč obvyklá cena nájemného podle znalkyně činí právě 350 Kč/m2/rok. Třeba zdůraznit, že hodnocení provedených posudků bylo na obecných soudech, jakožto orgánech k tomu oprávněných, a Ústavnímu soudu, jenž je orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv soudem provádějícím hodnocení důkazů, nepřísluší, aby výsledky provedeného dokazování nově přehodnocoval.
11. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu, když vzhledem k nepřesvědčivým námitkám vznesených stěžovatelem zastává názor, že závěr, že tyto námitky nesvědčí o přípustnosti dovolání, nevyžaduje podrobnější odůvodnění.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu