ECLI:CZ:US:2023:4.US.204.23.1
sp. zn. IV. ÚS 204/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2022 č. j. 18 Co 24/2022-319, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a R. H. a nezletilého J. J. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že porušuje jeho základní právo na rodinný život, na péči o děti a na spravedlivý proces zaručené v čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dále právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel požádal o projednání věci mimo pořadí z důvodu naléhavosti.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 849/22 se podává, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 2. 2013 č. j. 3 Nc 106/2013-42 byla schválena dohoda rodičů [tj. stěžovatele a vedlejší účastnice (dále jen "matka") nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý")], na základě které byl nezletilý svěřen do výchovy a výživy matky a stěžovatel se zavázal přispívat na jeho výživu částkou 4 000 Kč měsíčně. Stěžovatel podal dne 9. 4. 2021 okresnímu soudu návrh na svěření nezletilého do jeho péče, návrh na určení jeho konkrétního školského zařízení a návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byl nezletilý do nabytí právní moci rozsudku ve věci samé svěřen do střídavé péče rodičů po týdnech a matce by byly uloženy povinnosti zdržet se změny bydliště nezletilého a změny jeho školy. Okresní soud i Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") opakovaně rozhodovaly o návrzích stěžovatele a matky na vydání různých předběžných opatření. Z hlediska posouzení ústavní stížnosti je relevantní, že okresní soud usnesením ze dne 27. 12. 2021 č. j. 3 P 93/2013-238, 3 P a Nc 404/2021, na základě návrhu matky nařídil předběžné opatření, kterým za stěžovatele udělil souhlas k tomu, aby matka podala žádost za nezletilého k přijetí dítěte k základnímu vzdělávání na Základní školu X (I. výrok), a rozhodl o změně dřívějších usnesení (II. výrok). Podle okresního soudu návrh matky vycházel z přání nezletilého bydlet u ní a navštěvovat uvedenou základní školu, protože by nemusel každý den velmi brzy vstávat, a nedocházelo by k tomu, že často přichází do školy pozdě, nebo ho tam nemá kdo odvézt.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel dne 10. 1. 2022 odvolání, v němž namítal, že návrh matky na nařízení předběžného opatření měl být odmítnut z důvodu nesložení jistoty, a že usnesení je nepřezkoumatelné. Dále vytkl okresnímu soudu nesprávné posouzení, které je založeno na neprokázaných tvrzeních matky. Matka ani opatrovník podle jeho názoru neřešili vhodnost přestupu ze základní škody, zvláště v průběhu školního roku, s ohledem na rozdílnost učebních plánů, rozvrhů, učebnic i aktuálně probíraného učiva. Krajský soud usnesením ze dne 20. 1. 2022 č. j. 18 Co 24/2022-262 usnesení okresního soudu potvrdil.
4. Usnesení krajského soudu i jemu předcházející usnesení okresního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou Ústavní soud shledal částečně důvodnou, a proto nálezem ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 849/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zrušil usnesení krajského soudu, které pro nepřezkoumatelnost zasáhlo do základního práva stěžovatele na soudní ochranu, přičemž toto pochybení nelze dodatečně napravit ani prostřednictvím vyjádření, a ve zbývající části ji odmítl.
5. Poté krajský soud napadeným usnesením opětovně potvrdil usnesení okresního soudu, neboť neshledal stěžovatelovo odvolání důvodným. V "novém" usnesení nejprve opravil chybu v označení odvolatele (srov. body 4. obou usnesení), konstatoval dopady zrušujícího nálezu a poté doplnil body 8. až 10. V nich, kromě jiného, připomenul, že stále probíhá řízení o svěření nezletilého do péče stěžovatele a určení školského zařízení, a že soudní rozhodnutí o udělení souhlasu k tomu, aby matka podala přihlášku za nezletilého k přijetí na Základní školu X, není pravomocné, přesto nezletilý tuto školu navštěvuje, a nezletilý při pohovoru s opatrovníkem uvedl, že si přeje v této škole zůstat. S vědomím, že pro předběžné opatření je rozhodující stav, který tu byl v době vyhlášení (vydání) usnesení, na dokreslení situace doplnil některé zjištěné skutečnosti. Také zdůraznil, že nezletilý již před vydáním předchozího usnesení opakovaně deklaroval, že si přeje bydlet u matky a chodit do školy a na kroužky v P., přičemž ze znaleckého posudku vyplývá jeho schopnost změnit školní prostředí, a že opatrovník se přikláněl k tomu, aby přání nezletilého bylo vyhověno.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Podle stěžovatele se krajský soud opětovně dostatečně nevypořádal s jeho hmotněprávní argumentací v odvolání proti usnesení okresního soudu, pouze posoudil aktuální stav [což je v rozporu s §75c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a bez ohledu na skutečnost, že nepřezkoumatelnost byla důvodem zásahu Ústavního soudu, se jeho odvolací argumentací opět nezabýval. Krajský soud postupoval v rozporu s uvedeným ustanovením občanského soudního řádu, protože posuzoval věc k okamžiku vydání jeho rozhodnutí, a nikoliv v okamžiku rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále stěžovatel zopakoval dvě námitky, které uplatnil již v předchozí ústavní stížnosti, tj. že okresní soud rozhodl v rozporu s důkazy obsaženými ve spise, aniž by se s těmito rozpory vypořádal, a že nařídil předběžné opatření, aniž byla osvědčena potřeba zatímní úpravy poměrů, bez toho, aby došlo k jakékoliv změně oproti dvěma předchozím rozhodnutím zamítajícím totožný návrh matky.
7. Předchozí ústavní stížnost stěžovatel doplnil argumentací o rozporu napadeného usnesení s §75c odst. 4 o. s. ř., rozvedl námitky o nepřezkoumatelnosti usnesení okresního soudu, s tím, že krajský soud se jeho argumenty vůbec nezabýval (stejně jako absencí odkazu na příslušná ustanovení procesního předpisu a absencí rozhodnutí o ustanovení opatrovníka nezletilému v řízení o předběžném opatření). Nově stěžovatel tvrdí porušení jeho práva na rovné postavení před soudem, protože soudy nerespektovaly povahu předběžného opatření, jako výjimečného procesního institutu.
8. Žádost o projednání věci mimo pořadí z důvodu naléhavosti stěžovatel odůvodnil poukazem na skutečnost, že předmětem této ústavní stížnosti je usnesení krajského soudu "v otázce předběžného opatření", tedy o způsobu zatímní úpravy poměrů, která byla nastavena bez provedení řádného dokazování, avšak může zásadně ovlivnit další řízení (např. ovlivnění názoru nezletilého) a tím zásadně zhoršit procesní postavení stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
12. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, a ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)]. Posuzované předběžné opatření bylo navíc vydáno ve věci péče o dítě, tj. v řízení, v nichž Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu i meritorních rozhodnutí obecných soudů. Posuzování těchto otázek je především v jejich kognici, neboť mají v kontradiktorně vedeném řízení odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
13. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení bylo vydáno příslušným soudem a mělo zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolné (po doplnění jeho odůvodnění), nejsou dány. Lze odkázat na výstižné partie odůvodnění usnesení okresního soudu a usnesení krajského soudu, v nichž je vyhodnocen nejlepší zájem nezletilého. Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení svými právními důsledky bylo způsobilé porušit stěžovatelova základní práva. Jak plyne z předchozího, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro (ne)nařízení předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
14. Ani konkrétní stěžovatelovy námitky neshledal Ústavní soud opodstatněnými. Je třeba zohlednit, že návrh na vydání předběžného opatření podala matka v probíhajícím řízení, v němž je zastoupen kolizním opatrovníkem (též uváděným v usneseních), že jde o řízení, v němž soud - s ohledem na běh bezodkladných lhůt pro rozhodnutí - postupuje na základě tvrzení obsažených v návrhu, tj. neprovádí dokazování (tudíž nebyl prostor pro hodnocení důvodnosti stěžovatelovy polemiky se znaleckým posudkem). Byť okresní soud v usnesení výslovně neodkazuje na právní předpis, podle kterého rozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, je z jeho odůvodnění zřejmé, že postupoval podle občanského soudního řádu [srov. str. 2., druhý řádek zdola (byť úvaha, že by mohl být ohrožen výkon soudního rozhodnutí, je superfluum, protože šlo zjevně o zatímní úpravu poměrů)]. Stěžovatelova námitka o rozporu napadeného usnesení s §75c odst. 4 o. s. ř. není korektní, neboť krajský soud v napadeném usnesení výslovně konstatoval, že si je vědom toho, že pro předběžné opatření je rozhodující stav, který tu byl v době vyhlášení (vydání) napadeného usnesení (pozn. a proto ho opětovně potvrdil - viz bod 10. odůvodnění napadeného usnesení), ale s ohledem na dlouhou dobu od vydání předchozího usnesení do jeho zrušení Ústavním soudem "pro dokreslení situace" poukazuje na obsah pohovoru.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o naléhavosti věci podle §39 zákona o Ústavním soudu, neboť o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně poté, co ji obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu