ECLI:CZ:US:2023:4.US.2049.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2049/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. N., zastoupeného Mgr. Petrem Navrátilem, advokátem, sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2023 č. j. 14 Co 210/2022-573, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a J. N., nezletilých Z. N. a A. N., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právy nezletilých vedlejších účastnic (dále jen "nezletilé") podle čl. 3 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice (dále jen "matka") se u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala vydání rozhodnutí, kterým by nezletilé byly svěřeny do její péče, stěžovateli (dále též "otec") bylo určeno platit výživné, a to pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu manželství a v průběhu řízení navrhla úpravu styku. Po provedeném dokazování městský soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2022 č. j. 83 Nc 62/2021-164 svěřil nezletilé do střídavé péče rodičů a upravil jejich předávání (I. výrok), rozhodl o vyživovacích povinnostech rodičů (II. a III. výrok), svěřil nezletilé do střídavé péče rodičů pro dobu po rozvodu a upravil jejich předávání (IV. výrok), rozhodl o vyživovacích povinnostech rodičů pro dobu po rozvodu (V. a VI. výrok) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku městského soudu podala matka odvolání, v němž vytýkala soudu, že neprovedl dostatečné dokazování a dospěl k nesprávnému závěru o zájmu nezletilých na svěření do střídavé péče rodičů. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") přezkoumal rozsudek městského soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející, dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, především v části směřující proti rozhodnutí o střídavé péči, a napadeným rozsudkem změnil I. a IV. výrok rozsudku městského soudu tak, že nezletilé svěřil do péče matky a upravil běžný i prázdninový styk otce s nezletilými, včetně jejich předávání (I.a/ výrok), změnil i výroky o vyživovací povinnosti, kterou stanovil otci ve výši 5 500 Kč na výživu nezletilé Z., ve výši 4 500 Kč na výživu nezletilé A. a rozhodl o nedoplatku na výživném (I.b/ výrok) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Změnu výroků odůvodnil zjištěními z doplněného dokazování a uvedl, že je v zájmu obou nezletilých, aby byly ponechány ve výlučné péči matky a s otcem se v širokém rozsahu stýkaly. Připomenul prioritu střídavé péče a doplnil, že ve výjimečném případě může být důvodem k jejímu vyloučení nevhodná nebo vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, neboť dítě by mělo být svěřeno do péče toho rodiče, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jejich styku. Krajský soud vzal za prokázané, že oba rodiče mají upřímný a skutečný zájem o péči o nezletilé, oba jsou schopni uspokojovat všechny jejich potřeby ze svých pozic, oba mají vytvořeny vhodné materiální podmínky pro péči o ně a jsou schopni se o jejich podstatných náležitostech dohodnout. Za podstatné důvody pro zachování výlučné péče matky považuje její odstěhování s nezletilými do P., nezletilé žijí již osm měsíců ve svém novém bydlišti, ve stabilním výchovném prostředí, v němž mají vytvořeny i blízké citové vazby k dalším rodinným příslušníkům matky, docházejí zde do školy a do mateřské školy, v nichž se dobře adaptovaly a dobře v péči matky prospívají. Otce i matku je třeba považovat za rodiče, v jejichž péči mají obě nezletilé dobré předpoklady úspěšného vývoje do budoucna, nicméně stávající poměry nezletilých vylučují střídavou péči vyžadující docházku nezletilé Z. a později i nezletilé A. do dvou různých základních škol i každotýdenní dlouhé cestování mezi bydlišti obou rodičů. Za významné hledisko považoval i stanovisko nezletilých, které při aktuálním šetření orgánem sociálně-právní ochrany dětí projevily přání zůstat v péči matky a s otcem se stýkat, v místě jejich nového bydliště i ve školských zařízeních se jim líbí a na současném stavu nechtějí nic měnit. Krajský soud přihlédl i ke stanovisku opatrovníka, který již nenavrhoval potvrzení rozsudku městského soudu. Při rozhodování o stanovení výživného vyšel ze zjištěných osobních a majetkových poměrů obou rodičů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel popsal rodinnou situaci a vývoj soudního řízení, včetně rozhodování o návrzích na vydání předběžných opatření, a upozornil, že matka po vydání rozsudku městského soudu a podání odvolání protizákonným jednáním neoprávněně způsobila změnu v poměrech nezletilých, a to přestěhováním do P. a změnou školských zařízení. Poté se snažil zabránit nezákonnému jednání matky, podal návrhy na vydání předběžných opatření, proti zamítavým rozhodnutím podal ústavní stížnost [pozn. ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 566/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) jako návrh zjevně neopodstatněný, tj. ještě před podáním nyní posuzované ústavní stížnosti] a dále žádal krajský soud o prioritní projednání věci.
5. Napadený rozsudek považuje stěžovatel za překvapivý, nesprávný a excesivní, a to i vzhledem k odůvodnění, které je nedostatečné v intencích judikatury Ústavního soudu a vzhledem k nedostatečnosti podkladů a důkazů, které si pro takové rozhodnutí krajský soud obstaral a na něž v napadeném rozsudku odkázal. Krajský soud rozsudek postavil výlučně na změně poměrů způsobené jedním z účastníků řízení, který má z takového rozhodnutí prospěch. Za rozporné s nálezem ze dne 30. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3522/22 považuje stěžovatel konstatování krajského soudu (bod. 16. a 17. odůvodnění) užité pro vyloučení střídavé péče, a to i případně asymetrické, kterou seriózně nezvážil jako alternativu.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje (s odvoláním na judikaturní závěry Ústavního soudu) s důvody, které podle krajského soudu brání svěření nezletilých do střídavé péče, tj. vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, stabilita nového prostředí, vazba nezletilých k dalším příbuzným matky a stanoviska nezletilých převzatá ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Taktéž nesouhlasí s rozsahem styku, který podle jeho názoru krajský soud nepochopitelně označil za nadstandardní. Namítá, že zátěž týkající se dojíždění měl krajský soud rozdělit mezi oba rodiče.
7. Postup krajského soudu, který nevzal v potaz žádný z jeho argumentů nebo pokladů uvedených ve vyjádření k odvolání a nijak je nehodnotil, a uvedl, že se k odvolání nevyjádřil, považuje za zásadní pochybení. K tomu dodal, že při prvním jednání ve věci soud obsah jeho vyjádření, byť velmi stručně, konstatoval.
8. Za nesprávný a nepřiměřený považuje stěžovatel i výrok napadeného rozsudku o uložení úhrady výživného. Krajský soud podle něj dostatečně nezohlednil čistý příjem matky, nesprávně a nedostatečně zhodnotil zpětné období, za které mu uložil doplatit výživné, a výše výživného je nepřiměřeně vysoká.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji působnost tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Výklad a použití podústavního práva bývají stiženy takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (nebo vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, počítaje v to i určování výživného. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
13. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí krajského soudu takové pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele (pozn. tzv. kvalifikovanou vadou není skutečnost, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku v rozporu se skutečností uvedl, že otec se k odvolání matky písemně nevyjádřil, což napravil při ústním jednání) a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku. Ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování zaměřené na podstatná kritéria rozhodnutí o svěření nezletilých do péče (srov. rekapitulaci provedeného doplnění dokazování v bodech 9. až 14. a následnou formulaci závěrů v bodech 13. až 18.). Tím krajský soud naplnil požadavky Ústavního soudu [srov. nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543)] na přesvědčivé zohlednění individuálních skutkových okolností a jejich využití pro odůvodnění závěru, že model střídavé péče není pro nezletilé vhodný, a na zohlednění všech relevantních skutečností odrážejících jejich jedinečnou situaci. Tyto závěry se mutatis mutandis uplatní také při hodnocení stěžovatelových námitek vůči výrokům o jeho vyživovací povinnosti.
14. Ústavní soud vyzývá oba rodiče, aby se snažili nastalou situaci řešit vzájemnou dohodou. Žádný soud nemůže jejich vztahy upravit ideálním způsobem, ani napravit vztahy již narušené. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 11.) reprodukoval zprávu opatrovníka nezletilých, který v ní uvedl, že i nadále je vzájemná komunikace mezi rodiči poznamenána nedůvěrou (Ústavní soud v řízení o předchozí stěžovatelově ústavní stížnosti dovodil, že z napadených rozhodnutí plyne existence dlouhodobého a vyhroceného rodičovského konfliktu, srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 566/23), přesto se rodiče dokázali dohodnout o styku otce s dětmi o víkendech a v dalších dnech pracovního volna. Je totiž především záležitostí rodičů, aby svým dětem vytvořili nestresující prostředí umožňující jejich zdravý vztah k oběma z nich.
15. Vedle rationes decidendi uvádí Ústavní soud, že si je vědom deklarovaného účelu nepřípustnosti dovolání podle §30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, proti rozhodnutím ve většině rodinněprávních věcí rozhodovaných podle tohoto zákona, kterým je právní jistota účastníků v těchto řízeních. Ústavní soud však upozorňuje zákonodárce [a to podobně jako v minulosti, srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)], že nynější platná právní úprava dovolání v těchto otázkách spíše neplní účel zachování právní jistoty, neboť judikaturu musí sjednocovat orgán stojící mimo soustavu soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Podle Ústavního soudu by sjednocování judikatury i ochranu základních práv jednotlivců byl schopen zajistit Nejvyšší soud, který je k tomu jako dovolací soud v občanskoprávních věcech povolanější nežli Ústavní soud.
16. Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů nebylo zjištěno porušení základních práv stěžovatele, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu