ECLI:CZ:US:2023:4.US.2061.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2061/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů nezletilých P. B. a K. B., zastoupených matkou B. K., právně zastoupených JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem, sídlem Hybešova 2378/17, Boskovice, proti II. a III. výroku usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2023 č. j. 48 EXE 3533/2022-272, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a P. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti požádali o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud rozhodoval o námitkách vedlejšího účastníka (otce nezletilých stěžovatelů) proti dvěma příkazům k úhradě nákladů exekuce vydaných v řízení souvisejícím s dluhem na výživném, jelikož jeho námitkám soudní exekutor nevyhověl. Okresní soud usnesením obsahujícím napadené výroky změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise ze dne 17. 4. 2022 č. j. 139 EX 02336/22-178 tak, že se náklady exekuce určují částkou 16 365,25 Kč, přičemž odměna soudního exekutora představuje částku 11 250 Kč, náhrada paušálně určených hotových výdajů představuje částku 2 275 Kč a daň z přidané hodnoty představuje částku 2 840,25 Kč (I. výrok), Dále změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise ze dne 17. 4. 2022 č. j. 139 EX 02336/22-179 tak, že náklady oprávněného se určují částkou 8 557,12 Kč (II. výrok). Poté uložil stěžovatelům společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (III. výrok). Okresní soud některé z námitek vedlejšího účastníka vyhodnotil jako nedůvodné, avšak konstatoval, že příkaz o nákladech exekuce je nesprávný, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že vedlejší účastník v reakci na výzvu soudního exekutora k dobrovolnému splnění své povinnosti této výzvě vyhověl a požadovanou částku řádně na účet soudního exekutora uhradil. Vzhledem k tomu měl soudní exekutor snížit svou odměnu o 50 %, a protože tak nepostupoval, stanovil svou odměnu i paušální náhradu hotových výdajů nesprávně. Vycházel-li soudní exekutor ze správně zjištěného skutkového stavu, mohl okresní soud příkaz k náhradě nákladů exekuce změnit (viz I. výrok). K námitkám ohledně nákladů oprávněných (tj. stěžovatelů) okresní soud uvedl, že odměna advokáta byla v tomto rozsahu určena v rozporu s příslušnými právními předpisy, neboť soudní exekutor určil odměnu advokáta na základě nesprávné tarifní hodnoty, jelikož nesprávně určil okamžik, k němuž měl tarifní hodnotu stanovit. I v tomto případě, vzhledem k tomu, že soudní exekutor podle okresního soudu rozhodl ve svém důsledku nesprávně, nicméně správně zjistil skutkový stav věci, okresní soud opět příkaz k úhradě nákladů změnil (II. výrok). Protože vedlejší účastník byl se svými námitkami úspěšný, přiznal mu okresní soud podle zásady úspěchu právo na náhradu nákladů tohoto řízení, jejíž výši určil podle §2 odst. 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, ve výši paušální náhrady 100 Kč. S ohledem na nízkou výši nákladů řízení soud nepovažoval postavení oprávněných (nezletilé děti) za důvod pro to, aby náhradu podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepřiznal.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve shrnují, že vedlejší účastník dobrovolně a řádně neplnil svou vyživovací povinnost uloženou mu soudním rozhodnutím, proto se obrátili, zastoupeni svou matkou, na exekutorský úřad s exekučním návrhem, v němž požadovali provést příslušnou exekuci na dlužné výživné. Na základě toho soudní exekutor přistoupil k exekuci přikázáním pohledávky z bankovního účtu vedlejšího účastníka. Proti následně vydaným příkazům k úhradě nákladů exekuce vedlejší účastník podal námitky, a to jak proti odměně soudního exekutora, tak proti nákladům stěžovatelů za jejich právní zastoupení s tím, že tyto částky nebyly soudním exekutorem vyčísleny v souladu se zákonem. Stěžovatelé se však domnívají, že okresní soud rozhodl nesprávně, a to již proto, že nezohlednil, že stěžovatelům je pouhých sedm, respektive pět let (jde tedy o nezletilé děti). Za dané situace proto měl okresní soud podle stěžovatelů využít moderační pravomoci podle §150 o. s. ř. Dále měl okresní soud zohlednit, že exekuční řízení vzešlo z porušení povinnosti vedlejšího účastníka tím, že řádně a včas neplatil stěžovatelům přiznané výživné. Přisvědčil-li okresní soud dílčím způsobem námitkám vedlejšího účastníka v tom, že v postupu a rozhodnutí soudního exekutora shledal pochybení, pak taková situace by neměla jít stěžovatelům k tíži. Stěžovatelé nadto zdůrazňují, že ústavní stížností napadají i II. výrok usnesení okresního soudu, neboť se domnívají, že soudní exekutor při stanovení odměny právního zástupce stěžovatelů postupoval správně. Dále stěžovatelé upozorňují na to, že pokud jim byla stanovena povinnost hradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, pak tato jejich povinnost má původ v neshodách mezi jejich rodiči, za což by ovšem stěžovatelé jako nezletilé děti neměly být trestány - v této souvislosti odkazují na nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 613/18 (N146/95 SbNU 268)]. Okresní soud podle stěžovatelů rovněž porušil nálezovou judikaturu Ústavního soudu (na niž stěžovatelé blanketně odkazují), neboť ve věci stěžovatelů rozhodoval toliko "mechanicky" na základě kritéria úspěchu a neúspěchu ve věci, aniž by ho hodnotil v širších souvislostech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Ve věcech týkajících se sporů o bagatelní částky Ústavní soud ustáleně judikuje, že tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak z hlediska ústavnosti významnou činí [viz např. nálezy ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) nebo ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 119/14 (N 3/80 SbNU 35)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně významnou újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci jejich věci, v ústavní stížnosti neuvádějí.
7. Uvedená východiska týkající se rozhodování obecných soudů o povinnosti hradit náklady řízení (nadto ještě v bagatelní výši) se uplatní také v posuzované věci, byť rozhodnutí obsahující napadené výroky bylo vydáno v přímé souvislosti s tím, že vedlejší účastník jako otec stěžovatelů neplnil řádně svou vyživovací povinnost. Stěžovateli odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 613/18 byl sice vydán v obdobné situaci (ohledně nedoplatků otce jako povinného na výživném), nicméně oproti nyní posuzovanému případu existují mezi oběma věcmi rozdíly, které je třeba zohlednit. V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavní soud zdůraznil, že tehdejší spor o výživném započal ještě v době, kdy stěžovateli bylo 15 let (byl tedy nezletilý), přičemž dopady tohoto sporu jej však bez jeho vlastní viny v podobě povinnosti hradit povinnému náklady řízení dostihly až v době zletilosti. Zejména proto se uplatnilo východisko, že tehdejší stěžovatel nesl (sám) důsledky neshod svých rodičů. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde, neboť oba stěžovatelé jsou nezletilými dětmi a vedení sporu (a jeho důsledky) jsou tak stále v dispozici jejich matky. Zjevný rozdíl je také ve výši náhrady nákladů řízení. Zatímco stěžovatelům byla uložena okresním soudem toliko povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně částku 100 Kč, ve věci, v níž Ústavní soud rozhodoval odkazovaným nálezem, měl tehdejší stěžovatel povinnost hradit částku násobně vyšší. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud v posuzované věci rozhodnutí o nákladech řízení řádně vysvětlil, přičemž zohlednil, že stěžovatelům uložená povinnost - byť jde o nezletilé děti, které jsou zcela závislé na rozhodování svých blízkých - je nikterak existenčně ani jinak nemůže ohrožovat.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konstatují, že soudní exekutor při určení výše odměny pro jejich právního zástupce - na rozdíl od okresního soudu - postupoval správně, a proto napadli i II. výrok usnesení okresního soudu, avšak v ústavní stížnosti žádnou další věcnou, hlubší argumentaci neuvádějí. Tudíž ani tato jejich námitka nemohla být shledána opodstatněnou.
9. Ústavní soud uzavírá, že napadenými výroky nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu