ECLI:CZ:US:2023:4.US.2088.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2088/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy a o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. července 2023 č. j. 1 KZV 33/2023-442, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno (dále jen "policejní orgán") ze dne 23. 5. 2023 sp. zn. NPC-1336/TČ-2023-2200E5 bylo proti jedenácti obviněným včetně stěžovatele zahájeno trestní stíhání pro drogovou trestnou činnost, v případě stěžovatele pro trestný čin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle §288 odst. 1, odst. 4 písm. b) a c) trestního zákoníku a trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.
3. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 7. 2023 č. j. 1 KZV 33/2023-442 byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení policejního orgánu jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že trestná činnost se měla týkat odesílání zásilek s léčivými přípravky s obsahem efedrinu. Státní zastupitelství zastává názor, že o léčivý přípravek nejde, nicméně tento svůj názor nevysvětlilo. Podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2018 přitom humánní a veterinární léčivé přípravky určené pro léčebné účely u lidí nebo zvířat nelze považovat za prekursory ve smyslu §283 odst. 1 a §286 odst. 1 trestního zákoníku, a to i v případě, že samy obsahují prekursor (např. efedrin a pseudoefedrin); naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 trestního zákoníku, jeho pokusu nebo přípravy, popř. účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) k §283 trestního zákoníku lze až dalším nakládáním s léčivým přípravkem obsahujícím efedrin nebo pseudoefedrin, zejména jeho použitím k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek. Takové nakládání stěžovatel neuskutečnil. Odkazuje-li státní zastupitelství na to, že přípravky od stěžovatele kupoval i B. T., jenž je uživatelem a prodejcem pervitinu, dle doznání této osoby šlo o pervitin ze Slovenské republiky, nikoliv pervitin, který by byl nějak vyráběn z přípravků kupovaných od stěžovatele. Jednání, pro které vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání, tak nenaplňuje příslušné skutkové podstaty trestných činů. Kromě toho chybí bližší vyčíslení odůvodňující, proč by měl být naplněn znak prospěchu velkého rozsahu, jakož i znak spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Vztahy příležitostného dealerství bez užších vazeb a koordinace popisované v usnesení o zahájení trestního stíhání spáchání činu organizovanou skupinou nedosvědčují. Námitky ve stěžovatelově stížnosti byly odmítnuty paušalizujícím způsobem, což má povahu libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v tomto řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tzn. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 535/02, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud připomíná, že se nezasahoval do počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, bylo-li by obvinění spojeno se zásahem do základních práv a svobod, kterému by nebylo možno zamezit jinak (zejména se vzetím do vazby), by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost [např. usnesení ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 408/99 (U 65/16 SbNU 353)]. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 7 trestního řádu připuštěna stížnost (opět viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 535/02).
8. Tento postup byl korigován nálezem ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471) s poukazem na mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, když je usnesení státního zástupce založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
9. Takovou mimořádnou situaci však Ústavní soud v posuzované věci neshledal, když zjistil, že napadené rozhodnutí, byť je odůvodněno dosti stručně, netrpí neseznatelností rozhodovacích důvodů. Nutno přitom zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně odpovídat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti takovému rozhodnutí. Ústavní soud se přitom seznámil i se související ústavní stížností proti rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby sp. zn. II. ÚS 2003/23 a jejími přílohami a přihlédl k jejímu odmítnutí Ústavním soudem pro zjevnou neopodstatněnost. Nutno podotknout, že v případě rozhodování o vazbě obecné soudy musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu a zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný. Jestliže byly takovéto okolnosti shledány v míře dostatečné pro vzetí stěžovatele do vazby, přičemž rozhodnutí obecných soudů v tomto směru obstála i při přezkumu Ústavním soudem, tím spíše je lze považovat za dostatečné pro zahájení trestního stíhání.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu