ECLI:CZ:US:2023:4.US.2112.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2112/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Chaloupky, zastoupeného Mgr. Ondřejem Krotilem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. června 2023 sp. zn. 8 C 142/2022, a o návrhu s ní spojeném na zrušení §202 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a města Třebechovice pod Orebem, sídlem Masarykovo náměstí 14, Třebechovice pod Orebem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž navrhuje, aby Ústavní soud zrušil §202 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") žalobu s eventuálním petitem, kterým se domáhal zajištění odstranění tam blíže specifikované stavby. V průběhu prvního jednání ve věci dne 5. 6. 2023 navrhl změnu žaloby v tom smyslu, že in eventum navrhuje, aby žalovanému vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost umožnit stěžovateli užívání specifikované účelové komunikace ve vymezeném rozsahu. Okresní soud změnu návrhu nepřipustil a napadeným usnesením návrh stěžovatele na připuštění změny žaloby zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením mu bylo odňato panství nad předmětem řízení, navíc bez řádného odůvodnění. Jsou mu známy závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, podle kterého je ústavní stížnost proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby podle §95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nepřípustná, nicméně s nimi nesouhlasí. Má za to, že jiný postup k překonání zamítavého usnesení okresního soudu než podání ústavní stížnosti není v jeho případě použitelný a nevedl by k dostatečné nápravě. Na podporu svých tvrzení dále cituje z odůvodnění odlišných stanovisek, která byla připojena ke zmíněnému stanovisku, s tím, že se s nimi plně ztotožňuje. Ústavnímu soudu navrhuje, aby postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu přistoupil ke změně stanoviska.
4. Návrh na zrušení §202 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu stěžovatel odůvodňuje tím, že "z hlediska ústavněprávního je rozporné se zásadou rovnosti účastníků, pokud právo odvolat se proti rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby má pouze žalovaný v případě jejího povolení, nikoliv neúspěšný žalobce. Rozpor je spatřován zejména s ohledem na skutečnost, že neúspěšný žalobce je vystaven nezměrné nejistotě ohledně jeho práv a postavení, kdy v určitých případech nemožnost podat odvolání zasahuje rovněž do práva žalobce na přístup k soudu."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil jejich splnění a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu právně zastoupen advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 téhož zákona však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21, dostupná na https://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založeno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
7. Praxe posuzování přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nepřipuštění změny návrhu podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu byla sjednocena stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933). V tomto stanovisku vyšel Ústavní soud z toho, že usnesení o nepřipuštění změny žaloby podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu je sice v obecné rovině způsobilé zasáhnout do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jde však o rozhodnutí procesní povahy, nikoliv o rozhodnutí ve věci samé, proti němuž se může účastník řízení podle okolností daného případu bránit 1) podáním nové žaloby, byť nejde o procesní prostředek ochrany práva stricto sensu (viz bod 15 odůvodnění stanoviska), a zejména 2) napadením rozhodnutí ve věci samé opravným prostředkem.
8. Ústavní soud zastává názor, že s ohledem na shora uvedené stanovisko, v němž obsažený právní názor je pro jeho další rozhodování závazný, jakož i návaznou judikaturu (viz usnesení ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. III. ÚS 3123/20, ze dne 6. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2752/20, ze dne 16. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 2131/21 a sp. zn. IV. ÚS 1535/22 a další), je stěžovatelova ústavní stížnost nepřípustná.
9. K právě uvedenému Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že domáhá-li se stěžovatel závěrů obsažených v odlišných stanoviscích, jež byly připojeny k odkazovanému stanovisku, nezbývá než připomenout, že odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu nemají právně závaznou povahu.
10. Vyjadřuje-li stěžovatel názor, že je důvodné přistoupit ke změně právního názoru vyjádřeného v tomto stanovisku, nutno uvést, že by tak měl Ústavní soud činit spíše výjimečně. Může tomu být například tehdy, dospěje-li k závěru, že došlo ke změně sociálních a ekonomických poměrů v zemi, ke změně či posunu právního prostředí tvořeného podústavním právem, které v souhrnu ovlivňuje chápání ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovalo, případně tehdy, dojde-li ke změně, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tedy takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku, nejde-li samozřejmě o změny odporující mezím stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tedy nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu (blíže viz např. nález ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02). Ve světle právě uvedeného nicméně Ústavní soud neshledal, že by byl v posuzované věci dán jakýkoliv prostor pro změnu právního názoru přijatého ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16; v tomto směru ostatně ani sám stěžovatel nepředkládá žádnou relevantní argumentaci.
11. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení §202 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu sdílí jako návrh akcesorický její "osud", a proto jej Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu