Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 14.09.2023, sp. zn. IV. ÚS 2115/23 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2023:4.US.2115.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2115/23UsneseníÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., advokáta, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 6. 2023, č. j. 52 C 45/2023-159, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario, §30 odst. 1 ve spojení se stanoviskem Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.), §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť má za to, že jím byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a čl. 6Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47Listiny základních práv EU, jakož i čl. 1 odst. 1Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") stěžovaným rozsudkem rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen "žalobkyně") z titulu neuhrazeného pojistného částku ve výši 1 091 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 96 Kč od 9. 10. 2021 do 21. 10. 2022, a o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 062 Kč.4. Stěžovatel s tímto závěrem obvodního soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, že ke dni (dle jeho názoru údajného) zániku pojištění splnil vůči žalobkyni veškeré své závazky. Současně se dovolává - obdobně jako v řízení před obvodním soudem - ochrany spotřebitele. Stěžovatel dále tvrdí, že je orgány státu dlouhodobě perzekuován, což dokládá výčtem konkrétních situací a skutečností, a proto žádá Ústavní soud, aby prohlásil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23Listiny znemožněny." Zároveň navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a podle §39 téhož zákona projednal ústavní stížnost přednostně.5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.6. Ústavní soud s ohledem na předmět řízení, z něhož vzešla ústavní stížnost, především uvádí, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč (§202 odst. 2o. s. ř.), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze přitom jednoznačně považovat za bagatelní, neboť jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace, žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1091 Kč.7. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele či zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo vznikla-li by potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí. Z obsahu podané ústavní stížnosti se totiž podává, že neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci a nepřekračuje pouhý vyslovený nesouhlas s výsledkem soudního řízení. 8. Nad rámec shora uvedených závěrů, které již samy o sobě odůvodňují odmítnutí stěžovatelova návrhu pro zjevnou neopodstatněnost, Ústavní soud zdůrazňuje a opakuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obvodním soudem, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv.9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel v zásadě brojí jen proti tomu, jakým způsobem obvodní soud interpretoval podústavní právo a skutkové okolnosti jeho případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jedince, což se ovšem v nyní posuzovaném případě prokazatelně nestalo.10. Toliko stručně lze proto uvést, že obvodní soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku i občanského soudního řádu. Podrobně rozvedl, z jakého důvodu žalobě vyhověl, resp. popsal, na základě jakých důkazů dospěl k učiněným skutkovým zjištěním, z nichž odvodil své závěry (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 9). Obvodní soud se též vypořádal s námitkami stěžovatele (ke koncentraci řízení srov. bod 11 rozsudku, k ochraně spotřebitele srov. bod 12 rozsudku, k příslušenství pohledávky srov. bod 13 rozsudku). Postačí uvést, že úvahám a závěrům obvodního soudu nemůže zdejší soud z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel mj. rovněž dovolává, neimplikuje právo na úspěch ve věci, resp. právo na soudní aprobaci názoru zastávaného účastníkem řízení. Právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces totiž představuje právo na férové řízení, nikoliv právo na jeho (pro stěžovatele) pozitivní výsledek.11. Ústavní soud pro úplnost dodává, že se nezabýval námitkami stěžovatele poukazujícími na jeho tvrzenou perzekuci ze strany státních orgánů, a to již jen proto, že nemají jakoukoliv souvislost s předmětem nyní posuzovaného řízení.12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.13. O návrzích na odklad vykonatelnosti a přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost posoudil v nejkratší možné době.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 14. září 2023Josef Fiala v. r.předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2023 sp. zn. IV. ÚS 2115/23 V souladu s §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám tzv. konkurenční votum k odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2023 sp. zn. IV. ÚS 2115/23:Podobně, jako ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1827/23 a IV. ÚS 1875/23, je moje odlišné stanovisko k odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 2115/23 založeno na několika námitkách k textu. Abych veřejnosti usnadnil orientaci v jejich závažnosti, upozorňuji na nejdůležitější a v ostatních odkazuji přiměřeně na předchozí odlišná stanoviska.Podle §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, a podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu mají v řízení stejná práva a povinnosti jako účastníci. Tato zákonná ustanovení jsou zdůrazňována i v odborné literatuře (např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 127 až 129, str. 607 až 609). Z tohoto důvodu je nezbytné, aby již v záhlaví rozhodnutí Ústavního soudu byli vedlejší účastníci řízení řádně identifikováni (viz i Citační manuál, Interní metodické doporučení generálního sekretáře Ústavního soudu k formální úpravě textů rozhodnutí a jiných procesních úkonů Ústavního soudu, Org. 10/12 ze dne 7. března 2012, str. 36 a násl.). V posuzované věci proto byla vedlejší účastnicí obchodní společnost Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 vystupující v pozici žalované (viz bod 3. odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 215/23 a záhlaví napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9), v záhlaví tohoto usnesení však uvedena není. V Brně 14. září 2023Josef Fiala